 |
||||||||||||||||
Olda Fencl - Osudy českého kaktusáře na cestě do ráje kaktusů, část 9. Život
kaktusářů v Novém Mexiku (výlet s klubem
kaktusářů do Arizony, Nevady a Utahu)
Novomexický kaktusářský klub se schází každý třetí pátek v zahradnickém centru v Albuquerque. Hlavními osobnostmi po dlouhá léta jsou Steven Brack se ženou Lindou, Ralph Peters, Gary Loos, Dave Ferguson, Al Lapin, Greg Smith (na úvodní fotografii), občas Josef Mikuláš a já tak dvakrát za rok (většinou pouze, když mám přednášku). Podle mne nejúspěšnější akce jsou výlety za kaktusy, kterých jsem se taky párkrát zúčastnil. Většinou byli přítomni ti výše jmenovaní. Je to docela dobrá sebranka vysokoškoláků, kteří se živí kaktusy (Steven a Linda), geologií (Al Lapin), botanikou (Greg Smith a Dave Ferguson) až po “Star Wars” a atomovým výzkumem (Ralph Peters a Gary Loos).
Občas si
mezi nimi připadám jako trouba bez vzdělání. V pití
piva jsem bohužel snad kromě Dave F. a Grega taky
pozadu. V červnu 1989 jsem s touhle sebrankou a
jedním Australanem Brianem vyrazil na týdenní výlet
za sklerokaktusy. Brian v pití piva porazil i otrlého
Garyho, který ztratil o půlnoci vědomí a usnul
někde mezi keři Sage brushe a pediokaktusy v House
Rock Valley. Vyjeli jsme z Albuquerque na západ do Gallupu, Window Rock a Tuba City, kde byla naše první zastávka. Je zde severní okraj výskytu Sclerocactus whipplei. Má žlutý květ a relativně krátké trny. Bylo tu téměř 37°C, nadmořská výška někde mezi 1200-1400 m n.m. Rostliny byly dávno po odkvětu (kvetou koncem dubna a počátkem května za chladnějšího počasí) a plody nebyly ještě zralé.
Z Marble canyonu je to sotva 30 minut západně k nalezišti Pediocactus peeblesianus var. fickeisenii na východní straně tzv. Kabab Plateau (zvýšená náhorní planina, která se táhne až k severnímu okraji Grand Canyonu a porostlá suchým slunným borovicovým lesem - překrásné). Této východní straně se řiká House Rock Valley - suché místo porostlé tvrdou trávou a nízkými keři. Na jih od statní silnice je jmenovaný Pediocactus peeblesianus, na sever, kam se údolí mírně zvedá, je Pediocactus paradinei a Sclerocactus sileri (Sclerocactus whipplei ssp. busekii podle Hochstaettera). Pediocactus peeblesianus jsme hledali asi 1 hodinu a
podařilo se nalézt pouze 4 rostliny přesto, že nás
tu bylo skoro 10. Pediocactus peeblesianus var.
fickeisenii je trochu sporná varieta neboť
některé rostliny typu jsou od variety k nerozeznáni a
vzhledem k velkému areálu rozšíření je variabilita
rostlin přirozená. Celá tato oblast má velmi studené
zimy a teploty běžně klesají pod bod mrazu, zatímco
v létě mohou dosahovat až 40°C.
Přejeli
jsme Kaibab Plateau na západ do Fredonie, která je
centrem Pediocactus (Utahia) sileri.
Ten tu roste celkem hojně, ale pouze v malé oblasti a
proto je na listině ohrožených druhů. Rostliny jsou
velice robustní a je snadné je nalézt. Rostou na dvou
typech půdy, které se navzájem mísí. Je to červená
hlinitá pískovcová a světle šedá sádrovcová
půda. Obě obsahuji vysoké procento sádrovce.
Naleziště je mírně zvlněná rovina, porostlá suchou
řídkou trávou a nízkými keři Sage brush.
Klimatické podmínky jsou podobné jako na předchozí
lokalitě.
U St.
George v jihozápadním rohu Utahu je lokalita Echinocereus
engelmannii var. purpureus,
který byl popsaný Bensonem v roce 1969. Podle mne
varieta nemá opodstatnění, neboť variabilita a areál
rozšíření u Echinocereus engelmannii je
enormní svou velikostí i růzností nadmořské
výšky. Roste všude hojně a jejich mezipopulační
opylování není natolik blokováno, aby mohlo dojit k výrazné
divergenci lokální populace. Po přejezdu Nevadské
hranice jsme zakončili den v Cathedral Gorge u Panaca.
V roce 1986 zde Ken Heil popsal Sclerocactus
schlesseri. Tento druh pak ve svém článku
uveřejněném v ročence Haseltonia (Cactus &
Succulent Society of America) v roce 1994, přeřadil
pod již existující jméno Sclerocactus blainei
popsaný o rok dříve z oblasti Currant, Nevada, kde
jsme se rovněž stavili o několik dní později.
Steven Brack asi právem považuje Scl. blainei
za varietu či formu Sclerocactus spinosior,
která je velice variabilní a nachází se na velkém
areálu v jihozápadním a středním Utahu. Odtud vedla cesta po silnici 93 a 375 na západ do osady Warm Springs. Krajina zde přešla do typické Nevadské geologie, vyznačující se dlouhými severojižními hřebeny, které přetínají suché pánve většinou se solným vyschlým jezírkem v nejnižší části údolí. Této pouštní oblasti se říká Great Basin. Leží v deštném stínu Sierra Nevada a srážky jsou zde minimální. Roste zde Yucca brevifolia tzv. Joshua Tree. Místy tvoří i řídké lesíky, které jsou v těchto pustinách kýženým osvěžením pro oči unavené šedou jednotvárností vyprahlé krajiny. Výška sedel mezi pánvemi často přesahuje 1500 m n.m. Dále zde narazíte na Echinocactus polycephalus, Escobaria vivipara var. rosea, Echinocereus engelmannii a krásnou Opuntia basilaris. U Warm Springs jsme
našli podle očekávání nový, tenkrát ještě
platně nepopsaný, Sclerocactus s pracovním
názvem „nevadensis”. Objevil ho zde
Richard May z Texasu již někdy na počátku 80. let
včetně další lokality u Tonopah. V roce 1992 jej
Hochstatter pojmenoval jako Sclerocactus nyensis
s typovou lokalitou 4,5 km jižně od města Tonopah,
Nevada. Je blízce příbuzný se Sclerocactus
polyancistrus, ale liší se povrchem semen
drobnějším růstem a jemnějšími plody, které se
otvírají svislou puklinou.
Pokračovali jsme směrem na Tonopah. Asi 30 km východně od města jsme prozkoumali jednu lokalitu Sclerocactus polyancistrus. Rostliny jsou tu na skalnatých kopcích, které v odpoledním slunci žhnuly jako pece. Teplota se pohybovala okolo 39° C, když jsme po nich šplhali. Našli jsme zde však víc mrtvých než živých rostlin. Tyto sklerokaktusy mají dva hlavní škůdce - hlodavce velikosti krysy, který našel způsob jak proniknout trnitou schránkou na dužnatou tkáň, a brouka, jenž naklade do rostliny vajíčka a vylíhlé larvy pak žijí uvnitř rostliny až do její záhuby.
Odtud jsme vyrazili na
jih a pak na východ přes Battle Mountains, Austin,
Eureka až do vesnice Currant, kde jsme našli kvetoucí Sclerocactus
blainei. Lokalita je severně od vsi, na
nízkých štěrkovitých kopcích, v nadmořské
výšce něco málo přes 1500 m. Většina rostlin
měla u sebe hliníkové štítky, které sem zapíchal
Richard May při svých studiích. Currant byla poslední
zastávka v Nevadě. Směřovali jsme odtud přes Ely do
Utahu. Na hranicích s Utahem jsme našli velkou
populaci Sclerocactus pubispinus. Roste
hojně v horských sedlech až ve výškách 1800 m
n.m.. Je zde studený horský vzduch a v zimě tu
běžně mrzne. Je podobný Scl. spinosior
s jemnějsími jehlicovitými trny a žlutým květem. Poslední zastávku
tohoto výletu jsme udělali v Capitol Reef National
Park, kde se vyskytuje krasný Pediocactus winkleri.
Lze ho zde najit na zvětralé sádrovcovité břidlici,
které se říká Mancos shale. Lokalitu sdílí se Sclerocatus
wrightiae, který je zde poměrně hojný. Pokračování příště...
|
