Mexický deník aneb poprvé v Mexiku

Tanque Menchaca 

Do báglu si dávám jedno chlazené a vyrážíme, tentokrát ve třech hledat Ariocarpus fissuratus lloydii. Pavel odchází na průzkum ke kopečkům po levé straně cesty, Vlasta zůstává u auta. Čeká nás asi 4-6 km na lokalitu. Brzo nalézáme vyschlé koryto řeky a tak nás nečeká prodírání se hustým píchajícím a škrabajícím porostem. Během 1,5 hod jsme na místě. Dá mi hodně zabrat, než nalézám prvního loyďáka.

Ariocarpus lloydii, Tanque Menchaca 

Bohužel nekvete, ale je nádherný. V okolí jsou opět horizontíci a epišky. Při návratu k Jirkovi nalézám první kvetoucí Ariocarpus lloydii.

Ariocarpus lloydii, Tanque Menchaca 

Je bohužel malý, ale přesto se stává hvězdou. Fotíme ze všech stran. Jirka dokonce vytahuje kameru, což už je obrovská pocta. Říká mi mistře a začíná mi vykat. Mezitím se vrací Venca a tak začíná čas návratu.

Ariocarpus lloydii, Tanque Menchaca 

Na zpáteční cestě nalézáme asi 15 kvetoucích lloydíků a tak mi Jirka zase už tyká (pozn. red.: všimněte si prosím, že když Martin něco najde - říká našel jsem - a je mistr. Když to ale najde někdo jiný, říká „nalezli jsme”). Je zajímavé, že při cestě na lokalitu jsme toto stanoviště minuli bez povšimnutí. Asi byly ještě zavřené květy a rostliny jsme přehlédli. Kluci už jsou jistě netrpěliví a tak rychle spěcháme k autu. Čeká nás opět dlouhá cesta po špatné silnici do Parasu. Bohužel bez náhradního kola. Při výjezdu se stalo to, co se nutně stát muselo.

Tanque Menchaca - defekt 

Vlasta má totiž obutí silničními měkkými gumami. Defekt na pneu byl otázkou půlhodinky od vyjetí z kempu, před námi 20 km do nejbližší civilizace. Je již odpoledne, a tak se musíme rychle rozhodnout co dál. Jako správný dobráci, s tvrzením „je to tvoje auto, tak se starej”, vysíláme pěšky do Parrasu Vlastu. 20 km po takové cestě se dá ujít asi za 5 hodin. Vlasta si bere peníze a od nás, protože jako vždy nic nemá, dostává pití a sušenky, a mizí za nejbližší zatáčkou.

Tanque Menchaca 

Bude si muset zařídit v Parasu ubytování a zítra sehnat někoho na odvoz. Víme, že se dnes již nic nevyřeší a tak stavíme těsně u cesty stany. Jinde to stejně nejde. Během chvilky je slyšet pod námi motor nějakého auta. V této pustině je to neuvěřitelné. Asi jako vyhrát ve sportce druhou. V zatáčce se objevuje Mexičan. Na svý Fordce veze krávu s teletem. Zastavuje a my ho žádáme o pomoc. Vypadá sympaticky a je ochoten nám pomoci. Říká, že má dole ranč, kde má jednoho zaměstnance a jednou za týden tam jede. Většinou v pátek a v neděli se vrací. Jinak po této cestě, zřejmě kromě kaktusářských šílenců, nikdo nejezdí. Nakládá naše dvě pneu. Venca nasedá do vozu. V tom se objevuje Vlastík. Musel ten dobrák sedět za tou zatáčkou a asi se již cpát svýma zásobama. Jak by to asi dopadlo, kdyby nejel ten bodrý Mexičan.

Všichni odjíždějí, a já jdu propátrat okolí našeho vynuceného stanoviště. Nalézám opět neolloydie, echinocereusy a s podivem taky jeden lloydík. Budou se asi vyskytovat v celém pohoří.

Tanque Menchaca 

V dálce se docela slušně blýská. Zalézáme do auta. Začíná poprchávat, ale nakonec to žádný velký ceďák nebyl. Přesto, jak se později ukázalo, to byl největší déšť během naší cesty. Okolo deváté večer, už v pořádné tmě, se zpátky přiřítili kluci s rančerem. Je to super. Ráno budeme moci vyrazit.

Je čas trochu vyzpovídat rančera. Patří mu tady část pohoří, což je pro nás těžko představitelné. Říká, že po územních sporech je tu jediný majitel. Ostatní se prý vystříleli. Pase v údolí krávy a v Parrasu má řeznictví. Ptáme se na jeho odměnu. Říká, že 1000 amerických dolarů stačí. Doufám, že si dělal srandu. Nakonec s tvrzením, že to nedělá pro peníze, souhlasil s odměnou 800 peso. Dal nám dokonce vizitky. Kluci nám po jeho odjezdu vyprávěli, že jim hodně pomohl. Odvezl je za gumařem, odjel na večeři a pak se pro ně vrátil. Sháněl někoho, kdo by je odvezl nazpět, ale nikdo do takové divočiny jet nechtěl. Nakonec, protože to slíbil, kluky přivezl. Předtím vypil několik piv. Takže cesta byla zajímavá. Vzdálenost, kterou jel Vlastík 4 hodiny, projel asi za hodinu . Místy projížděl zatáčky smykem. Cestu by asi projel i poslepu, takže vše dobře dopadlo.

Tanque Menchaca - tábořiště 

30. 10. 2004 - Zabalit stany a pryč. Na druhé straně máme na co vzpomínat. Po příjezdu do Parrasu měníme peníze v místní bance a jedeme na koupaliště, které kluci včera objevili. Platíme 10 peso vstupné a moje první cesta vede do sprch.

Koupaliště v Parrasu 

Pavel se podobné proceduře už tradičně vyhýbá. Peru prádlo a sebe. Sušení probíhá po místních lavičkách. Oblíbená relaxace, focení místních holek se moc nepovedlo. Por favor seňorita, uno foto. A už se smíchem utíkají pryč. Dělá jim to ale evidentně dobře, protože neustále krouží okolo. Vlasta přijíždí od gumaře, protože včera přivezl jiný rozměr ráfku, a všichni vyjíždíme na oběd do města. Nakupujeme v mercadu, kde nám jedna hezká paní s pěkným bourákem doporučuje jednu místní restauraci. Dáváme si něco na rožni s typickýma přílohama a vyrážíme směrem na Viescu.

Po 150 km projíždíme Viescou a za místním hřbitovem najíždíme na prašku, kde nalézáme ubytování mimo cestu. Děláme ohýnek. Ta procedura se opakuje každodenně a je to docela fajn. Takový ten tremping. Ostatní výpravy se prý ohýnkům ze strachu z prozrazení prý vyhýbají. Ale oni ti domorodci o nás vždycky vědí, i když bychom se snažili být nenápadní. A tak jsme raději nápadní, ať vědí, že se nemáme proč schovávat. V dálce hřmí. Vypadá to na bouřku, ale nakonec z toho opět nic není. K ohýnku přilezl pěkný pavouk sklípkan. Dávám ho do krabice od sušenek. Ráno bude focení.

 pokračování příště…

Mexický deník, část 1. | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9