Ariocarpus od A do Z (10)

Posledním druhem, kterému se budu věnovat, je Ariocarpus trigonus. Už tady na tomto místě vím, že to bude jeden z nejkratších dílů. Ptáte se, jak je to možné? Vysvětlení je jednoduché. Už jsem měl tento díl jednou napsaný a omylem jsem ho smazal. Takže na druhý pokus:

Ariocarpus trigonus byl poprvé popsán jako Anhalonium trigonum francouzským botanikem Weberem (Fréderic Albert Constantin 1830-1903) v roce 1893. O pět let později ho jako Ariocarpus trigonus popsal Karl Motitz Schumann (1851-1904). Druh kupodivu hodně dlouho odolával pokusům o vnitrodruhové členění.

V roce 1961 přidal Backeberg varietu elongatus, kterou jako Anhalonium popsal pán, jehož většinou známe pod zkratkou SD. Co, respektive kdo, se za ní skrývá? Tak bacha, je to skoro tak dlouhé jako jméno dědečka černocha Mirečka z oblíbené filmové série o básnících. Joseph Franz Maria Anton Hubert Ignatz Fürst und Altgraf zu Salm-Reifferscheidt-Dyck, tak zní celé jméno tohoto botanika.

Posuňme se ke kratším jménům, jako jsou Josef J. Halda a ing. Miroslav Voldan. Co mají tito dva pánové společného? Většina tuší, že se oba snažili vyřešit zajímavé populace malých trigonusů z oblati Jaumave a San Vicente v mexicém státě Tamaulipas. A taky panuje všeobecná shoda, že jimi popsané variety minor a horacekii jsou tatáž rostlina. Protože jsem detailista a puntičkář a navíc mám dost dobrou paměť na obrázky, nějak se mi ty popisy nepřekrývají.

Cituji z Voldanova popisu: „Varieta se liší od typu: značně menší rozměry dospělé rostliny, četnější mamle kruhovitého průřezu jsou kratší, mladé jen výjimečně ke středu zahnuté, ve stáří vždy rovné, všechny na vrchní straně plynule oblé…“

A pro srovnání Haldův popis: „Vyznačuje se drobným vzrůstem (průměr největších nalezených rostlin nepřesáhl 12 cm), tenkými bradavkami s ostrým kýlem, pokrytými nápadnou šedavou voskovitou vrstvičkou…“

Hlavní nesrovnalost vidím v popisu tvaru bradavek. Zatíco Voldanův minor je má na průřezu kruhovité a je zdůrazněna oblá vrchní strana, Haldův horacekii má mít ostrý kýl. Také doprovodné fotografie ukazují rozdílné typy rostlin. Na internetu jsem kdysi našel fotografii A. trigonus var. minor HK 1638, údajně se k Voldanovi dostaly přes prostředníky rostliny právě od Künzlera. Fotografii jsem nakonec po dlouhém hledání našel, tak vám ji předkládám, abyste si sami udělali svůj názor, do jaké míry odpovídá rostlina Voldanovu popisu:

Sám jsem oblast Jaumave a San Vicente opakovaně navštívil a snažil jsem se zodpovědět si otázku, jak to s tím „minorem“ a „horačeki“ je. Pozoroval jsem několik populací. Voldánův popis uvádí, že minory rostou spolu s normálními rostlinami ve stínu keřů. Já jsem rostliny, které bych mohl označit za var. minor pozoroval v náplavech mezi cestou z Nogales do San Jose de Salamanca a řekou. Našel jsem malé, do osmi cm velké rostliny s oblými tuberkulemi v náplavech oblázků:

S Marťasem Krpatou jsme při dlouho marném hledání obregonií našli i větší rostliny, které rostly výše směrem k San Vicente a mimo kryt keřů na plné výhni. Později jsme našli i rostliny v keřích. Každopádně to byly typické A. trigonus:

A nakonec ještě jedna populace z bezprostředního okolí Jaumave. Typová lokalita Ariocarpus trigonus var. horacekii. Nachází se před koupalištěm a je to prakticky smetiště. Spousta střepů, plechovky a kdoví co ještě a mezi tím olámané, na pohled zbídačené rostlinky. Loni jsme je nezastihli v květu a zdálo se, že jich tam je pomálu. Jiná situace byla letos, kdy byla populace v plném květu. Mnohdy byly ze země vidět jen květy a při bližší prohlídce jsem zjistil, že má rostlina úplně ulámané tuberkule a bez květů je k nenalezení. Nemají to jednoduchý život.

Tak co tedy s minorem a horacekii? Nezpochybňuji žádný z obou popisů, koneckonců, pokud splní formální požadavky, jsou platné. Spíše jde o to, zda mají nějaké praktické využití. A tady si myslím, že mají obě jména nárok na svůj život. Z mého pohledu je var. minor jakýsi malý typový trigonus a var. horacekii alternativní miniatura k var. elongatus a mohly by se tak mezi námi děvčaty označovat speciálně rostliny od jaumavského koupaliště. A teď mě rozcupujte na hadry.

Na svých dvou cestách jsem měl možnost pozorovat ještě dvě populace mimo oblast Jaumave. Jednu několik kilometrů jižně poblíž lokality Gymnocactus viereckii. Je to moc pěkná lokalita. Prudká krpa nad cestou, nahoře gymnokaktusy a skvostná astrofyta, dole v rovince trigonusy a gigantické teláky.

Trigonus jsem našel bohužel jen jeden. Nedaleko odtud, za plantáží Aloe vera, prý roste var. elongatus. Ta je nejčastěji uváděna z lokality San Antonio.

Poslední trigonusy jsem viděl poblíž cesty z Palmillas na Miquihuanu. Byly to překrásné veliké rostliny často o průměru kolem dvaceti centimetrů. Od běžných trigonusů se malinko liší. Nemají tak ostrý kýl a mají oblejší tuberkule. Skoro bych řekl, že nebýt tak veliké, jsou to Voldanovy minory. Rostou na malých mýtinkách v poměrně hustém porostu. Vřele doporučuji navštívit.

Tolik moje postřehy k Ariocarpus trigonus. Neměl jsem zatím možnost studovat populace v Nuevo León (i když mám ve sbírce rostliny od Marin CH 506) nebo z jiných oblastí Tamaulipasu, jako jsou Fortin Agrario, Est. Marte, Est. Calles, San Antonio a dalších. Holt nelze všechno stihnout během několika málo dní a navíc, přece si musím nechat něco na příště, že ano?

A jak vidím, stejně jako na první pokus jsem se dopracoval k osmi stranám. Tolik tedy k mým milovaným ariokarpusům. Ale nebojte se, seriál nekončí. V příštím díle doplním a poopravím ty díly, které jsem napsal před mojí druhou mexickou cestou. A třeba dojde i na leuchtenbergii.

Na shledanou se těší Petr Antálek