Mexický deník aneb poprvé v Mexiku

Vidím jak na místo našeho nocování přijíždí místní auto. Jak se později dovídám, že to byl místní comisario (starosta) a přijel nás, zřejmě na udání upozornit, že se zde nesmí nic brát. Vlasta ho však uklidnil, že to u nás nepřipadá v úvahu, a delegace v klidu odjela.Většina Mexičanů jsou vůbec pohodoví lidi.Ve vesnicích Vás každý zdraví a totéž je očekáváno od Vás. Toto mi dělalo velké potěšení. Obzvláště když jsem se dozvěděl, že ahoj se řekne OLA.Určitý problém nastává zejména při placení, když si o Vás myslí, že jste Američan. To si o nás mysleli skoro pořád. Nedá se každému vysvětlovat, že to tak není, i když jsme někdy tvrdili, že pocházíme z chudého Česka. Američan je předurčen k tomu, aby ho místní při nákupu ošidil a při dotazu kudy se jede tam nebo tam, poslal někam jinam. Asi je to komplex z bohatého souseda nebo pomsta za levně odkoupené obrovské území, které teď patří severním sousedům.

Coryphantha cornifera u Vista Hermosa

Popojíždíme na další lokalitu, která nese, dle vyjádření zkušených mexických veteránů, název “odbočka na Peňa Miler”. Hned pod křižovatkou měly růst trsy Lophophora diffusa. Bohužel je zřejmě pro časovou tíseň nenalézáme. S lofoforama to vůbec není žádná sranda. Když Vás místní složky policie chytí s nějakou rostlinou, je to považováno za přechovávání drogy a podle toho je s vámi taky naloženo. Jedinou výjimku mají místní indiáni, kteří při svých slavnostech mohou tuto drogu beztrestně používat. Rychle vybíháme na protilehlý kopec. Nalézáme asi dvacet rostlin Astrophytum ornatum. Je to mé první setkaní s tímto královským rodem kaktusů.

Astrophytum ornatum, křižovatka na Peňa Miler

Rostliny se dobře fotí a doufám, že snímky tomu budou odpovídat. Jsou vysoké asi 40 cm. Rostou tu také Echinocactus igens, Mammillaria parkinsonii, Coryphantha cornifera. Popojíždíme asi 18 km směrem na Jalpan. Po pravé straně se objevuje velké odpočívadlo s košatým stromem, v jeho stínu spí starší dáma s výrazně indiánskými rysy. Rozděláváme si jídlo a otevíráme pivo, také fotíme zajímavě vybarveného brouka (ploštici) asi 4-5 cm dlouhého.

Strombocactus disciformis, km 118 nad odbočkou na Peňa Miler

Na strmé skále hned přes silnici rostou maličké rostliny Strombocactus disciformis, kterým se obecně říkalo „minimus”. Bylo to jméno které jim dal nálezce, pan Nitzke z Němec, ale než stačil vyrobit popis, byl předběhnut a drobná rostlinka nese jméno „jarmilae”. Kytiček je v kolmé skále na dosah ruky ze silnice nepočítaně.

Ploštice dlouhá 5 cm, km 118 nad odbockou na Peňa Miler

Ze zastávky vyrážíme do kopce směr Jalpan. Přejíždíme přes pohoří, výškoměr ukazuje 2420 m n. m. Nahoře vlhko, mlha, pak sjíždíme dolů přes Pinal de Amoles

Cesta na Jalapan

a v údolí jsme přehlédli odbočku doprava, do vesničky Huajales, musíme se nahoře otočit a vracet se. Tam jsme museli zastavit a couvat, protože se tu zrovna pracovalo na betonování cesty. Takže hezky pěšky vyrážíme po nově betonované cestě napříč celou vesnicí.

Huajales

Konečně mám možnost se seznámit s architekturou stavení prostých lidí. Je to většinou jedna místnost 3x4 m s jedním vchodem a dvěma okny. Ty bohatší domky mají dokonce kovové dveře nebo okna. Stavba je postavena z vepřovic, rohy a překlady jsou z armovaného betonu a armatura je vytažena až nad stavbu.

Děti z Huajales

V případě, že by majitel najednou zbohatl, je možno vysadit další patro. To se však většinou nestane. Na konci vesnice sedí před svým stavením slepý stařec a zřejmě vnučka mu nazouvá boty. Když vidím v čem ten člověk bydlí , je mi z toho docela smutno. Jeho baráček by se dal nazvat s určitou nadsázkou psí bouda. Stěží se tam otočí. Taková je ale realita Mexika.

Huajales - boží skalka

Nás ale víc zajímá skalka za tímto domem. Je to nevelké území, odhadem 30x40 m, které je nádherně porostlé Ferocactus glaucescens a cereusovitou Neobuxbaumia polylopha.

Huajales - varhany Neobuxbaumia polylopha

Je to jak uměle vytvořené. Nechce se tomu věřit. Kdo by to ale a pro koho vytvořil? Horninu tvoří temný sopečný tuf načervenalé barvy a vypadá to, jako by tam nějaký obří náklaďák vysypal hromadu obrovských balvanů, které časem porostly kaktusy. Mezi kameny jsou díry až do viditelné vzdálenosti 10 m. Napadá mě, jak nejsou Mexičané podnikaví. Být to někde v bohatším státě, tak je to oplocené, stojí u toho restaurace, vybírá se tu vstupné a prodávají pohlednice. Ještě, že to je v Mexiku. Ztratilo by to určitě svojí divokost a i svůj půvab. Ale takových míst je v Mexiku mnohem víc.

Huajales - varhany

Při zpáteční cestě nalézám místo, do kterého se slétají tropičtí motýli z celého okolí. Je to těžko vysvětlitelné. Na vlhké hlíně jich usedá několik druhů. Snažím se je nafotit. Vypadá to jako by na zeminu někdo vylil nějakou šťávu.

Huajales - Václav Jakubec

Polovina naší výpravy (ta alkoholičtější) vyráží směr místní obchodohostinec a lijí do sebe místní pivo nevalné kvality. Vymlouvají se na to, že to je tradice. Jirka si půjčuje mimino místní prodavačky a my se s ním postupně fotíme. Nasedáme do našeho auta a vyrážíme směr městečko Jalpan.

Jalpan - katedrála

Zastavujeme na náměstí a rozbíháme se fotit, co se dá. Já místní katedrálu a Venca místní baby. Tady s údivem zjišťuji, že už si je začínám fotit taky a že se mi i trochu začínají líbit. Asi jsme už dlouho z domova (3 dni). Moc mi to ale nejde. Venca je už starej mazák a umí je ukecat. U mě dělají, že se fotit nechtějí. Je to ale asi póza, tak se příště nesmím nechat odradit. Musím se držet Vaška, abych nějaké fotky nasekal. Neodhání mě a tak mu to asi nevadí. Z Jalpanu vyrážíme na naše třetí nocoviště. Pavel jede s jistotou. Asi 20 km za Jalpanem (výška 550 m, GPS 2124500, 9935800) sjíždíme ze silnice a zajíždíme pod silniční most, kde je u soutoku dvou řek docela slušné tábořiště.

Tábořiště z 15. na 16. 10. 2004

Poprvé v Mexiku poznávám, co to jsou „lepíky”. Jsou to zřejmě plody nějaké traviny, které se docela špatně sundávají i z holého těla. Už vím, proč má Venca neustále u sebe pinzetu. Hned si jí od něho půjčuji a za chvílí je po problému. Budu si muset dávat na tyhle potvory větší pozor. Když pořádně uzrají, jsou prý ještě horší. Stavíme stany a Venca s Pavlem a Vlastíkem spěchají do místního hostinského zařízení. Já se mám konečně možnost vykoupat a vyprat si prádlo, jehož zásoby se povážlivě tenčí. Bohužel ze dvou řek, které se zde stékají, je ta blíž tábořišti pěkně kalná. Zato docela teplá. Nedá se nic dělat. Jdu do toho. Jen doufám, že ta řeka neteče okolo nějakého městečka. Je to paráda, když se člověk po třech dnech strávených v místních pařákách může vykoupat. Peru prádlo a jde se spát.

pokračování příště…

Mexický deník, část 1.