Thelocactus buekii (Klein) Britton er Rose  subsp. buekii  THELOCACTUS BUEKII (Klein) Britton et Rose subsp. BUEKII   Thelocactus buekii (Klein) Britton et Rose, The Cactaceae, 4: 8, 1923 Echinocactus buekii Klein (jako „buckii“), Gartenflora, 8: 257, 1859 Thelocactus tulensis var. buekii (Klein) E.F. Anderson, Bradleya, 5: 49-76, 1987 Thelocactus tulensis ssp. buekii (Klein) N.P. Taylor, Cactaceae Consensus Initiatives, 5: 14, 1998 Thelocactus buekii ssp. jarmilae Halda et Horáček, Acta Mus. Richnov. Sect. Nat., 7: 38, 2000 Thelocactus santaclarensis Halda, Kupčák et Sladkovský, Acta Mus. Richnov. Sect. Nat., 7: 39, 2000   Druh byl pojmenován na počest německého botanika a fyzika dr. Johannese Nicolause Bücka (1779-1856) z Frankfurtu.   Popis Stonek jednotlivý, 2,5-6 cm vysoký a 7-18 cm široký, kulovitý či stlačeně kulovitý, epidermis žlutozelená až tmavě zelená, velmi často s červeným, případně bronzovým nádechem. Žebra nepříliš zřetelná čí chybějící; bradavky více či méně špičaté, trojúhelníkové, směrem k vrcholu rostliny prodlužující se, 18-24 mm dlouhé, 11-25 mm široké, 12-24 mm vysoké. Areoly 5-9 mm dlouhé, 2-6 mm široké, poměr mezi jejich délkou a šířkou je 2-3:1, vzdáleny od sebe 15-25 mm. Středové trny 1-4, 15-55 mm dlouhé, červenavé až šedavé, přímé až mírně zakřivené, odstávající, šídlovité; okrajové trny výrazně kratší než trny středové, 4-5(-8), 6-18(-25) mm dlouhé, 1-1,5 mm silné, přímé či prohnuté. Květy 3,5-4,5 cm široké, stejně tak dlouhé; vnější okvětní plátky zelenavě hnědé s bělavým okrajem, 10-22 mm dlouhé, 5-8 mm široké, zakončené špičkou nebo třepenitým okrajem; vnitřní okvětní plátky růžově fialové, podlouhlé až zakulacené, 25-30 mm dlouhé, 5-6 mm široké; tyčinky asi 18 mm dlouhé, prašníky žluté až oranžové, čnělka žlutavá, 18 mm dlouhá; blizna žlutá, nejčastěji se 7 laloky. Plody 12-18 mm dlouhé, 7-10 mm široké. Semena 1,8-2,3 mm dlouhá, 0,5-1,7 mm široká.   Výskyt a rozšíření Thelocactus buekii se vyskytuje se v mexickém státě Nuevo León. Na severu zasahuje ke Galeaně, na jihu do oblasti Aramberri-Zaragoza, asi 30 km severně od Doctor Arroyo a k San Antonio del Salero. Paní Bravo-Hollis uvádí výskyt také v okolí Huisache ve východním San Luis Potosí. Tato informace však není dále doložena pozorováním v přírodě a je zřejmě mylná. Osídluje především kamenité svahy na vápencových podkladech s řídkou vegetací v nadmořských výškách 1200-1800 metrů.   Vzhledem k tomu, že se nalézá v kaktusářsky „bohatých“ oblastech, je stejně počtem bohatá i ostatní doprovodná vegetace z čeledi Cactaceae – např. Ariocarpus retusus vč. „confusus“, Coryphantha bergeriana, Echinocactus horizonthalonius, E. platyacanthus, Echinocereus pectinatus, E. parkeri, E. stramineus, Ferocactus echidne var. victoriensis, F. hamatacanthus, F. pilosus, Lophophora williamsii, Mammillaria albicoma, M. candida, M. formosa, M. chionocephala, M. heyderi var. applanata, M. picta, Neolloydia conoidea, Stenocactus erectocentrus, S. multiocactus, Turbinicarpus beguinii, T. booleanus, T. hoferi, T. pseudopectinatus fa. rubriflorus, T. schmiedickeanus var. dickisoniae, T. subterraneus var. zaragozae a mnoho dalších. Ze zástupců rodu Thelocactus můžeme spatřit T. bicolor, T. conothelos subsp. conothelos, T. conothelos subsp. aurantiacus.   Variety a formy Podle závěrů Mosca a Zanovella se T. buekii člení na dva poddruhy: - subsp. buekii s výskytem hraničícím na severu jižně od Galeany a - subsp. matudae (Sánchez-Mejorada et Lau) Mosco et Zanovello z oblastí Galeana-Rayones.   Popis Thelocactus santaclarensis je snahou taxonomicky začlenit přechodové populace mezi subsp. buekii a subsp. matudae, Thelocactus buekii subsp. jarmilae popisuje populace rostoucí poblíž La Ascension, které jsou charakteristické drobnějším vzrůstem a nevýrazným otrněním.   Poznámky Klein, nebyly přesněji lokalizovány. Za lektotyp je považována ilustrace z Kleinovy Původní sběry, které následně popsal knihy.   Nejednost panuje v otázce pravopisu epiteta. V původním popise použil Klein označení „buckii“, ilustraci však doprovází výraz „buekii“. Britton a Rose následně akceptují „buekii“ s poznámkou, že použili pravopis z Kleinovy publikace. Velmi často se také setkáváme s tvarem „bueckii“, který by byl podle pravidel tvorby botanických jmen správný, neboť je tvořen z německého jména Bück a „ö“ se mění na „ue“.   T. buekii představuje také taxonomický oříšek. Autoři se při řazení druhu v rámci rodu různí – někteří jej staví poblíž T. tulensis (např. Schumann, C. Backeberg, E.F. Anderson, N.P. Taylor), jiní poblíž T. rinconensis (Britton a Rose, Bravo-Hollis). Uspokojivě řeší situaci kombinace, kterou provedli Mosco a Zanovello, kdy na základě příbuzenských vztahů doposud samostatný druh T. matudae přehodnotili na poddruh T. buekii.   T. buekii je mimořádně variabilním taxonem a jednotlivé mikropopulace se dokáží vzájemně výrazně lišit i na nevelké vzdálenosti. Jedním z extrémů jsou rostliny drobného vzrůstu, často rostoucí ve skupinkách, s výrazně červenou epidermis, mnohdy s velmi redukovaným otrněním. Takové se vyskytují především v severní části oblasti výskytu – jižně od Galeany. Druhým extrémem jsou rostliny jižní provenience (okolí Aramberri, Lampacitos), kde jsou rostliny mnohem efektnější - robustnější, výhradně solitérní a také výrazněji otrněné. Obtížně definovatelné jsou přechodové populace mezi subsp. buekii a subsp. matudae, vyskytující se např. v okolí Galeany, stejně jako populace na západní hranici areálu výskytu, kde vytvářejí spojovací článek k T. tulensis.   V Krainzově díle „Die Kakteen“ (C VIIIb) je uveden také Thelocactus bueckii var. prismatica Kladiwa et Fittkau nom. prov. V popise není nic řečeno o květu, podle ostatních znaků i areálu výskytu (Huisache) lze usuzovat, že se jedná o Thelocactus conothelos ssp. flavus (Mosco et Zanovello) Mosco et Zanovello, případně extrémní formu T. tulensis.   Literatura Anderson, E.F.: A revision of the genus Thelocactus Br. et R. (Cactaceae), Bradleya, 5: 49-76, 1987 Anderson, E.F.: The Cactus Family, p. 662, 2001 Backeberg C., Die Cactaceae, 5: 2805, 1961 Bravo-Hollis H.: Las Cactáceas de México, 2: 171, 1991 Mosco A., Zanovello C.: A phenetic analysis of the genus Thelocactus, Bradleya, 18: 45-70, 2000   Pěstování T. buekii není ve sbírkách rozšířen tolik, jako ostatní zástupci rodu. Pěstování je poněkud problematičtější snad jen tím, že rostliny narůstají zvolna a nekvetou příliš ochotně. Obecně platí stejné pěstitelské zásady, jako pro kultivaci ostatních zástupců rodu. Text pro Atlas kaktusů 2003 – předkládáme k diskusi i k případnému doplnění o další informace. Redakce prosí o případné doplňky, úpravy, pozorování…, které autor případně zapracuje do konečného znění textu. Předem díky! Pavel Pavlíček e-mail: pavlicek@chrudim.cz