MEXIKO 2008 - část 8.

28.10. 2008
Ráno je jasno, takže kosa se nezměnila. Ale výhled máme nádherný. Na skálu proti nám i do kaňonu pod ní. Navíc dokonce ani smetiště kaktusy neodradí: Milan našel už včera večer Echinocactus platyacanthus, Kazik dnes ráno Gymnocactus beguinii. Přijíždějí se na nás podívat policajti - zeptat se, jestli něco nepotřebujeme, že je zima. No, to víme taky. Rychlá snídaně, fotky Gymnocactus beguinii na smetišti…

Obr. 1 – Gymnocactus beguinii

Po průjezdu Galeanou směrem na Rayones zastavujeme na Puente de Díos, přírodním mostě přes řeku, která tu tvoří hluboký kaňon. Zkoušíme to co nejlíp vyfotit, za zatáčkou pak nacházíme schody vedoucí na dno kaňonu. 195 schodů + několik rozpadajících se a rozpadlých dole, kousek cesty zpátky, poslední úsek brodíme říčkou (takže jako bonus máme umyté nohy :-) ); Výsledek stojí za to. Puente de Díos. Nádhera. Nahoře odhadujeme hloubku kaňonu – vychází nám něco kolem 45 až 50 metrů.

Dál už je to bez významné zastávky více méně krkolomnou cestou (klikatá, z kopce, do kopce, semtam výmol). S trochou nadsázky by se dalo napsat, že jedno kolo občas visí ve vzduchu. Ale jednak mi nadsázky moc nejdou a jednak byla všechna čtyři kola vždycky na cestě i když někdy to tedy bylo o fous. Nedá se nic dělat, nejlepší kytky rostou na nejhůř dostupných místech.

Obr. 2 – Puente de Díos

Vaškova zkušenost se zdejšími cestami - necestami i s terénem se bohatě vyplácí; až na Milana jsme docela v klidu. A tak dorážíme k Rayones k lokalitě Aztekium ritterii. Od místa, kde bereme GPS jdeme vpravo do kopce úzkým kaňonem. Přichomýtl se k nám nějaký místní kluk, že nám to ukáže. My, resp. Vašek, víme kde to je, ale on jde beztak s námi. Po pár metrech už vidíme nejprve vpravo a později i vlevo střídavě na obou stranách aztekia. Podle situace lokality sem svítí slunce jen několik hodin denně.

Přesně, jak už mnozí popsali, zvětralý sádrovec pořád jaksi navlhlý, místy krystalické ostré plotny, na pohled identické podloží jako u Aztekium hintonii a Geohintonia mexicana. Téměř kolmé svahy jsou plné drobných rostlin. Dospělé rostliny, semenáčky, stovky, tisíce rostlin, je to úchvatné. Opět prožívám maximálně nadšení. (Tenhle druh patří mezi ty, pro které mám zvláštní slabost - dotýkat se jich v přírodě považuji za jedinečný zážitek.)

Obr. 3 – Aztekium ritterii

Mexičan ovlivněn naším nadšením nám nabízí, že si je můžeme vzít s sebou a iniciativně jednu rostlinu vytrhává. Jasně mu dáváme najevo, že chceme rostliny pozorovat a fotografovat, ne trhat. Nechápe to, vyrvanou rostlinu hází na zem… Jinak ale, zdá se, té lokalitě nic nehrozí; pokud tu nebudou někdy chtít stavět dálnici a neodstřelí to dynamitem, jsou tu rostliny v relativním bezpečí. Kromě aztekií tu roste Thelocactus matudae, Echinocereus sp., Echinocactus platyacanthus, Mammillaria picta, Neolloydia conoidea. (Jo a ten kluk, zdá se, nic nechtěl – nabízeli jsme mu pivo a cigarety, nic nevzal. Peníze jsme mu nenabízeli :-))

Další lokalita u Rayones, na opačném konci – Ariocarpus scapharostrus. Kopec vpravo nad čerpací stanicí plynu. Ta hlavní část lokality je patrně za drátěným plotem, ten ovšem hravě překonáváme :-) Tyhle ariáky mají snad nejlepší mimikry. Rostou ve štěrku, jejich bradavky mají stejnou barvu i velikost jako jednotlivé kamínky podloží, když nekvetou, hledají se jen velmi těžko. A nám nekvetou, pochopitelně. Přesto, jak najdeme první, jde to o něco líp. Nacházíme rostliny s malými i většími poupaty a čerstvě odkvetlé. Nakonec máme přece jen štěstí, Ben nachází jedinou rostlinu s otevřeným květem.

Obr. 4 – Ariocarpus scapharostrus

Bohužel, mnoho rostlin je označeno zapíchnutým hřebíkem s korálky nebo malým špendlíkem zapíchnutým přímo v rostlině. Co mi připadá nejhorší, v místě nejhustšího výskytu jsou rostlin obarveny na žluto. Asi jenom kvůli sběru semen, každopádně mám ale pocit znechucení… Pár rostlin jsme ještě našli na druhé straně silnice, tam je ale populace výrazně řidší. Doprovodnou kaktusovou vegetaci tu tvoří Neolloydia conoidea, Echinocereus sp., Ferocactus hamatacanthus, Mammillaria winterae. Přijíždí majitel nebo nájemce stanice a dává se s námi na chvíli do řeči, je zvědavý, přátelský, hovorný – navzdory svému vzhledu, kterým připomíná něco mezi mafiánem a pasákem.

Cesta z Rayones na Monte Morelos je klikatá asfaltka vedoucí přes horský masív. Po nedávných deštích je občas na silnici sesuv půdy, někdy balvan. Pracují tu na odklízení, ale značení veškeré žádné. Míjíme nějaký vodopád, děláme si krátkou zastávku na pár fotek – v jarních měsících je prý suchý, teď je to nádhera, nebýt hory odpadků opodál…

Na křižovatce Monte Morelos - Monterrey odbočujeme vlevo na Monterrey. A na předměstí Monterrey hledáme, kde se najíme. Vzpomínám si, že určitě jsme zavrhli jednu hospodu, kde nám to přišlo těžce nehygienické. Nakonec zastavujeme u restaurace, kde je za jednotný poplatek volný výběr z mis na pultu. Ochutnávám snad ode všeho a k tomu si dávám ještě půlku kuřete (celkově bylo jídlo za 50 mex$). A pivo. Poté jsme absolvovali dlouhou cestu přes Monterrey (v zácpě jsme se posunovali přes dvě hodiny), drželi jsme směr na Monclova. Už za tmy nacházíme nocleh za Mina, směrem na Icamole.

Obr. 5 – Ariocarpus kotschoubeyanus

29.10.2008
Plánované nocoviště na lokalitě Ariocarpus kotschoubeyanus. Když jsme včera stavěli stany doufali jsme, že nebudeme na těch kočkách (nebo kotschkách?) spát. Ráno ještě před snídaní vyrážíme na zvědavou obhlídku. Kupodivu si nikdo přímo na ariákách stan nepostavil. Některé rostliny jsou odkvetlé, některé s poupaty (nebo zavřenými květy). Na první pohled je jasné, že tady to za chvíli pokvete. Tak si v klidu dáváme snídani a čekáme až vykvetou. Během čekání fotíme ostatní kaktusy na lokalitě: Coryphantha difficilis, Coryphantha macromeris v. runyonii (Lepidocoryphantha runyonii), Echinocactus horizonthalonius, Echinocereus sp., Ancistrocactus scheerii, Opuntia microdasys var. rufida. (Taky odháním místního cvrčka nebo saranče, které nachytám, jak ožírá kotschubeyanu polorozvité poupě. Zdá se, že tenhle hmyz pokládá poupata ariáků za pochoutku.) Mezitím nám uschly stany, takže balíme a pak se teprve plně vrháme na focení již vykvetlých kotschoubeyanů – najednou jich vidíme spoustu. Na celá zdejší lokalitě může tak vnější pozorovatel sledovat asi hodinu sedm kaktusářů, jak lezou po zemi, klečí nebo leží a nad něčím se rozplývají :-)

Obr. 6 – focení koček

O kousek dál zastavujeme u zbytků vesnice. Fotíme pobořený, ale evidentně funkční kostel. Od hlídače nebo snad průvodce se dovídáme, že šlo o celou vesnici Indiánů, potomků Aztéků, kterou tady před dvěma sty let vyvraždili Španělé.

Pokračujeme směrem na Paredón, přejíždíme hranice státu Coahuila. Mezi Paredón a San Juan de Amargos děláme „zdravotní“ zastávku, kterou spojujeme s průzkumem nedalekého kopečku. Tady mezi oblými červenohnědými kameny nacházíme kvetoucí Coryphantha gladiispina?, Thelocactus bicolor (dvě různobarevné stanovištní formy), Astrophytum capricorne, Opuntia microdasys, Mikroopuntia sp., Echinocactus horizonthalonius, Ferocactus hamatacanthus, Echinocereus sp., Echinocereus stramineus (dvě nebo tři různobarevné stanovištní formy), Mammillaria grusonii, Epithelantha (micromeris v. greegii?) Když už to vypadá, že máme prohlédnuto a nafoceno a budeme moci pokračovat potkáváme želvu, které se ujímají hlavně Milan s Víťou. Plaz je z našeho zájmu zjevně nešťastný, snad na nás rychle zapomene. My naopak máme z želvy radost.

Obr. 7 – želva

Po neplánovaném, ale příjemném zdržení dorážíme do La Paloma. Máme trochu potíže s odbočením ze silnice do vsi. Je tu zcela nový, zvýšený, asfaltový povrch a staré cesty jsou tak odstřiženy. Vašek nás nakonec do vsi dostává a po dvou neúspěšných pokusech (protože končily drátěnou ohradou) nachází tu správnou – nezadrátovanou – cestu na nocoviště, kde má podle svých slov už dávno „vyležené“ místo. Už se šeří, ale my se ještě vydáváme na lokalitu, focení dnes večer už nebude k ničemu, ale alespoň víme, že ani tady nám ariáky nepokvetou. Cestou zpátky na tábořiště sbíráme suché větve Opuntia imbricata, ze kterých si později děláme ohýnek. Po skvělé Vaškově polévce se pouštíme do konzumace tequily. Pijeme na zdraví možná již narozeného Kazikova vnuka s pracovním názvem Igor (nakonec se kluk během pobytu v Mexiku nenarodil). 

Mexiko 2008 - část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7.