|
Snad každý kaktusář, který kdy cestoval Mexikem
viděl přehradu Presa Zimapán, která leží na hranici států Querétaro
a Hidalgo a přes kterou vede silnice spojující města Cadereyta de
Montes a Zimapán. My jsme se tam dostali poprvé v roce 2001 a potom
ještě několikrát. Téměř vždy to bylo na konci cesty, kdy jsme se již
loučili s Mexikem a jeho kaktusy.
Nejprve si řekneme několik zajímavých informací o samotné přehradě a
potom se podíváme na kaktusy, které jsme měli možnost pozorovat v
jejím okolí. Ve španělštině se přehrada nazývá Presa Zimapán, ale
její oficiální název zní Presa Hidroeléctrica Fernando Hiriart
Balderrama. Stavba tohoto vodního díla probíhala v letech 1990 až
1995 a náklady dosáhly výše cca 2 miliardy pesos. Přehradní nádrž v
nadmořské výšce 1970 m, napájená řekami San Juan a Tula, s kapacitou
cca 1,4 miliardy m³ zabrala území o rozloze asi 23 km² a do značné
míry ovlivnila krajinu i její obyvatele. Musely být přestěhovány
téměř tři tisíce lidí, pro které bylo zřízeno nové ubytování.
Komunity Vista Hermosa, Rancho Nuevo a La Vega byly přesídleny a
sloučeny do nově zřízené obce Bella Vista del Río. Dopad na floru a
faunu je ilustrován poškozením až zničením populace populárního
kaktusu Echinocactus grusonii, jako symbolu okresu Cadereyta
de Montes.
Vlastní přehradní hráz byla postavena v zúžené části kaňonu řeky
Moctezuma, které se říká El Infiernillo. Má dosti pozoruhodné
rozměry: je sice jen 122 m dlouhá, ale za to má výšku 203 m! Šířka
paty je 22 m, šířka koruny 5 m. Po hrázi vede asfaltová silnice
procházející třemi tunely o celkové délce asi 2,5 km.
Hydroelektrárna je umístěna v kaňonu řeky Moctezuma asi 20 km na
sever od přehradní hráze, nedaleko obce La Mora, viz obr. 1. Je
vybavena dvěma Peltonovými turbínami s instalovaným výkonem 292 MW.
Voda je sem přiváděna podzemní štolou o délce 21 km a průměru 4,7 m
a pak vypouštěna do koryta Rio Moctezuma. Elektrárna pracuje jako
špičkový zdroj, podle potřeby 4 až 12 hodin denně. Výroba elektrické
energie je primárním účelem celého vodního díla, ale zanedbatelný
není ani rybolov v přehradním jezeře.
 |
|
Obr. 2 — Západní
portál prvního tunelu v Querétaru
(Zdroj Google Earth)
|
Již samotná jízda zdejšími tunely je velmi zajímavý zážitek. Z
plného slunečního světla vjedete do západního vstupního portálu ve
státě Querétaro a octnete se v tmavé, celkem spoře osvětlené „díře“,
s velmi hrubě otesanými skalními stěnami. Jedete a rozhlížíte se
kolem, občas se ze tmy vynoří jakýsi tajuplný boční výklenek a někdy
na okamžik zahlédnete malý, nazdobený oltářík, jakých je v Mexiku
plno. Ujedete něco málo více než 1,5 km a vynoříte se zase na plném
slunci. Na okamžik podlehnete chuti tady zastavit a rozhlédnout se,
kde to vlastně jste. Dnes vás odtud bohužel okamžitě vyžene vojenská
hlídka, ale při naší první návštěvě, roce 2001 jsme se tady mohli s
úžasem rozhlédnout po přehradním jezeře a vysokých okolních skalách.
Až potom později jsme zjistili, že to bylo na tom krátkém (asi 300
m) úseku silnice, spočívajícím na obrovských betonových pilířích,
které zabezpečují vstup do štoly, přivádějící vodu k turbínám.
 |
|
Obr. 3 — Vstup
do přívodní štoly k hydroelektrárně. Betonové pilíře nesou
mostovku silnice Cadereyta – Zimapán. (zdroj
Google)
|
Jedete tedy dál a po pár metrech se ponoříte do dalšího tunelu. Ten
je krátký, snad jen asi 400 m, a přivede vás na samotnou přehradní
hráz. Tady se opakuje situace s vojenskou hlídkou, zastavit nesmíte.
Opět si připomeneme naši první návštěvu, kdy jsme si tady pořídili i
pár zajímavých snímků. Stáli jsme tady jen několik metrů nad
lesknoucí se hladinou jezera, ale na druhé straně se zatajeným
dechem nahlíželi přes zábradlí do hlubin kaňonu El Infiernillo. Ne,
nedohlédnete odtud až na jeho dno, k patě 203 m vysoké hráze,
uvidíte jen úzkou betonovou stěnu strmě padající kamsi dolů.
 |
|
Obr. 4 — Přehradní hráz z jihu, ze strany jezera (zdroj
Google Earth)
|
 |
|
Obr. 5 — Horní část hráze ze severní strany a ústí 3. tunelu,
březen 2001
|
 |
|
Obr. 6 — Pohled dolů, do ústí 200 m hluboké propasti El
Infiernillo, březen 2001
|
Všechny přehrady jsou pozoruhodné inženýrské výtvory, ale tahle
patří určitě mezi ty nejzajímavější z nich. Dnes už se ale tímto
dílem na vlastní oči pokochat nesmíte - musíte jet dál do třetího
tunelu a urazit poslední kilometr. Tady vás ale čeká ještě jedno
překvapení. Někde uvnitř jeho tubusu nečekaně překročíte hranici
státu Querétaro o vjedete do státu Hidalgo. Za chvilku ono pochmurné
podzemí opustíte, pro tentokrát nadobro, a jste zase na horkém
mexickém sluníčku. V tom vzpomínaném roce 2001 jsme potom o kousek
dál zastavili na nocleh „pod širákem“ u staré a opuštěné prachárny (Polvorin
No. I), na malé plošině s výhledem do kaňonu El Infiernillo. Dnes
tady stojí jakási docela moderní restaurace a ubytovací cabaňas.
 |
|
Obr. 7 — Uvnitř 3. tunelu směrem na Zimapán. (Zdroj Google
Earth)
|
 |
|
Obr. 8 — Znázornění tunelů u Presa Zimapán na mapě (Zdroj
Google Maps)
|
 |
|
Obr. 9 — Nocleh u opuštěné prachárny, březen 2001
|
 |
|
Obr. 10 — Výhled do kaňonu Rio Moctezuma z terasy restaurace,
která stojí jen
asi 3 km od ústí tunelu v Hidalgu. (Dekorační
kytička na stole je Thelocactus
hastifer.) březen 2012
|
Děkujeme našim čtenářům za trpělivost při čtení tohoto
zeměpisně-technického výkladu. Teď už se ale konečně dostaneme ke
kaktusům. Těch se tady, v okolí přehrady, vyskytuje docela hodně a
jsou mezi nimi i některé velmi zajímavé druhy. Začneme teď, jak
jinak, tím kaktusem ze všech nejznámějším a nejpopulárnějším, tedy
grusonem neboli Echinocactus grusonii. Jak jsme se již
zmínili, zdejší populace tohoto kaktusu byla výstavbou přehrady
z velké části zničena. Bohužel nevíme, jak to s ním tady vypadalo
před rokem 1990, kolik jedinců tady žilo a na jakých místech.
Nepodařilo se nám na internetu najít žádnou informaci o nějakém
záchranném programu. Zřejmě nedošlo k žádnému organizovanému
stěhování kaktusů, jak tomu bylo třeba později při stavbě akvaduktu
ACUEDUCTO II v Querétaru, o čemž svědčí dosti problematická
záchranná zahrada u Maconi (Strombocactus corregidorae).
Podle IUCN
Red List of Threatened Species byl počet dospělých grusonů v Querétaru
roce 2013 odhadnut na méně než jeden tisíc. Máme zprávy
o ojedinělých zachovaných exemplářích, rostoucích především na těžko
přístupných místech, často na strmých skalách. Při naší první
návštěvě v roce 2001 jsme zahlédli jen jeden kus vysoko na skále nad
silnicí, který jsme si vyfotili ze značné dálky.
 |
|
Obr. 11 — Náš
první gruson, na skále vysoko nad silnicí, březen 2001
|
Při další cestě na podzim 2003 už to bylo lepší.
Miloš Záruba objevil krásný velký a docela dostupný exemplář, nahoře
na kopci před západním portálem 1. tunelu a dovedl nás k němu po
přijatelně schůdné stezce.
 |
|
Obr. 12 — Echinocactus grusonii na kopci před
západním portálem 1. tunelu,
říjen 2003 (foto někdo z přítomných
přátel)
|
Byl to dosti dobrodružný a velmi dobře zapamatovatelný zážitek.
Krásný a zdravý gruson o velikosti menšího sudu seděl na pěkném
místě v jakémsi dolíku, kde se dal dobře fotit společně s podzimně
zbarveným listím. Zvěčnili jsme se u něj postupně všichni - Roman
Staník, Igor Dráb a Miloš Záruba - Marie zůstala dole a dodnes má
čeho litovat.
K našemu zatím poslednímu setkání s grusonem došlo v únoru 2015. Na
cestě za Echinofossulocactus sulphureus u La Vega Karel
Pavlíček nečekaně zastavil a odběhl k nedalekému křoví. Vypadalo to
na „biologickou pauzu“, ale za chvíli nás překvapil velkým grusonem,
který doslova vyhrabal z vysoké suché trávy. Jeho umístění na
rovinatém terénu mezi políčky přivádí na domněnku, že jej sem snad
někdo přesadil. Myslíme, že více cestovatelů má někde tady, u
přehrady Zimapán, nějakého svého grusona, kterého třeba i pravidelně
navštěvuje.
 |
|
Obr. 13 — Kvetoucí Echinocactus grusonii v křoví u
cesty na La Vega (únor 2015)
|
Na závěr 1. části tohoto příspěvku si o grusonech řekneme ještě něco
více. Je všeobecně známo, že tento krásný kaktus je ozdobou
botanických zahrad i výborným obchodním artiklem kaktusových
pěstíren. Je masově množen v miliónových množstvích a docela dobře
se pěstuje. I když je v přírodě asi právem považován za ohrožený
vyhubením, jeho přežití jako rostlinného druhu je tak zajištěno
velmi dobře. A to nemluvíme o nedávném nálezu bohaté, několika
tisícové populace grusonů u asi 550 km vzdáleného San Juan de
Capistrano v Zacatecasu. Pár dalších informací jsme našli na
internetových stránkách města
Cadereyta de Montes. O věrohodnosti některých z nich nechť si
čtenář udělá názor sám: „Plody Echinocactus grusonii jsou známy jako
guamichi. Podobají se malým plodům opuncie (tuna) o velikosti 2-5
cm, mají kyselou chuť a jsou hojně využívány v místní kuchyni.
Vyrábí se z nich cukrovinky, zavařeniny, limonády a oblíbená je i
zmrzlina helado de guamichi. Tyto plody mají také léčivé schopnosti,
odstraňují prudké bolesti a křeče a bolení hlavy a mají antiseptické
a antikoncepční účinky. Z Echinocactus grusonii se vyrábí
také známý mexický produkt dulce de biznaga, což je ale zakázáno
vzhledem k ohrožení tohoto druhu vyhubením.“
 |
|
Obr. 14 — Skupina
krásných grusonů v botanické zahradě
Jardin de Cactus Guatiza, Lanzarote, Kanárské ostrovy,
červenec 2010
|
A teď ještě něco, co se asi kaktusářům moc líbit
nebude. Na jaře roku 2015 vydal známý kaktusový nadšenec Joël Lodé
několikakilogramovou dvoudílnou knihu Taxonomy of the Cactaceae, ve
které je Echinocactus grusonii uvedený jako Kroenleinia
grusonii (Hildm.) J. Lodé. Autor to zdůvodnil tím, že gruson má
blíže k ferokaktusům než k echinokaktusům, ale těžko říct, jestli se
to u nás „ujme“. Jiný autor, Roy Mottram považuje
grusona za něco jako přírodní hybrid (allopolyploid) mezi
Echinocactus platyacanthus a Ferocactus glaucescens. Jak
vidíme, všechno je složitější, než si to my, kaktusáři malujeme.
Konec 1. části
|
