|
Mnohokrát jsme si říkali, že by bylo zajímavé, kdyby
se dalo nějak zjistit, kolik kaktusářů z bývalého Československa se
již vypravilo za kaktusy do Mexika. Odhadujeme to na mnoho desítek
či nějakou tu stovku - možná bychom se moc divili. Ví se totiž jen
o těch cestovatelích, kteří o svých zážitcích něco napsali nebo
odpřednášeli, ať již ve svých mateřských klubech, nebo na větších
fórech. O většině z nich se ale neví vůbec nic.
Jistě jste si všimli, že při kaktusářských setkáních se běžně mluví
o mexických cestách s tak podrobnou znalostí místního zeměpisu, jako
v „normální“ společnosti o Krkonoších nebo Beskydech. A některá
zvláště oblíbená místa jsou kaktusáři navštěvována rozhodně častěji
než Sněžka nebo Radhošť. Není se čemu divit, protože hodně takových
cestovatelů již bylo v Mexiku mnohokrát, a tak na spoustu lokalit
trefí snadno i bez mapy nebo gépéesky.
Snad každý, kdo již v této zemi byl, si tam oblíbil pár míst, kam se
pokud bude osud příznivý, vždycky rád vrátí. Samozřejmě i my takové
lokality máme a jednou z nich je určitě Sierra de la Paila v Coahuile.
Toto nevelké pohoří se zvedá blízko dálkové silnice MEX 40, zvané
také „Carretera Interoceánica“, která, jak její název naznačuje,
spojuje východní a západní pobřeží Mexika. Leží na ní kaktusářsky
významná střediska, jako je Monterrey, Saltillo, Torreón a další.
Paila je tak opravdu hodně „na ráně“ a vždycky je škoda ji jen tak
minout, protože se tam vyskytuje řada velmi zajímavých kaktusů. Mezi
ně rozhodně patří i tři druhy/poddruhy našich oblíbených
thelokaktusů. Protože jsme v Paile byli již třikrát, v letech 2003,
2004 a 2012, a pětkrát jsme tam nocovali, máme k ní značně přátelský
vztah, a vždycky budeme rádi vzpomínat na příhody, které jsme tam
zažili společně s našimi přáteli. Chtěli bychom se o ně teď podělit
se čtenáři I. N. Cact.cz, ale raději ne formou „cesto-popisu“, spíše
volným vyprávěním o setkáních se zajímavými kaktusy na zajímavých
místech. Třeba se nám podaří vzbudit i v dalších, současných
i budoucích, cestovatelích zájem taky se do Paily někdy podívat.
Nejprve několik základních údajů. Sierra de la Paila (budeme ji
i nadále jmenovat krátce Paila) leží na jihovýchodě státu Coahuila,
a její jižní okraj je vzdálený jen asi 50 km na severozápad od města
Saltillo. Na družicových snímcích vypadá jako jakýsi ostrov
kapkovitého tvaru, který se zvedá do výšky přes 1000 m nad okolní
rovinu a dosahuje až 2350 m n. m. Na délku měří asi 60 km, na šířku
35 km, je protkána řadou radiálních kaňonů a do jejího nitra vedou
minimálně dvě námi vyzkoušené, obstojně sjízdné cesty. Paila je
značně suchá, průměrné množství srážek je asi 400 mm a není zde
stálý zdroj vody, průměrná roční teplota dosahuje 20 °C. Přesto je
zdejší flóra značně bohatá, J. Villarreal (1994,
www.biodiversitylibrary.org/pdf3/005585500034587.pdf)
uvádí 87 čeledí s 387 rody a 703 druhy cévnatých rostlin. Jsou zde
typové lokality 21 rostlinných druhů, z nichž 9 je endemitních.
Seznam kaktusů čítá 49 druhů a variet, tři z nich jsou endemitní (Acharagma
aguirreanum, Coryphantha laui, Echinocereus delaetii).
 |
|
Obr. 1 — Sierra de la
Paila zobrazená na Google Earth z výšky 161 km.
|
Do Paily se většinou jezdí od jihozápadu. Odbočka
z hlavní silnice MEX 40 na Las Coloradas vede kolem moc pěkné
stolové hory zvané El Pilar. Ta představuje jakýsi symbolický vstup
do této oblasti a každá výprava se tady aspoň na chvilku zastaví a
udělá pár fotek. Je to místo mezi kaktusáři dobře známé a populární
(dnes se často říká „kultovní“), a to nejen díky malebnosti samotné
hory, ale i výskytu velice atraktivního kaktusu, jakým jistě je
A. kotschoubeyanus ssp. macdowelii – k tomu se ale vrátíme někdy
později.
 |
|
Obr. 2. — Vstup do
Paily symbolicky střeží hora, zvaná El Pilar.
|
Pokud El Pilar mineme zleva, dostaneme se na
železniční stanici, či spíše zastávku, jménem Estación Marte. Je to
sice hrozná „díra“, ale několikrát se nám podařilo v místním krámku
koupit docela dobré mexické housky zvané bolillo, a to zase není tak
úplně běžná věc.
 |
|
Obr. 3 — Pohled na El
Pilar od Estación Marte již není tak malebný.
|
Cesta tady kříží železniční trať Saltillo – Torreón
a pokračuje dál na sever rovinatou plání, která ještě v říjnu 2003
byla plná kaktusů, mimo jiné krásných horizontíků a bikolorů. Pak se
asi někdo zbláznil a v červnu 2004 už jsme tady viděli dílo zkázy –
velkoplošné ničení veškeré vegetace. Při letošní jarní návštěvě jsme
zjistili, že vyčištěné pozemky leží stále ladem. Podívaná je to
hrozná – raději rychle projeďme touto naprosto zničenou krajinou
dál, směrem k vesničce Nuevo Yucatán. Pokud zastavíme někde na půli
cesty, kde je původní porost ještě zachovaný, narazíme téměř určitě
na kaktus, který se zřejmě vyskytuje pouze v této oblasti Paily. Je
jím nádherný a bizarní Thelocactus nidulans, dnes nejčastěji
označovaný jako Thelocactus rinconensis ssp. nidulans
(Quehl) Glass.
Od začátků našeho kaktusaření jsme si museli počkat dlouhou řadu
let, než jsme si tento opravdu nejtrnitější telák mohli prohlédnout
v přírodě. Poprvé jsme jej vysévali v roce 1974 ze semen od Ing.
Horyny z Liberce, nikdo jiný je tehdy u nás nenabízel. Je dobře
známo, že ty tzv. modrozelené thelokaktusy rostou pěkně pomalu a
jejich pěstování chce trpělivost, velkou trpělivost. Z té doby nám
ve sbírce zůstal jediný exemplář, který je dnes již dosti velký, ale
s květy se moc nesnaží. Vypadá téměř stejně jako letitý import,
který jsme před asi 35 lety získali od p. Boubely ze sbírky
PAPABOLIS, a který nám bohužel ještě nikdy nekvetl. Asi se ti dva
nějak domluvili a není s nimi řeč. Tak jsme je pro zajímavost aspoň
společně vyfotili a tady jsou. Importní exemplář má u báze stále
ještě původní dlouhé trny, ale to už je dávná historie. Za celá ta
dlouhá léta se nám nepodařilo vytvořit mu podmínky, se kterými by
dal najevo svoji spokojenost a předvedl, co dovede.
 |
|
Obr. 4. — Thelocactus
nidulans: semenáč starý cca 40 let (vlevo) a import
ještě
delší dobu v kultuře (průměr těl bez trnů je 10 cm). Dlouhé
roky bohužel
poznamenaly jejich těla jizvami po připálení jarním sluncem.
|
Připomeňme, že přívlastek „nidulans“ znamená
hnízdovitý, a je celkem výstižný - vytrnění je znamenitě pichlavé a
hustě propletené - mezi thelokaktusy nemá konkurenci. Drsná krása,
která nás u řady zástupců tohoto rodu tak přitahuje, je právě u nidulansů
rozvinuta opravdu v maximální míře - jsou tak ošklivé až jsou
krásné. Je dost dobře známo, že starší rostliny mají u své báze
dlouhé trny, které postupně zvětrávají a začínají se azbestovitě
rozvlákňovat. Tento jev můžeme pozorovat v menší míře i u jiných
thelokaktusů, ale u nidulansů je to často opravdu velmi nápadné.
Velmi dobře si vzpomínáme na naše první setkání s divokými nidulansy,
na lokalitě mezi Estación Marte a Nuevo Yucatán, v říjnu 2003. Byl
to téměř smyslný požitek, opatrně se dotýkat těchto extrémně
vytrněných chlapíků a hledat v jejich temenech květy, poupata a
plody. No, jeden kvítek tam opravdu byl, náš první a bohužel dosud i
poslední. Krčil se mezi hustými trny, které mu účinně bránily
v plném rozvití. Vzpomněli jsme si tam i na ten náš starý import
doma ve sbírce a říkali jsme si, kde asi rostl a kdo a kdy jej
vykopal a poslal do Evropy.
 |
|
Obr. 5. — Thelocactus
nidulans - osamělý květ na lokalitě 15 km severně
od Est. Marte, říjen 2003.
|
Nidulansy sídlí v dosti plochém terénu a na mírných
kamenitých svazích, v rostlinném společenství označovaném jako
matorral desértico chihuahuense. Velmi pěknou a zajímavou
doprovodnou rostlinou je Grusonia bradtiana, ale vyskytují se
tady i další atraktivní kaktusy: Ariocarpus fissuratus ssp.
lloydii, Astrophytum senile var. aureum,
Lophophora williamsii, červeně kvetoucí Coryphantha
pseudoechinus, Neolloydia conoidea a Escobaria
spec.
 |
|
Obr. 6. — Kvetoucí
Grusonia bradtiana na lokalitě 15 km severně
od Est. Marte, červen 2004.
|
Podle našich pozorování i dostupných informací je
výskyt nidulansů spolehlivě doložen pouze zde, v západním předhůří
Paily, v okolí vesnice Nuevo Yucatán. Cestou dál podél západního
obvodu Paily, směrem na Zona de Minas a Las Coloradas jsme je již
nenašli, stejně jako při cestě dovnitř Paily, do údolí Parreňos. Za
hřebenem Paily, na protějším východním okraji, se vyskytuje
příbuzný, ale dostatečně odlišný Thelocactus rinconensis ssp.
palomaensis Pavlíček et Zatloukal, a to opět na velmi omezené
lokalitě u vesnice La Paloma.
 |
|
Obr. 7 — Thelocactus
nidulans má dobře odlišitelné okrajové a středové trny,
zejména na mladých rostlinách je to velmi nápadné
(15 km severně od Est. Marte, říjen 2003).
|
Moc by nás zajímalo, kdy vlastně nidulans
v přírodě kvete. Uvádí se, že v Paile většina srážek spadne v létě,
ale žádný měsíc v nich nepřevládá. Letos, koncem března jsme u Nuevo
Yucatán viděli na velmi seschlých rostlinách značné množství
dozrávajících plodů, což by odpovídalo hojnému kvetení někdy v druhé
polovině února. Jestli je to ale pravidlo nebo výjimka, to zatím
bohužel nevíme.
Vzhledem ke skutečnosti, že nidulansy jsou rostliny dlouhověké,
které rostou opravdu pomalu, je jejich pěstování - jak jsme již
uvedli - náročné především na trpělivost a čas. Podmínky pro
úspěšnou kulturu se zřejmě neliší od ostatních thelokaktusů, a jsou
běžně uváděny v literatuře. Pokud jim dopřejeme více vody, zvýšíme
o něco rychlost růstu, ale i také riziko úhynu. Úspěšný je vždy ten,
kdo to umí správně vybalancovat. V této souvislosti si připomínáme,
jak uměl růst thelokaktusů urychlit Ing. Perla v Čisovicích. Mladý
semenáč narouboval na pořádný klacek E. jusbertii, a za rok
měl kaktus ve velikosti malého pomeranče. Pokud by to chtěl někdo
vyzkoušet s nidulansy, byl to určitě zajímavý pokus, mohlo by se tak
dosáhnout opravdu kapitálního vytrnění.
Chcete-li ovšem vidět tento mimořádný thelokaktus opravdu v plné
kráse, je potřeba se za ním vypravit až sem do Paily - myslíme si,
že tento zážitek se nedá ničím nahradit. I když pár snímků taky
neuškodí – tady jsou:
 |
|
Obr. 8 — Thelocactus
nidulans na lokalitě asi 3 km jižně od Nuevo Yucatán
v říjnu 2003. Otevřené růžice vranečků prozrazují nedávný
déšť.
|
 |
|
Obr. 9 — Thelocactus
nidulans na stejné lokalitě jako na obr. 9, v březnu
2012.
Je jasné, že tady už dlouho nepršelo. Vlevo vzadu je trs
Euphorbia antisiphylitica,
která se zdá být stále v dobré kondici, vranečky jsou
sbalené a Agave lecheguilla
stěží přežívá.
|
 |
|
Obr. 10 — Thelocactus
nidulans na lokalitě 15 km severně od Est. Marte,
v červnu 2004. Velký jedinec je zastíněný doprovodnou
vegetací
a je to znát na jeho slabším vytrnění.
|
 |
|
Obr. 11 — Thelocactus
nidulans v plném růstu na stejné lokalitě jako na obr.
10,
červen 2004.
|
 |
|
Obr. 12 — Thelocactus
nidulans na stejné lokalitě jako na obr. 10 a 11
v březnu 2012.
Je zde vidět důsledek mimořádného sucha a zřejmě i mrazů
v roce 2011,
které zničily porosty A. lechugilla. Zelená je pouze
Larrea tridentata.
|
 |
|
Obr. 13 — Thelocatus
nidulans – dvojice mimořádně vytrněných a velmi
seschlých
jedinců na lokalitě stejné jako na obr. 10-12, březen 2012.
V pozadí je větší trs Grusonia bradtiana.
|
 |
|
Obr. 14 — Thelocactus
nidulans – detail vytrnění rostliny na obr. 13 vlevo.
Tady je ono známé „azbestovité“ třepení v ukázkovém
provedení.
|
 |
|
Obr. 15 — Thelocactus
nidulans – mimořádně seschlý, ale stále živý exemplář
na stejné lokalitě jako obr. 12-14, březen 2012.
|
 |
|
Obr. 16 — Thelocactus
nidulans – tenhle „super“ kousek (ø 20 cm) by se do
batohu
zřejmě vešel, ale nechali jsme jej na pokoji. :-) Čeká tam
na další kaktusáře,
kteří se vypraví do Paily. Lokalita stejná jako na obr.
12-15, březen 2012.
|
|
