|
Dnes navštívíme pohoří Sierra de la Paila již
potřetí a budeme se zabývat dalším velmi zajímavým a atraktivním
kaktusem, jímž je bezpochyby Thelocactus
bicolor. Jak známo, jde o druh, který je rozšířený na
obrovské ploše sedmi států Mexika a Texasu, a tomu odpovídá jeho
mimořádná variabilita.
 |
|
Obr. 1 — Družicový snímek
Sierra de la Paila z Google Earth s vyznačenými místy,
ke kterým se vztahuje tento příspěvek
|
V Paile má domov jedna z jeho extrémních forem,
která bývá spíše z historických důvodů označována jako
Thelocactus wagnerianus.
Toto jméno původně použil v roce 1929 A. Berger pro rostliny, které
se podle jeho názoru lišily od Thelocactus bicolor -
štíhlejším vzrůstem, více žebry a chybějícími zploštělými trny.
Originální popis však je poměrně obecný, obrázek chybí a typová
lokalita je uvedena pouze jako „východní Mexiko“, takže z dnešního
pohledu samostatnost tohoto druhu nemá význam. Pilbeam ve své knize
Thelocactus (1996) jméno wagnerianus použil na úrovni variety
Th. bicolor, v pozdějších pramenech je obvykle najdeme již
jen jako synonymum Th. bicolor, nebo nanejvýš jako synonymum
Th. bicolor var. bolaensis.
 |
|
Obr. 2 — Th. bicolor -
„typická“ forma na lokalitě
2,5 km severně od Estación Marte, říjen 2003
|
V Paile se však vyskytuje bikolor, který má třináct žeber, je zřejmě
nejhustěji vytrněný ze všech bikolorů, a který je proto kaktusáři
označován jako „Th. wagnerianus“,
případně Th. bicolor „wagnerianus“
(v tomto příspěvku budeme pro jednoduchost používat
pracovní název „Th. wagnerianus“,
případně jen „wagnerianus“
bez nároků na taxonomickou správnost). Podle všeho je tato forma
zdejším endemitem, protože se v literatuře neobjevuje údaj o jejím
výskytu na jiných místech. Navíc se v blízkém okolí Paily vykytuje
také Th. bicolor ve své mnohem „typičtější“ a běžnější
podobě.
 |
|
Obr. 3 — „Th.
wagnerianus“ - velmi dobře odpovídá původnímu
Bergerově popisu, 5 km severně od Nuevo Yucatán, říjen 2003
|
Při první návštěvě Paily, na podzim 2003, jsme
nejprve kousek cesty na sever od Estación Marte, na pláni, která je
dnes onou známou, lidmi vytvořenou pustinou, našli a fotografovali
„typické“ bikolory s květy. K setkání s „Th. wagnerianus“
došlo až o den později, když jsme po návratu z noclehu na lokalitě
Parrenos pokračovali dále podél západního okraje Paily na sever,
směrem k vesnici Las Coloradas. Pokud se podíváme na Google Earth
zjistíme, že první úsek cesty vede jakýmsi úzkým předělem mezi
Pailou a Sierra de los Alamitos, a pak pokračuje dál přes otevřenou
plochou pláň.
 |
|
Obr. 4 — „Th.
wagnerianus“, 5 km severně od Nuevo Yucatán, říjen 2003
|
Již první zastávka, asi 5 km severně od Nuevo
Yucatán, nám přinesla očekávaný nález. Zdejší bikolory se svým
habitem opravdu značně odlišují od všech ostatních, které jsme do té
doby (i potom později) v Mexiku viděli, včetně těch u Estación Marte.
A vykazují diferenční znaky uvedené Bergerem v původním popisu (viz
výše) - jen to „východní Mexiko“ jaksi nesedí. Většina zdejších
rostlin měla velmi husté vytrnění, většinou slámově žluté až
žlutošedé barvy.
 |
|
Obr. 5 — „Th. wagnerianus“
- barevné extrémy jsou tady pěkně pohromadě,
5 km severně od Nuevo Yucatán, říjen 2003
|
První setkání probudilo naši zvědavost, co uvidíme
dál. Na dvou blízkých lokalitách (odbočka na Rancho Los Tres a Zona
de Minas) jsme našli stejnou formu, s převažujícím šedožlutým či
spíše žlutošedým, hustým vytrněním, někdy částečně červeným. Zcela
červeně vytrněné exempláře byly jen ojedinělé. Na konec jsme
dorazili až k prázdným domkům patřícím k opuštěnému dolu Mina El
Aguirreno (?). Někde tady se vyskytuje endemitní Acharagma
aguirreanum – viz:
http://www.ibiologia.unam.mx/slccs/www/material_bib/J/Janeba_CSJ237.pdf
 |
|
Obr. 6 — Lokalita „U
astrofyta“, 6 km severně od Nuevo Yucatán, říjen 2003
|
Co se tady dolovalo, to se nám nepodařili spolehlivě zjistit, ale
o významu zdejší těžby svědčí i blízké malé letiště, které jsme
našli později doma na Google Earth. Původně jsme odtud chtěli
pokračovat dál na Las Coloradas, ale nedařilo se nám v plochém,
křovinatém a dosti blátivém terénu najít správnou cestu, a tak jsme
se raději obrátili nazpět.
 |
|
Obr. 7 — „Th. wagnerianus“,
na lokalitě „U astrofyta“ - populace je početná,
ale rostliny jsou díky svému zbarvení nenápadné, říjen 2003
|
V pozdním odpoledni nám dělali společnost početní
motýli monarchové (Danaus plexippus)
na svém podzimním tahu, odněkud z USA a Kanady na zimoviště ve
středním Mexiku.
Pohybovali se pomalu, plachtivým letem, v dosti velkých rozestupech
a byli najednou všude
kolem, kam až bylo možné dohlédnout. Vypadali, že jsou v dokonalé
pohodě a člověk by
opravdu neřekl, že jsou schopni urazit tisíce kilometrů. Jeden
nešťastník bohužel skončil
na kapotě našeho auta, takže jsme si jej mohli prohlédnout z blízka
– opravdu krásný
motýl s neuvěřitelnými schopnostmi.
 |
|
Obr. 8 — „Th.
wagnerianus“, na lokalitě „U astrofyta“ - mnoho rostlin
je solitérních, ale jsou tady časté i malé skupinky
|
Místo pro nocleh jsme tenkrát vybrali velmi dobře,
asi 6 km severně od Nuevo Yucatán, na
lokalitě, kde jsme potom za ranní mlhy našli naši nejpočetnější
populaci „Th.
wagnerianus“. Téměř všechny rostliny měly uniformní, husté,
šedožluté až žlutobílé
vytrnění, často s určitým podílem červené barvy. Byly ve výborné
kondici a s mnoha
dozrávajícími plody.
 |
|
Obr. 9 — „Th.
wagnerianus“, na lokalitě „U astrofyta“- některé
exempláře
mají určitý počet červených trnů, i když málo nápadných
|
Místní sukulentní flora zahrnovala především
Agave lechuguilla, Dasylirion spec., Opuntia bradtiana,
Astrophytum senile var. aureum, Echinocactus
horizonthalonius, Echinocereus pectinatus a Lophophora
williamsii. Tomuto místu jsme později začali říkat „U astrofyta“
a spali jsme tam ještě dvakrát - v létě 2004 a na jaře 2012.
 |
|
Obr. 10 — „Th.
wagnerianus“, na lokalitě „U astrofyta“ - tito jedinci
už jsou o něco barevnější než průměr
|
V červnu 2004 byly zdejší „wagnerianusy“ opět ve
velmi dobrém stavu, ale tentokrát jen s malými poupaty. Odtud jsme
potom úspěšně pokračovali dál podle GPSky až k vesnici Las Coloradas.
 |
|
Obr. 11 — „Th.
wagnerianus“ (?) na lokalitě u Rancho San Antonio - i
tady najdeme
výrazné rozdíly v barvě vytrnění, 13 km východně od Las Coloradas, červen
2004
|
Na pěti zastávkách byla k vidění řada různých
zajímavých kaktusů, mj. krásně rozkvetlá Coryphantha valida,
a také jedna moc pěkná želva, která nám přeběhla přes cestu. Výskyt
většiny těchto kaktusů však zřejmě končí asi 10 km severně od Nuevo
Yucatán, kde cesta opouští kamenité předhůří Paily a pokračuje dál
přes již zmíněnou hlinitou pláň, místy porostlou křovinami.
 |
|
Obr. 12 — „Th.
wagnerianus“ (?), Rancho San Antonio, červen 2004
|
Z Las Coloradas naše cesta pokračovala na východ,
k silnici 57. Po mírném deštíku jsme u Rancho San Antonio
s příjemným překvapením našli krásně rozkvetlé bikolory, z nichž
některé bylo možné označit také jako „wagnerianus“, ale byly
tam také méně vytrněné exempláře, které svým habitem již odpovídaly
spíše „typickým“ bikolorům.
 |
|
Obr. 13 — Th. bicolor,
Rancho San Antonio - jedinec s řídkým vytrněním
a neobvykle zbarveným květem, červen 2004
|
Při stejné výpravě jsme ještě navštívili známou
lokalitu u osady Hipólito na jižním okraji Paily, kde se rovněž
uvádí výskyt „Th. wagnerianus“ (J. Chvastek: Kaktusy
1994/3:93-94). Auto jsme zaparkovali u silnice 114 asi 3 km západně
od osady Hipólito a pěšky se vydali k jižnímu svahům Paily. Byl tam
ideální kaktusářský terén - rovinka, žádné lezení do kopce a
prolézání trnitým křovím či porostem bodavých agáví nebo agresivních
opuncií. A k tomu všude kolem spousta kaktusů, jak v botanické
zahradě. Z počátku nás nejvíce fascinovaly hojné exempláře
Echinocactus horizonthalonius, s množstvím poupat těsně před
otevřením. Bylo téměř jisté, že až půjdeme zpátky, budou všechny v
plném květu. Protože jsme oblíbené „horizontíky“ kvést ještě nikdy
předtím neviděli, bylo se na co těšit.
 |
|
Obr. 14 — „Th.
wagnerianus" se žlutým vytrněním, Hipólito, červen 2004
|
Ale i ostatní kaktusy stály za to, především ovšem
početné „wagnerianusy“. Zdejší populace již nebyla tak homogenní,
jako ta západní, variabilita vytrnění byla větší, co do hustoty i
barev. Vedle slámově žlutých rostlin jsme viděli také pár exemplářů
s nádherně červenými trny. Nicméně stále ještě můžeme s klidným
svědomím zdejší formu bikolorů přiřadit tomu, čemu se dnes říká „Th.
wagnerianus“. Dost jedinců mělo poupata nebo nezralé plody, ale
květ jsme bohužel nenašli ani jediný. (Krásný obrázek rostliny s
květem, který pořídil na stejné lokalitě I. Dráb však najdete na
obálce Cactaceae etc. 1/2000.)
 |
|
Obr. 15 — „Th.
wagnerianus“ s mimořádně červenými trny, Hipóĺito,
červen 2004
|
Množství druhů zdejších kaktusů bylo
mimořádné, ani je nebudeme všechny vyjmenovávat – za
všechny však uveďme aspoň známou „pouštní krysu“
Echinomastus mariposensis, rostoucí dál od silnice,
na obnažených kamenných plotnách. K samotným horám jsme
vlastně ani nedošli a pomalu se začali vracet. „Horizontíky“
už byly podle očekávání naplno rozkvetlé, a tak nastaly
pravé fotografické žně. Nečekané spousty velkých zářivě
červených květů – prostě kaktusářův sen, který se splní
jen vzácně. Letní polední slunce stálo přímo nad námi,
takže dalo dosti starostí vyhnout se při focení stínu
vlastní zpocené hlavy.
 |
|
Obr. 16 — Echinocactus
horizonthalonius - exemplář se zvláštním tvarem květu,
Hipóĺito, červen 2004
|
Když jsme byli v nejlepším, všimli jsme si, že
v dálce se u našeho auta motají policajti. Nezbylo než se vrátit
zrychleným pochodem zpátky. Když jsme ale dorazili na místo, byli už
naštěstí pryč, a tak jsme se s úlevou vrhli na láhve a kanistry
s vodou. Zhruba čtyřhodinový pěší výlet v poledním horku nám dal
docela zabrat, ale stál opravdu za to. Ještě jsme si vzpomněli, že
malý kousek odtud, u odbočky ze silnice 40 na Hipólito jsme rok
předtím našli „typické“ bikolory s květy.
 |
|
Obr. 17 — Th. bicolor,
odbočka ze silnice 40 na Hipóĺito, říjen 200
|
Na základě výše popsaného pozorování si teď
dovolujeme udělat pracovní závěr, že „Th. wagnerianus“ je
extrémní stanovištní forma Th. bicolor, s výskytem na
kamenitém předhůří Paily. Námi potvrzené lokality jsou na její
západní straně - severně od Nuevo Yucatán, na jižní straně -
severozápadně od Hipólito a na severu – u Rancho San Antonio. Na
východním okraji Paily, v okolí osad La Paloma a La Luz jsme žádný
bikolor nenašli. V širším okolí Paily můžeme potkat „typické“
bikolory, pokud ovšem takové označení vůbec má nějaký smysl.
 |
|
Obr. 18 — Pohled na
lokalitu „U astrofyta“ - A. lechuguilla a dasyliriony
jsou
ve velmi zbídačelém stavu, ale kaktusy jsou docela
v pořádku, březen 2012
|
Na závěr třetí části našeho vzpomínání na Pailu
ještě připojíme poslední zážitky z března 2012. Jak jsme se již
zmínili, tehdy jsme opět nocovali na naší oblíbené lokalitě „U astrofyta“.
Připomeňme, že rekordní (padesátileté) mrazy v únoru 2011 a
následující extrémně horké a suché období, v Mexiku zničily nejen
téměř veškerou zemědělskou produkci, ale vážně poškodily na řadě
míst i přírodní vegetaci, včetně některých sukulentních rostlin.
Paila nebyla výjimkou, a tak jsme i tam viděli smutné věci.
 |
|
Obr. 19 — „Th.
wagnerianus“, na lokalitě „U astrofyta“ - také tyto
kaktusy
prokázaly svou odolnost proti mrazům, březen 2012
|
Naše milé „wagnerianusy“ byly sice živé, ale krutě
seschlé, s hustým vytrněním pochmurně šedobílé barvy. Seděly smutně
mezi zbědovanými zbytky porostu A. lechuguilla a dasylirionů,
viditelně toužily po trošce vody, ale přesto jsme na nich viděli
i pár čerstvě nasazených poupat. Byl to opravdu názorný příklad, jak
tvrdé podmínky mohou v přírodě nastat, ale jak známo, příroda se s
tím naštěstí skoro vždycky dovede vyrovnat, pokud ji člověk nechá.
 |
|
Obr. 20 — „Th.
wagnerianus“, na lokalitě „U astrofyta“ - jedinec vlevo
dole má
dokonce pěknou násadu poupat a optimisticky věří, že bude
lépe, březen 2012
|
|
