6. 11. 2004 - V 8.00 vyrážíme po dálnici na jih.
Dnes máme v plánu pyramidu aztéků Xochicalko a známé výletní
stříbrné městečko Taxco. Odtud je to již jen asi 250 km
do Acapulca. Je z podivem, jak se Bohouš naučil jezdit. Jezdí
se zde takovým razantním způsobem. Pořád někdo houká a
s dáváním předností si taky nikdo moc starostí nedělá.
Je to zvláštní, ale za celou dobu pobytu jsme viděli jen
jednu dopravní nehodu. A to jsme najeli asi 6500 km.
 |
Pyramidy v Xochicalcu
Okolo dálnice jsou borové lesy a je zde určitě větší
vlhkost, než v severní horské části. Okolo 10.00
vystupujeme na parkovišti před muzeem. Platíme každý 40
peso a rychle procházíme expozicí. Pyramidy jsou z roku
700-800 našeho letopočtu. Z celého komplexu jsem docela
zklamaný.
Rozhodně na mě nedýchla nějaká historie. Jednotlivé
kameny jsou spojovány normálním betonem. V kamenných zdích
jsou odpadové otvory orámované plastovými trubkami. Je to
všechno takové umělé. Snad jen měření času dírou v nádvoří,
kdy dopadající paprsek ve sklepeních určuje čas, je zajímavé.
 |
Taxco
Rychle se přesouváme do Taxca. Je to nádherné městečko,
usazené celé na prudkém svahu. Těží, nebo těžilo se
zde stříbro a všude jsou prodejničky stříbrných předmětů.
V centru je veliká katedrála. V městečku, z důvodu složitosti
terénu, nemají hromadnou dopravu a tak zde tuto funkci plní
všudypřítomní taxikáři s VW broukama.
 |
Katedrála v centru Taxca
Oběd si dáváme ve stylové restauraci a já konečně
ochutnávám tacosy s kuřecím masem. No znova bych to
nemusel. Kupujeme s Jirkou domů nějaké dárky a valíme domů.
Před hlavním městem je již tma. Při sjezdu z hor na náhorní
plošinu, na které je celé město postaveno, se nám otevírá
pohled na milióny světýlek. Bohouš je už viditelně
unavený. Nakupuji ještě v pekárně sladkosti na snídani.
To si neodpustím. Měl jsem strach, že budu měsíc bez
sladkého a já tady skoro nic jiného nejím.
 |
Taxco
7. 11. 2004 - Dnes dopoledne navštívíme město.
Jedeme opět s Bohoušovým autíčkem. Coyoacan je náměstí,
kde jsou stánky se vším možným. Nakupujeme nějaké suvenýry
a přejíždíme na veliké náměstí Zocalo.
 |
Katedrála na náměstí Zocalo
Je zde obrovská katedrála a opět stánky se vším možným.
Do toho vystupuje dvojice indiánů jeden buší do bubnu a
druhý tancuje. No nějak se peníze vydělat musí. V okraji
náměstí jsou zbytky indiánských staveb, které byly
odkryty při stavbě metra. Okolo 14.00 se vracíme a následuje
poslední balení stanů. Máme z předešlého dne objednané
taxi. Bohužel přijíždí jen jedno. Naštěstí soused je
taky od fochu a tak se loučíme a vyrážíme.
 |
Vystoupení indiánů na náměstí
Zocalo
Odlétáme již za tmy obrovským Jumbo Jetem. Mám
sympatického souseda. Kluk asi 30 let a tvrdí, že je misionář
z Kostariky. Nemám proč mu to nevěřit. Chce si pořád povídat.
On španělsky a anglicky a já německy. Docela to jde. Letí
poprvé a tak mu jako starý mazák (já už letím po druhý,
protože zpátky) ochotně poradím, když něco potřebuje.
Ve Franfurktu jenom přestupuje na letadlo do Bombaye. Za půl
ruku, až se zde zabydlí, má za ním přiletět jeho rodina.
Cestou letíme nad velkoměsty severní Ameriky a Kanady, jsou
nádherně osvětlená. Po šťastném přistání přestupujeme
na Airbus A30 a za chvíli jsme v Praze. Je zde pěkně
sychravo, ale co se dá dělat. Jsme tady doma. Tak snad zase
někdy příště.
Konec seriálu
|
