Echinomastus jonstonnii var. lutescens

Mezitím, co píši toto pokračování, jsem byl na polední přestávce. Je květen a já využívám volna k trénování s batohem na výstup na Huascaran v Peru, a potom si jdu obyčejně ještě lehnout na oblíbené místo na trávě pod borovici. Koukám se vzhůru a v té modré nádheře nekonečného prostoru se vznáší nesčíslně bílých chomáčků vaty z právě kvetoucích topolů. Je to naprosto úžasná nádhera. Jako by sněžilo z modré oblohy. Takové představení by člověk nikdy nedokázal vytvořit. Napadá mi jaká škoda, že si toho spousta lidí (jako president Bush a spol.) určitě neváží. Nejenom neváží, ale nejspíš ani nevšimnou.

A jak myšlenky zabřednou na toto téma, tak emoce z přírodní krásy vystřídaly emoce opačné, protože toho chlapa prostě z duše nemám rád. Užasnu sám nad vlastni rozporuplností. V jednom okamžiku se vznáším v úvahách o kráse a v příštím bych určité jednotlivce nejraději nakopal kamsi. Ale já myslím, že je to O.K. Všechno v přírodě je hra protikladů. Je to jako jing jeng. A tak kdyby mezi námi nebyli blbci, tak by pak nebyli ani borci jako David Attenborough, který je mimochodem můj současný lidský hrdina. Jestli nevíte kdo to je tak si ho najdete na interneru. Dělal filmy o přírodě pro BBC. Naposled to byl  „Life of Birds” (Život ptáků).

Ze San Diega jsme vyrazili do Julian a Anza-Borrego State Park, kde je spousta krásných Ferocactus acanthodes var. eastwoodiae, pak kolem Salton Sea do Mecca, kde jsme zůstali na noc. Ráno jsme vyklepali boty, kdyby tam snad vlezl přes noc štír a šli trénovat střelbu z mého koltu do plechovek od piva. Tady, na jihozápadě USA je to oblíbenou zábavou mnoha lidí, myslím, že jediná plechová značka u silnice není bez průstřelů nejrůznějšími kalibry.

Joshua Tree National Monument je krásným představitelem Mohavské pouště, není však nabyt kaktusovými specialitami. Spíše celkový ráz krajiny a její drsnost zanechá v duši stopu. Podobně to vypadalo přes Essex, Kelso, Cima, Searchlight a Las Vegas a Virgin River Gorge, kde jsme opět zůstali na noc. Ještě k večeru jsme viděli množství Echinomastus johnsonii, jejichž plody byly už většinou popraskané a semena vysypaná všanc myším, ptáčkům a vrabencům, a také Echinocereus engelmannii, které nesly velké červené plody, velmi chutné a šťavnaté.

Echinocereus engelmennii

Našli jsme krásné místo ve vápencových roklích na spaní, pili pivo mluvili o životě i o vesmíru a říkali si vtipy. Dodnes si pamatuji Pavlův vtip o Pepikovi, paní učitelce a netopýru..., kterých tu všude večer spousta lítalo.

Druhý den jsme projeli Zion National Park, který stoji za vidění, zastavili jsme se na několika lokalitách Utahia sileri a dojeli přes Fredonii až na severní okraj Grand Canyonu, kde bylo zima a po cestě místy ležel i sníh.

Utahia sileri

Večer jsme tábořili v House Rock Valley, celou noc foukal silný vítr a vydržel funět až do rána, kdy jsme šli hledat pediokaktusy. Našli jsme všechny zdejší šperky, ať už se jedná o Pediocactus bradyii, nebo P. paradinei, ale i Navajoa fickeisenii. Poslední zastávka byla u Shiprock na nalezišti Sclerocactus mesae-verdae.

Večer už jsme trávili v Belenu u Stevena Bracka, kam jsem je oba zavezl. Pak Pavel uspořádal rozlučkové párty, ujal se vaření, smažil bramboráky a dušené kotletky na cibulce s bramborkami, všichni si náramně pochutnávali, ať už to byla Gerryho japonka, nebo Stevenova Linda, bramboráky do nich padaly jak němci do krytů a pivo sykalo jedno za druhým. Na pokec přijela i moje Alice, také Josefa Mikuláše Jarmilka, no byla to idylická chvíle, pár dní či týdnů předtím, než jsme zůstali já, Pepík i Gery bez manželek. Ale dneska už je zase všechno jiné, manželky tu jsou nové, nezdá se, že to bylo nedostatkové zboží...

Konec seriálu

Budu rád, když mi kdokoliv z čtenářů napíše – těším se – Rick - Olda Fencl

Osudy českého kaktusáře na cestě do ráje kaktusů, část 1. (3/2001)

- část 2. (4/2001)

- část 3. (5/2001)

- část 4. (6/2001)

- část 5. (7/2001)

- část 6. (8/2001)

- část 7. (9/2001)

- část 8. (10/2001)

- část 9. (11/2001)

- část 10. (12/2001)