MEXIKO 2008 - část 10.

1. 11. 2008
Ráno je docela zima, pomalu se otepluje teprve jak postupuje slunce, takže nejdříve rozmrzáme, pak snídáme a teprve když slunko dostane sílu lehce usušíme stany a balíme. Už včera večer jsme našli pěknou Coryphantha poselgeriana valida, dnes ráno si všímáme ještě Coryphantha macromeris v. runyoni.

První dnešní zastávka je ve vinařských závodech před Cuatrocienegas. Příjemná seňorita nám dává ochutnat produktů závodu – několik druhů vín, brandy. Každý jsme udělali nějaký nákup, spokojenost na obou stranách :-) Prodavačka nám dokonce po chvíli přemlouvání zapózovala před policí s nabídkou. Nejdřív sice dělala jako že ne, ale pak byla zvědavá, jak se fotky povedly…

Obr. 1 – Z vinařských závodů

Za Cuatrocienegas zastavujeme na smetišti naproti nějakému chemickému provozu. Za smetištěm začíná rozsáhlá lokalita těchto druhů: Ariocarpus fissuratus, Echinocactus horizonthalonius, Mammillaria pottsii, Coryphantha poselgeriana, Coryphantha ramillosa, Coryphantha macromeris v. runyoni, Epithelantha micromeris, Lophophora williamsii, Echinocereus pectinatus, Echinocereus stramineus, Escobaria strobiliformis, Opuntia microdasys, Ferocactus hamatacanthus a všude v okolí rostoucí Grusonia (Opuntia) bradtiana.

Obr. 2 – Echinocactus horizonthalonius

Ariokarpusů je tu podstatně méně než na včerejší lokalitě, nacházíme ale i zde několik kvetoucích rostlin. Pod jakýmsi trnitým keřem objevujeme kristátu Lophophora williamsii, daří se nám tu nacházet horizontíky se zralými plody... Na zvedajícím se skalnatém svahu pak rostou Astrophytum niveum, Glandulicactus uncinatus, Escobaria sp. a všechny už vyjmenované druhy.

Obr. 3 – Astrophytum niveum

Užívám si všech těch nádherných rostlin, ale zdá se mi najednou, že tu panuje značné vedro. Normálně snáším horko dobře, taky jsem během celého pobytu v Mexiku neměl žádný problém, ale dneska mě dostalo. Těžko říct, jestli jsem podcenil pitný režim nebo jsem toho vína ráno ochutnal nějak moc, každopádně je mi mdlo a žíznivo. Vodu s sebou pochopitelně nemám – vždycky mi stačilo napít se v autě a na lokalitě jsem se bez ní obešel. Mrzí mi to, ale nedá se nic dělat, necítím se dobře, beru si od Vaška klíče od auta a vracím se. Jakmile jsem se napil je mi o poznání líp, tak ještě než ostatní dorazí, projdu se po okolí „parkoviště“ a pofotím pár rostlin... Než vyjedeme zpět do Cuatrocienegas loučíme focením s masívem Monte de Hombre Muerto připomínajícím siluetu mrtvého indiánského náčelníka, se kterým jsme se setkávali už od včerejška.

Obr. 4 – Masiv „Mrtvého muže“

Ve městě parkujeme u restaurace, na kterou se Vašek pamatuje, ta je ale zavřená. V krámku opodál, kde kupujeme vodu se ptáme prodavačky po jiné hospodě. Posílá nás nedaleko. Tam je moc pěkná, na první pohled luxusní restaurace. Jídlo je v pohodě, není toho sice moc, ale salsy a tortil na dojedení dost bylo, najedli jsme se moc dobře. Taky to bylo dost drahé – 1000 mex$ za všechny. (Ale když to srovnáme s podobnou cenou a podstatně horší kvalitou v Ixmiquilpanu, pořád to není nejdražší jídlo :-) )
(Kazik si nechává u místního vulcanizatora nechává spravit nafukovací karimatku. Díru sice našli, ale druhý den ráno, pokud si dobře vzpomínám, byla karimatka stejně ušlá jako před opravou.)

Od Cuatrocienegas se vlastně už budeme pořád vracet k jihu, k Mexico City. I když jinou cestou, pochopitelně. Plánovanou zastávku u El Hundido, kde nám Vašek slibuje pěkné rostliny, hlavně Ariocarpus fissurarus v. intermedius, nemůžeme vynechat, i když tušíme, že nás večer zase dostihne. Je už moc šero, takže ariáky nenacházíme. Kytky tu vypadají pěkně, jenže za chvíli je už tma, takže vidíme kulový. Rozhodně by to tu ale stálo za prohlídku. Tak snad někdy příště...

Za Viescou nacházíme nocoviště poměrně těžko, jednak že je tma a pak je tu dost kamenito. Nakonec se nám podařilo nedaleko od silnice najít rovný plac s několika nekamenitými plochami. Po postavení stanů popíjíme v autě víno, kolem létají velcí noční motýli, jeden zalétl do auta a přistál mi rameni. Jako pozorný hostitel mu ze srandy nabízím víno. Motýl natáhl sosák a vrhnul se na víno s náruživostí alkoholika. Musel jsem ho odtrhnout násilím :-))) Každopádně se nás pak držel a nechtěl nás opustit. Kromě vína to bylo určitě taky tím, že jsme si svítili čelovkami. Alespoň jsme měli možnost pořádně si ho prohlédnout – rozpětí křídel cca 15 cm.

Obr. 5a – Lophophora fricii

2. 11. 2008
Jako obvykle začínáme den snídaní a balením. Dnes to šlo dobře, protože stany byly suché hned. Jedeme jen kousek, před osadu La Fe a Vašek nás posílá na skalnatý kopec vpravo od cesty. Lokalita Lophophora fricii a Mammillaria lenta. A taky Coryphantha durangensis, Escobaria aff. strobiliformis, Echinocereus enneacanthus, Echinocereus stramineus occidentalis, Opuntia microdasys, Glandulicactus uncinatus. Všudypřítomné Ferocactus hamatacanthus bych snad už ani nemusel zmiňovat, tak jen pro pořádek :-)

Obr. 5b – Lophophora fricii - detail

Je to opravdu hodně skalnaté, skáčeme po tom jako kamzíci. Po nalezení prvních lofofor se lačně drápu výš. Tam pak už konečně nacházím i svou oblíbenou Mammillaria lenta. Oba taxony rostou mezi kameny, na kamenech, v průrvách; lofofory, řekl bych, jsou početnější.

Obr. 6 – Mammillaria lenta

Cestou na vrchol jsem si všiml ještě jedné mamilárie. Nejvíc mi připomíná Mammillaria magalanii. Na vrcholu roste roztroušeně Agave victoria-reginae. Protože jsem si užil hezkých rostlin, rozhoduju se chvíli si za odměnu odpočnout a užít si pěkného výhledu. Nakonec se tam scházíme všichni. Milan, který šel z druhé strany skály našel Astrophytum coahuilense. Tak se s ním a s Víťou vracím druhou stranou. Sestup se mi zdá krkolomnější než výstup, chvílemi jsem si byl dost nejistý (rozhodně už bych se teď ke kamzíkovi nepřirovnával ;-) ). Ale Astrophytum coahuilense za to stálo, pochopitelně.

Našel jsem ještě rostlinu, o níž jsem přesvědčen, že je Mammillaria pottsii. Vašek tvrdí, že je to Escobaria. No, jeden z nás má pravdu :-) Dole nacházím ještě Coryphantha poselgeriana, Escobaria sp., Microopuntia, Glandulicactus uncinatus, Ferocactus hamatacanthus. Lofofory ani mamilarie lenty tu už ale nenajdu. Řekl bych, že tohle je zatím nejnehostinnější místo, co jsme navštívili; schopnost zdejších rostlin tu vegetovat je obdivuhodná.

Otáčíme a vracíme se zpět k Viesca. Zastavujeme u „rybníka“ přes jehož hráz jdeme do kopečku nad ním. Lokalita Ariocarpus fissuratus v. lloydii; nacházíme jen několik rostlin, nekvetou nám. Jelikož Vašek Jakubec tu ani nevystoupil z auta, mělo nám dojít hned, že to tu nebude velký :-) Doprovodné kaktusy jsou stejné jako na předešlé lokalitě, jen lofofory ani Mammillaria lenta tu nejsou.

Další zastávku na cestě k Viesca děláme asi 1 km od té poslední. Kopeček vlevo od cesty – další lokalita Ariocarpus fissuratus v. lloydii. Není tady velký počet rostlin, ale kvetou a tím nám to vynahrazují. Tak si přece jen i dnes užijeme kvetoucích ariokarpusů. Doprovází je stejné kaktusy jako na předešlé lokalitě - a Mammillaria grusonii – tu jsem ještě dnes nepotkal :-)

Obr. 7 – Ariocarpus fissuratus v. lloydii

Přes Viesca se dostáváme na čtyřproudovku spojující Torreon a Saltillo. V El Mimbre se otáčíme do protisměru a zastavujeme v hospodě u cesty na jídlo. Majitel sedí za jakýmsi pultem a sleduje fotbal v televizi. Má to ale dobře zařízené, jen přijímá objednávky a inkasuje peníze, na všechno ostatní má manželku a dceru. Ty kmitají v kuchyni a ještě se na nás usmívají. Jídlo v obvyklé kvalitě „bistek á la mexicana“, to už máme vyzkoušené. Jenom než použít místní WC, bylo lepší vydat se do volného prostoru za pozemek hospody (strašně zabordelenej, to se nedá popsat jinak). Nocoviště budujeme v pláni kousek od hospody ještě za světla.

Mexiko 2008 - část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9.