|
...už 25 let se zabývám kaktusy. Po tom, co jsem si
postavil skleník a navštívil řadu sbírek, kde jsem mohl
pozorovat rostliny v kultuře, zatoužil jsem vidět svoje
oblíbené rostliny v přírodě... a najednou jsem seděl v
Chrudimi u Pavlíčků a se šesti podobně motivovanými
kaktusáři domlouval podrobnosti cesty...
Deník cesty 13. 10 – 7. 11. 2008
(Cesta měla původně za cíl objet všechny lokality
ariokarpusů a - vzhledem k podzimnímu termínu cesty - vidět
a nafotit je kvetoucí. Proč expedici ale nenazývám „Cesta za
kvetoucími ariokarpusy“ se teprve ukáže:-) )
Účastníci:
Václav Jakubec (Luštěnice)
Karel „Ben“ Beneš (Opava)
Milan Baráth (Kralupy nad Vltavou)
Vít Zavadil (Buštěhrad)
Vladimír Šaroun (Řevnice)
Kazimierz Dobroczyński (Źary, Polsko)
a já - Honza Šmejkal (Malé Přílepy)
13. 10. - 15. 10.
Měli jsme smůlu s odletem z Prahy, opozdil se a nestihli
jsme tak v Paříži návazné letadlo do Mexika. Dostali jsme
letenku na příští den a hotel (u letiště, takže přes 20km do
centra). Druhý den ráno jsme byli na letišti brzy, prošli
jsme opět prohlídkou osobní a osobního zavazadla, dočkali se
přistavení letadla, nastoupili, letadlo začalo rozjíždět a
mi se zdálo, že ten rozjezd nějak dlouho trvá. Ale protože
jsem toho ještě moc nenalítal, a runwaye pěkně kolem nás
ubíhaly, říkal jsem si (a nebyl jsem sám), že nás patrně
vezou na nějakou vzdálenější startovací dráhu, ono to
pařížské letiště je rozlehlé....
Pozorovali jsme z okýnek letištní cvrkot, vozíčky
zásobovací, zavazadlové, posunovací, hasicí, Concord, co tam
je vystavený...... Za chvíli ale bylo jasné, že ty hasicí
vozy se sjíždějí k našemu letadlu. Ti co měli okýnka na
patřičném místě informovali ostatní, že nám stříkají na
kola. Letušky byly v klidu, tak my taky, co nám ostatně
zbývalo.
Najednou letušky ztratily úsměvy, rozpohybovaly se a začaly
nás směrovat k nouzovým východům. To jsem klid ztratil taky,
ale už nebyl čas zpanikařit, protože skluzavky z východů
byly připravené a letušky nás na ně hnaly, co mohly. (Můžu
říct, že je to docela sešup.) Dole byl maník co nás
odchytával a pak další, co nás hnali od letadla.
Pod letadlem v oblasti podvozku byla vrstva hasící pěny.
(Soused pilot tvrdí, že nemuselo jít, a prý pravděpodobně
ani nešlo, o defekt na podvozku. Prostě když už je letadlo
rozjeté a zjistí se nějaká závada, pro kterou je nutné
zastavit, ty kola to většinou neunesou a dojde k jejich
nadměrnému přehřátí – čili to chlazení kol je jen sekundární
důsledek rychlého zabrzdění při rozjezdu.)
Chvíli jsme tak postávali stranou od hlavních runwayí, kam
nás odvlekli, pak pro nás dojeli letištní autobusy, odvezli
nás zpátky na terminál a asi za hodinu nám řekli, že tedy
dneska se do Mexika rozhodně nepoletí, dali nám sendviče a
něco k pití, přeložili nám letenky na následují den a
poslali nás do stejného hotelu jako den předešlý.
Následující den jsme opět na letišti brzy a po nutných
osobních kontrolách s hodinovým zpožděním konečně odlétáme.
A pak, po dvanácti hodinách letu jsme konečně v Mexiku.
Píšu SMS domů, procházíme imigrační kontrolou, hledáme
zavazadla. Všichni kromě Bena je máme vyložená mimo
dopravník. Ben má smůlu, zavazadlo má ještě v Paříži.
Kontrola zavazadel, výměna peněz. Vašek volá do půjčovny aut
a za chvíli tam pak s Benem odchází. My ostaní čekáme
hlídáme zavadla a dáváme si první pivo v Mexiku. Kluci se za
necelou hodinu vrací z půjčovny a za další asi dvě hodiny
nám konečně přivážejí auto. Kontola auta, převzetí,
zaplacení, majitel půjčovny nás vyvádí z města směrem na
Pachucu.
Někde po cestě u benzinky si dáváme hot dog, kupujeme pivo a
za Pachucou, jak skončí městská zástavba hledáme nocležiště.
Potmě to není žádná radost, nakonec jsme ale něco našli, za
svitu čelovek stavíme stany, rychle prohlížíme okolí a Víťa
nachází první náš kaktus v přírodě (Stenocactus sp.
asi dichroacanthus). Jsme unaveni, jdeme spát – 3
hodiny ráno.
 |
|
Obr. 1 – okolí stanu |
16. 10.
1. nocležiště leží ve státě Hidalgo mezi Lagunilla a
Santiago de Anaya (N20°21,646´ W98°59,534´, v. 1957 m). Ráno
vyrážíme celí natěšení na prohlídku okolí. Snad je to jen
začátečnické zaujetí - fotím jak zběsilý všechno co má trny
:-).
Vašek zatím připravuje snídani. Máme první
návštěvu, místní se přišli podívat jestli jim nekrademe
kukuřici, asi. Patrně to naše procházení po celém okolí
kolem jejich políček těžce nesou. Vašek si s nimi, povídá,
zdají se být v pohodě, ale stejně nás celou dobu z povzdálí
sledují. Za chvíli se taky přijíždějí podívat policajti,
nechávají si vysvětlit, co že tam děláme a proč že jsme v Mexiku
(já jsem přesvědčen, že je na nás místní zavolali)...
Nakonec s upozorněním, že ve městě je bezpečněji, ať se
raději držíme tam – což je mimochodem v rozporu s tím, co
uvádí každý průvodce po Mexiku: nejvíc se krade ve městech –
odjíždějí.
 |
|
Obr. 2 – první
kaktus v přírodě, Stenocactus sp. dichroacanthus?
|
Na naší první „lokalitě“ jsme našli:
Stenocactus sp.
Coryphantha clavata?
Echinocereus sp. (trsy)
Opuntia imbricata, leptocaulis + asi 3 další
druhy
Microopuntia sp.
Myrtilocactus cochal
Acacia sp., Lonicera sp., Agave,
Tillandsia recurvata
 |
|
Obr. 3 – Coryphantha
clavata? |
Počasí nám moc nepřeje, je zataženo a
pošmourno. Rychle se tady učíme, že není dobré šlapat na
mikroopuncie a otírat se o Opuntia leptocaulis. (Taky jsme
ochutnali šťávu z plodů echinocereusu.)
Potom, co jsme nafotili co se dalo, jsme sbalili a vyrazili
směrem na Millpa Grande. Vašek má informaci, že by snad z
druhé strany „Údolí starců“ právě v okolí
Millpa Grande bylo možno najít stejnou kaktusovou vegetaci
včetně Cephalocereus senilis.
V Santiago de Anaya se dáváme na cestu k Millpa Grande. Za
obcí zastavujeme, abychom se podívali po okolí. Na svahu tu
nacházíme Astrophytum ornatum a to nás tak navnadilo,
že se rozhlížíme dál. Coryphanta octacantha?,
Mammillaria geminispina, Mammillaria longimamma,
Ferocactus hystrix a Gymnocactus horripilus.
Já mám pochopitelně největší radost z toho gymnokaktusu. Jen
ty fotky by vypadaly líp, kdyby nám počasí víc přálo…
 |
|
Obr. 4 – Gymnocactus
horripilus |
Doprovodná kaktusová vegetace odpovídá,
jenže cefalocereusy nenacházíme, a tak se na ně cestou
několikrát ptáme místních (tedy Vašek se ptá), ale buď
nerozumějí, nechtějí rozumět nebo fakt o těchhle rostlinách
nemají ani páru. Vracíme se tedy na hlavní silnici do
Santiago de Anaya se zastávkou u nějaké zahrádky, kde roste
Cephalocereus senilis, a pak ještě jednou, zdravotní
pauza - nacházíme Ferocactus latispinus s pootevřeným
poupětem, Coryphantha cornifera, nějaký echinocereus,
Myrtilocactus cochal a všudypřítomné opuncie.
Nafotíme a jedeme do Ixmiquilpanu.
 |
|
Obr. 5 - Ixmiquilpan |
Tam si v hotelu Palacio Real dáváme bistek,
což je nasekané maso podezřelého původu s rýží a papričkami
jalapeňos. Není to nic moc, Víťa, který si objednal
nepálivou verzi, to dokonce odmítá jíst. Ani dvě piva, co
jsme si tam každý dal, celkový dojem příliš nevylepší.
Hlavní důvod, proč jsme ale šli zrovna sem je, že se Vašek
za ty roky, co sem jezdí, už jakžtakž zná s majitelkou. A
rád by s ní ujednal, aby bylo možné nechat sem Benovi poslat
zavazadlo, až dorazí do Mexico City. Přesto, že se tedy
majitelka chová k Vaškovi jako ke známému, platíme za jídlo
nejvyšší cenu v poměru ke kvalitě za celou dobu pobytu.
Alespoň, že se domluvili a to zavazadlo Benovi převezme.
Zbývá ještě vyřídit nákup v supermarketu. Potraviny, pivo,
lednici (koupili jsme po kratším váhání levnější
polystyrenovou, neměli totiž vhodnou z tvrdého plastu –
časem se ukáže, že to bylo unáhledné a špatné rozhodnutí) a
spoustu dalších základních věcí. Já kupuju nejdražší
opalovací krém v životě (navíc jsem rád, že jsem ho sehnal
:-) ). Po nákupu se vymotáváme z města směrem na Zimapan.
Cestou ještě zastavujeme a fotíme Echinocereus sp.,
Mammillaria rhodantha, Echinocactus platyacanthus a
Coryphantha radians.
 |
|
Obr. 6 – nocoviště u
Tolantonga |
Někde u Tolantonga asi v půl sedmé stavíme
stany. Na poli, co leží ladem, zdá se. Už delší dobu,
protože zarůstá i kaktusovou vegetací. Vedle stanu mám pěkný
Ferocactus latispinus. Celou noc střídavě mží a prší.
|
