header

Kaktusy v Sierra de la Paila, Coahuila 2
Echinocereus delaetii

V prvním příspěvku našeho malého seriálu o kaktusech v Sierra de la Paila jsme v krátkosti popsali základní skutečnosti o tomto mexickém pohoří a uvedli pár informací a snímků týkajících se krásného a zajímavého druhu Th. nidulans. Dnes se chceme věnovat jinému kaktusu, jednomu ze zdejších endemitů, kterým je Echinocereus delaetii, obvykle uváděný jako Echinocereus longisetus ssp. delaetii. Při první návštěvě Paily, v říjnu 2003 jsme z vesnice Nuevo Yucatán odbočili na východ a vyrazili dovnitř pohoří na lokalitu zvanou Parreños.

Obr. 1 Družicový snímek Sierra de la Paila s vyznačenými místy,
ke kterým se vztahuje tento příspěvek

Úzká, prašná, ale docela dobře sjízdná cesta byla na mnoha místech vroubena hustými akáciemi, jejichž trny ničily se známými skřípavými zvuky červený lak na karoserii našeho VW Transportéru. Roman za volantem hodně trpěl při představě, co tomu pak řeknou v půjčovně, a několikrát jsme i museli vystoupit a zajistit hladší průjezd. Po asi 10 kilometrech jsme se dostali do velkého plochého údolí, kterým jsme projeli napříč, až pod svahy na jeho východním okraji. Rozlehlý prostor působil celkem přátelsky, taková velká plochá mísa s travnatým a křovinatým porostem, obklopená horami. Postavili jsme stany nedaleko jakýchsi opuštěných aut, povečeřeli, poseděli u ohýnku a šli spát.

Zanedlouho se z úplného klidu začal zvedat vítr, který rychle zesílil a začal nám lepit stanové plátno až na nosy. Čekali jsme, co se z toho vyvine, a bylo to dost dramatické. Za chvilku vítr kolem tábořiště utichl, ale slyšeli jsme jej jak sviští někde na protější straně údolí, pak se k nám znovu vrací a s ještě větší silou se opírá do našich stanů. Během chvíle se přehnal a v nastalém tichu jsme jej opět slyšeli, jak mizí v dálce a zase vrací. Nespočítali jsme, kolikrát se to opakovalo, ale síla větru se s každým oběhem dosti dlouho zvětšovala, až jsme si říkali, kdy a jak to skončí a na spaní nebylo ani pomyšlení. Pak tento velmi zajímavý, leč dosti nepříjemný jev začal slábnout, a my jsme s úlevou konečně mohli usnout.

Obr. 2 „Větrný kotel“ - Valle Seco na družicovém snímku z Google Earth.
Pohled západním směrem k Nuevo Yucatán

Ráno bylo krásné a klidné, jakoby se v noci vůbec nic nedělo, a tak jsme bez dalšího váhání vyrazili pěšky nahoru na kopec. Cesta vedoucí z údolí dál na východ k asi 5 km vzdálenému Ejido Parreños se nejprve dosti strmě zvedá v několika serpentinách kde je sjízdná jen pro místní, v jejich terénních tracích. Dosti energický výstup s převýšením asi 250 m nás v ranním chladu dostatečně zahřál, a docela brzy jsme dorazili nahoru do sedla, s pěkným výhledem do údolí na obou stranách hřebene. Mohli jsme si tak pěkně prohlédnout zejména ten větrný kotel z předchozího večera. Doma na Googlu jsme zjistili, že má rozměry asi 5x3 km a jeho jméno je jednoduché – Valle Seco.

Obr. 3 Pohled z lokality Parreňos do údolí Valle Seco směrem na západ

Zatímco jsme si je fotili, a vzpomínali na noční zážitky, někdo z našich přátel již našel první kousky Echinocereus delaetii. Bylo to pro nás překvapení, protože nám tehdy nějak uniklo, že právě tady mají být. A opravdu byly, v plné kráse, zdůrazněné bočním osvětlením ranním sluncem.

Obr. 4 — Echinocereus delaetii v podzimní zeleni, s bílými vlasy
prozářenými ranním sluncem, Parreños, říjen 2003

Bohužel v podzimním období nekvetly, ale i tak to byla krásná podívaná. (A pár semínek ve starých a zvětralých plodech taky bylo.) Bez větší námahy jsme našli pár větších i menších trsů, ale nebylo snadné vyhledat opravdu pěkné, fotogenické exempláře. Dosti vadila i hustá a vysoká tráva a jiná okolní vegetace, a hezky nevypadaly ani zčernalé báze jednotlivých trsů.

Obr. 5 — Echinocereus dealetii v zelené trávě, Parreños, říjen 2003

Dokonce jsme k vůli záběru pracně vyvrátili jednu odumírající juku, ale když jsme se potom doma fotkami probírali, nenašli jsme nic, co by nás zcela uspokojilo. Opět se potvrdilo, že krásnou skutečnost z lokality se na fotkách často zachytit nepodaří a naopak, někdy spíše náhodně pořízený snímek může vypadat překvapivě dobře.

Obr. 6 — Echinocereus delaetii – pohled zblízka odhaluje strukturu
a barevnost vytrnění, Parreños, říjen 2003
 

Obr. 7 — Echinocereus delaetii – detailní pohled do temene, Parreños, říjen 2003

Pomalu jsme se začali rozhlížet kolem i po dalších kaktusech a pár jsme jich našli. Turbinicarpus (Gymnocactus) beguinii, Mammillaria chionocephala, Coryphantha pseudoechinus, Neolloydia conoidea, Epithelantha micromeris var. gregii a Echinocereus spec. zelený. Docela pěkný výběr, ale ve společnosti efektních delaetii se tady neměly možnost moc uplatnit.

Obr. 8 — Turbinicarpus (Gymnocactus) beguinii, Parreños, říjen 2003

Nakonec nezbylo, než se s touto pozoruhodnou lokalitou rozloučit, sejít dolů k našemu tábořišti a vydat se zpět k Nuevo Yucatán. Dosti velký kus cesty jsme šli pěšky a usnadňovali průjezd našemu autu, aby těch škrábanců v laku nebylo až tak moc. Byli jsme při tom po zásluze odměněni nálezem několika nádherných velkých kusů Hamatocactus hamatacanthus.

Obr. 9 Pohled zpět z cesty přes zelené údolí Valle Seco východním směrem,
na serpentiny vedoucí k lokalitě Parreños, říjen 2003

Naše druhé setkání s E. delaetii se uskutečnilo až po devíti letech, na začátku dubna 2012. Tentokrát jsme do Paily pronikli z východní strany, od opuštěné vesničky La Luz. Bylo to již později odpoledne, po návštěvě známé lokality Thelocactus rinconensis ssp. palomaensis. Projížděli jsme pomalu překvapivě zeleným kaňonem, po dosti hrbolaté cestě, opakovaně křížící štěrkové koryto vyschlého potoka. Několikrát jsme i museli na chvilku z auta vystoupit, ale pokračovali jsme úspěšně dál, krajinou s pěkně hustou okolní vegetací, v níž vynikaly bohatě rozkvetlé juky a vysoké palmy. Nezastavila nás ani železná brána, zamčená naštěstí jen dosti ledabyle.

Obr. 10 Cesta na El Cedral, duben 2012

Postupně se objevil jakýsi řídký lesík, pokud nás paměť neklame, byly tam nízké duby, borovice a jalovce. Najednou však někdo doslova zařval, že vidí kvetoucí Echinocereus delaetii. Ano, ten první exemplář seděl mezi malými agávemi, téměř u cesty. Byl to docela pěkný, asi desetihlavý trs, dokonce s jedním zavřeným květem a jedním poupětem. Celá třináctičlenná výprava vyskákala z aut a přes nepříznivé světlo blížícího se západu slunka začala fotit v nedočkavé frontě. Purpurově červený květ vypadal celkem zachovale, takže byla naděje, že se příští den ještě otevře. Rostlinu jsme tedy pečlivě zaměřili a v rychle slábnoucím světle pokračovali dál.

Obr. 11 — Echinocereus delaetii – první exemplář na lokalitě El Cedral, duben 2012

Pár kilometrů další jízdy nás dovedlo až k prvnímu stavení Ejido El Cedral. Bez zbytečného zdržování jsme se vrátili kousek zpátky, na místo, které se nám zdálo dostatečně příhodné k přenocování. Bylo tam sice dosti známek pravidelné přítomnosti dobytka, ale tábořit se dalo. Noc v nadmořské výšce asi 1600 m byla poměrně chladná, ale tentokrát klidná. Procházející krávy se chovaly slušně a ráno si nás přišel zblízka prohlédnout jeden malý oslík a jedno mírně odrostlé, zvědavé a hladové štěně.

Obr. 12 — Echinocereus delaetii – největší nalezený trs v ranním slunci,
El Cedral, duben 2012

Po rychlé snídani jsme netrpělivě čekali až slunko vyleze dostatečně vysoko nad hory a osvětlí okolní svahy, kde jsme očekávali další delaetii. Již na nejbližším kopci jich pak několik opravdu bylo, ale moc nás nenadchly, stejně jako další kaktusy (Mammillaria chionocephala, Hamatocactus hamatacanthus, Echinocereus spec. a Coryphantha spec.).  Nasedli jsme tedy do aut a vydali se pomalu na zpáteční cestu. Na další zastávce už jsme byli úspěšnější, v jakémsi řídkém křoví jsme našli velký, asi třicetihlavý trs E. delaetii se čtyřmi zavřenými květy. Jistě nás napadla myšlenka počkat, až se květy znovu otevřou, ale vypadalo to na delší dobu a navíc všechny květy už toho měly viditelně dost za sebou a nebyla jistota, že se rozvinou do své původní krásy. Takže jsme hodně litovali, že tady nejsme tak o den či dva dřív, ale nakonec nezbylo nic jiného, než se s tím smířit a vyfotografovat co se dá. I tak to byl pěkný a těžko zapomenutelný pohled, na ty krásně purpurově červené květy, ve znamenitém kontrastu s bíle vlasatými těly.

Obr. 13 — Echinocereus delaetii – rostlina z obr. 12 v detailnějším záběru

Poprvé jsme kvetoucí delaetii viděli na barevném obrázku v Backebergově knize Wunderwelt Kakteen (3. vydání z roku 1968). Pěknou fotku má také Pavel Pavlíček v červnovém čísle Kaktusových novin z roku 2002. Je škoda, že tento endemitní krasavec z Paily je v kultuře poměrně choulostivý a známý svou neochotou ke kvetení - bylo by dobré vidět tento mimořádně podařený kaktus kvést častěji.

Obr. 14 — Echinocereus delaetii – rostlina z obr. 12 a 13 - tento pohled prozrazuje,
že květy už jsou dost „olítané“, ale byli jsme vděční i za ně.

Cestou zpátky jsme se ještě zastavili u toho našeho prvního kousku z předchozího dne. Ranní sluníčko na něj sice již pěkně svítilo, ale květ byl stále jen mírně pootevřený. Nezbylo než se i s ním rozloučit, stejně jako o něco později s celou Pailou a vydat se za dalšími kaktusářskými zážitky.

Obr. 15 — Echinocereus delaetii – tento exemplář právě vstupuje do ranního slunka
a za nějakou hodinu snad otevře své květy, El Cedral, duben 2012

zpět

Text a fotografie
Vlastimil Lukeš, Maria Lukešová
Velvarská 21, 160 00 Praha 6 
e-mail: lukesv(zav)email.cz 

 
 
 
© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630