Souhlasil jsem s žádostí redaktora http://www.cact.cz/ napsat něco málo řádek o mém osudu ať jako kaktusáře či jako emigranta v zahraničí. Chtěl bych však předeslat, že si nepřeji jakoukoli redaktorskou úpravu mého textu a osobních názorů či myšlenek, pouze s výjimkou gramatiky a případného oháčkování a očárkování textu. Jsem totiž alergický na lidi, kteří mají snahu všechno podávat v politicky korektní formě tak, aby se nikoho nedotkli nebo někoho nezkritizovali. A to se často děje za cenu zkreslení fakt a pravdy. Já jsem totiž názoru, že když je někdo blbec, tak by se to o něm mělo vědět hned, aby případně nenapáchal ještě více škody. Ono se totiž už vůbec nevyplatí, aby takový jedinec (jak se zdá velmi často) byl zvolen do vládní pozice. Tím ovšem nechci naznačit, že by se měl propagovat vulgární styl projevu.

Narodil jsem se v Plzni do docela slušné rodiny, což jsem ovšem tenkrát nevěděl, z nedostatku životních zkušeností. Měli jsme domek se zahradou a můj táta tam s dědou pořád něco dělali se stromama, a babi se záhonkama růží. Já tam rád pozoroval ptáky a v zimě jsem jim stavěl krmítka. Kaktusy jsem začal dělat se sousedem Jirkou asi od 13 let. Nejdříve na okně, a pak jsem si udělal z bedýnky a okna pařeniště na zahradě.

O rok či dva se k nám přidal Ríša a Vláďa zvaný Kankrs. Všichni jsme tenkrát vlastnili knížku od Schütze a Fleischera zvanou Kniha o kaktusech. Ríša mě seznámil s panem Slavíkem a později i s panem Habermanem, tenkrát pro mne bohové kaktusářského nebe. Se Slavíkem jsem si rozuměl, byl velice přátelský, říkal mi Dalibore (už nevím proč - asi něco z dějin) a měl krásné kaktusy. Rád povídal, a tak jsem nemel potíže s udržováním konverzace. Tohle byla doba, kdy jsem všechno doslova hltal a měl jsem z toho kaktusaření asi to největší uspokojení. Všechno nějak vonělo, všechno jsem na 100% vnímal, na všechno jsem se těšil s obrovskou nedočkavostí. Podobné pocity se opakovaly až po letech, kdy jsem přišel do Nového Mexika a byl jsem nadržený vidět pouště a kaktusy v přírodě na vlastní oči.

p. Slavík

Pak začalo období, kdy má člověk největší zájem o holky a tak se kaktusy odstavily na vedlejší kolej. V teto době mi táta s mojí občasnou pomocí vystavěl nejdřív zasklenou verandu a pak i krásný velký skleník. Dokončil jsem průmyslovku a po úplatcích jsem se nějakým zázrakem navzdory nevalnému kádrovému posudku dostal do Prahy na ČVUT se zaměřením na geodézii. Kaktusy byly stále vedlejší, ale byly tam. Pamatuji, že při studii pedologie, geologie a klimatologie jsem všechny nové poznatky promítal do světa kaktusů. I suchá věda jako statistika přinesla náměty ke studiu kaktusářské systematiky.

Tenkrát jsem aspoň teoreticky došel k závěru, že na základě dobové metody určování druhu podle typové rostliny, která se stane herbářovým listem, je takřka nemožné representovat to, co se skutečně děje v přírodě. Statistické metody zněly jako správný nástroj studia přírodního vývoje druhu. Při správném sběru dat, které by obsahovaly i klimatické a geologické údaje, by se pak na zakladě korelací daly najít i vztahy mezi rostlinami a jejich životním prostředím. No ale to tenkrát muselo počkat na jinou dobu. Ženský, pivo a politika ovládaly skoro každodenní studentský život. Člověk začal postupně vnímat svět z hlediska budoucí obživy a perspektivy na založení vlastní rodiny, a ta v socialistickém Československu vykořisťovaném Sovětským svazem nebyla zrovna nejlepší. Po setkání s charaktery jako byl major Kiška na vojenské katedře, který by mohl úspěšně soutěžit s majorom Terazkym z černých baronů, jsem začínal docházet k přesvědčení, že žít se dá nejen v Československu. Začal jsem v sobě nacházet silný pocit nedůvěry k lidské společnosti a k jejich záměru s mým životem.

Pro příklady jsem nemusel chodit daleko. Můj táta díky dědovi legionáři, který bojoval v Rusku proti bolševikům, se stal černým baronem a domů se po 3,5 letech vojny vrátil díky žloutence. Doma jsme na televizi chytali Němce, a tak na naši rodinu komunistická propaganda moc neplatila. Spolužáci se na vysoké sami roztřídili na komunistické prospěcháře, pár blbců co jim věřilo, ti co se nechtěli zaplést a zkazit si život, a zbytek (včetně mne), co se považovali za reakcionáře a za úkol jsme si dali zachránit lidstvo od komunistické diktatury. Jezdili jsme na jeden rozpadlý mlýn na Úterském potoku, kde jsme snili o útěku na západ a o životě v divoké kanadské přírodě podloženým vyspělou západní technologií, přístupem ke kabelové televizi, vybavení pořádným autem s náhonem na všechna kola apod. Prostě jsme v tom měli zmatek a neustále se nacházeli mezi snem a skutečností.

Na vandru, 1974		Já v roce 1977

V téhle době jsem se zase začal o něco víc zajímat o kaktusy. Mojí specialitou byla hlavně jižní Amerika, tj. notokaktusy, wiginsie, gymnocalycia a nějaké parodie. Ve skleníku jsem tenkrát měl možná 500 rostlin. Začala mě také více zajímat kaktusářská filogenese, tj. klasifikace a vývoj druhu. Pamatuji se na přednášku Zdeňka Vobořila v Praze na kaktusářském sjezdu, kdy o této tématice mluvil a hodně mě tím nadchnul.

S Ríšou jsem podnikl jednou vandr do Vysokých Tater po němž jsme se stavili u Malíka, někde v Podunajské nížině. Jednou jsme taky jeli s Kankrsem za Hladkým na Moravu. Oba tito sběratelé měli překrásné sbírky s obrovskými rostlinami, mnoho let starými, což vzbuzovalo náležitou úctu. U Hladkého tenkrát kvetl nějaký ferocactus, což jsem tehdy považoval za vrchol pěstitelského umění.

U Hladkého, 1978		Hladký (vlevo)

V této době jsem taky došel k závěru, že aby člověk správně klasifikoval kaktusy, potřebuje k tomu obrovské znalosti z jejich domoviny. Jedině na základě polních dat lze udělat hodnotné závěry. Z hlediska této nové filosofie se mi začaly snahy pánů, jako byl Schütz, zdát nesmyslné a jejich klasifikační závěry působily velmi nevěruhodně. Popravdě řečeno, skoro každý český kaktusář, který dělá závěry od stolu, bez polních studií je odkázaný jen na vlastní spekulace. A tak jsem začal snít o výpravách za kaktusy. Moje zidealizovaná představa byla, že to člověk vezme od oblasti k oblasti a sebere statistické údaje o všech rostlinách a jejich prostředí, které prozkoumá. (Jak se později ukázalo, to je práce na plný úvazek a tudíž nevhodná pro rekreačního kaktusáře - uprchlíka, který neví co dřív - ženy, víno zpěv).

Jednou jsem dostal od Roberta Vorla (plzeňského kaktusáře) adresu na amerického kaktusáře Stevena Bracka do Belenu, v Novém Mexiku (USA). Steven byl vsak příliš zaměstnán živobytím a na dopisování neměl čas. Dal tedy moji adresu Gregovi Smithovi z Albuquerque, NM, USA. Greg byl také kaktusář. Vystudoval biologii v Las Cruces v jižním Novém Mexiku a stal se hlavním zahradníkem v Rio Grande Zoo v Albuquerque. Ten o dopisování zájem měl, a tak jsem si začal psát o kaktusech, pak i o hudbě (dostal jsem od něj pár desek Franka Zappy) a nakonec nabídku k návštěvě USA. Před posledním rokem vysoké jsem zázrakem (úplatky a známí) dostal od plzeňské banky devizový příslib. Strejda tenkrát dělal obchodního zástupce ČSA v Piešťanech a sehnal mi levně letenku do USA. Bylo to tenkrát pro mne skoro neuvěřitelné, ale jednoho dne, v srpnu 1979, jsem seděl v letadle do New York a nikdo mě při tom nezatknul. New York byl hrůzostrašný, příliš mnoho černejch, který na mne dělali dojem, že mě zabodnou při první příležitosti. Washington D.C. vypadal ještě skoro horší (ještě víc černejch), St. Louis bylo špinavé a pak už konečně přišlo Albuquerque.

Čekal jsem na Grega v zoologické, kde byl zaměstnán, až mě po práci zaveze domu. Mezitím jsem utrpěl další šok. Kdyby totiž u vchodu do ZOO nevlála americká vlajka, tak jsem si pro změnu myslel, že jsem v Mexiku. Samí ošklivý ksichty, zamaštěné hnědé barvy, občas na sebe pokřikovali španělsky, a nejhorší na tom bylo, že jim z očí nekoukal ani kousek inteligence. Naštěstí Greg, který byl taky trochu přičmoudlý (mamka byla indiánka, táta Evropan), měl docela smysl pro humor a byl docela vzdělaný a inteligentní a tak ten šok ve mně rozptýlil. Šli jsme po práci na večeři. Dostal jsem tradiční mexické jídlo, které bylo nezvykle ostré (chili paprika) až mi lezly z očí slzy a příšerně pálila pusa. Večer jsme si dali pivo a marijuanu a nastala pohoda. Druhý den pro mne přijel Steve z Belenu a jeli jsme hledat Toumeya papyracantha a Echinomastus intertextus var. dasyacanthus do travnaté prérie na západní straně Sandia Mountains v oblasti Albuquerque.

Greg Smith

Následující weekend jsme pak všichni tři vyrazili za kaktusy po jižním Novém Mexiku. Navštívili jsme naleziště jako Red Rock (Echinocereus chloranthus var. russanthus), Garfield (Ferocactus wislizenii, Coryphanta macromeris), Dona Ana (Echinocactus horizonthalonius), Dog Canyon (Glandulicactus uncinatus var. wrightii) a Orogrande (Mammillaria lasiacantha). Později na vojně v roce 1981 jsem o této cestě napsal několik článků do českého kaktusářského časopisu. Cesta zpátky do New Yorku vedla přes Los Angeles, San Francisco, Yosemitský národní park, Yellowstonský národní park a Chicago.

Po skončení vysoké (kterou jsem málem nedodělal vzhledem k údajným zápletkám s Chartou 77 a policejnímu vyšetřování) jsem musel na rok na vojnu.

Pokračování příště...

Rick Fenc

oldanm@wildmail.com (WEB based)
http://www.geocities.com/oldanm (personal web site)
http://community.webshots.com/user/geosurveys (my photoalbums)