 |
Olda Fencl - Osudy českého kaktusáře na cestě do ráje kaktusů, část 2. Než budu pokračovat, musím se ještě pozastavit nad mými „rasovými narážkami”, které z pochopitelných důvodů mohou být nežádoucí. Tím se ovšem odchylujeme od tématu článku i náplně těchto novin, takže kdo chce vědět víc – ať si klikne. Vojna byla klasika. Navršení blbců a zaslepených komunistů, kteří v živote nebyli k ničemu jinému. Bylo to na konci roku 1980. Reagan byl americkým presidentem, v Polsku byly nepokoje vedené Lechem Walensou a v prosinci mi zastřelili v New Yorku Johna Lennona. Týden po nástupu jsme vyrazili na polské hranice potlačit povstání. Na svoje narozeniny jsem kopal celý den ve zmrzlé půdě jámu na odpadky v -10°C. Namrzly mi při tom palce u nohou a trvalo několik měsíců, než přišly zase k sobě. Při žádosti o zimní boty mi jeden z představených oznámil, že jsme v bojové pohotovosti a na nesmyslné požadavky není čas. Došel jsem brzy k závěru, že s logikou nikam nedojdu a tak jsem si podle příkladu knihy od Patric Bryan „Jak jsem vyhrál válku” začal hrát na vojína Goodbodyho. Nedalo mi moc práce ze sebe udělat blbce, který pochoduje mimochodně a puškou nejspíš postřelí sám sebe. Brzy mě zbavili povinnosti pochodovat před nadřízenými, jelikož to dělalo ostudu celé jednotce a pušku mě z bezpečnostních důvodů dávali jenom nenabitou. Udělali jeden pokus mě naučit správně pochodovat, ale po hodinovém snažení to vzdali, protože bylo zřejmé, že takový pohyb je mi zcela nepřirozený. Z invaze nakonec nic nebylo, ale skoro celý rok až do vyhlášení stanného práva v Polsku jsme strávili v pohotovosti. Zázrakem mě pustili na dovolenou, kde jsem se stačil nechtěně zranit při přesazování kaktusů obrovským květníkem, který mi upadl na palec, a pak mě ještě navíc kousnul vlastní pes do ruky, když jsem mu chtěl dát pohlavek za to, že utekl na ulici. Po dovolené jsem začal psát svoje články o kaktusech Nového Mexika, které vyšly asi v '82 ročníku časopisu Kaktusy. Vojna mě dopomohla k finálnímu rozhodnutí opustit nezákonně republiku. Hned po vojně jsem začal plánovat útěk. Koupil jsem si zájezd do Francouzských Alp na lyže a ještě jeden v létě na Kubu, kdyby ten první snad nevyšel. Bylo to asi v nejvyšší čas, protože jsem byl v Nepomuku při pokládání věnců na americké pomníky a mého kamaráda tenkrát za to vyhodili z práce. Taky mě chtěli dohnat do strany, abych jako inženýr mohl získat vedoucí postavení. Tak jsem jim napsal tenkrát do kalendáře „Se Sovětským svazem na věčné časy - ale beze mne” a vítězně jsem v březnu 1983 opustil republiku s mojí čerstvou novomanželkou Alicí. Pokračování příště...
|
