|
Ocampo (Coahuila) – A. fissuratus
Až do poloviny naší expedice, jsme sice už viděli
pár rozkvetlých „ariáků“, ale zatím to nebylo nic, čím bychom se
mohli zvláště chlubit. Hodně jsme si ale slibovali od návštěvy
lokality ležící pár kilometrů západně od Ocampo, kde jsme na jaře
2012 viděli opravdu velké množství A. fissuratus, bohužel
zbědovaných rekordními (50letými) mrazy v únoru 2011 a následujícím,
velmi horkým a suchým obdobím.
Doufali jsme, že mimořádné vlhko, které právě zažíváme, musí naše
fissuratusy probudit k životu i ke kvetení, a naštěstí jsme se
nemýlili. Bylo to lepší, než jsme si dokázali vůbec kdy představit.
Na místo jsme dorazili před polednem, a květy se právě začínaly
otevírat. Byla to opravdu skvělá podívaná, na kterou se nedá
zapomenout. Asi dvě hodiny jsme tady „poletovali z květu na květ“ a
fotili a fotili. Kvůli takovým zážitkům kaktusáři cestují se
zpocenými zády ty tisíce kilometrů po prašných cestách! Ale chce to
hlavně přízeň bohů, či z pekla štěstí, aby byl člověk ve správný čas
na správném místě.
 |
|
Obr. 17 —
Rozkvétající Ariocarpus fissuratus na lokalitě u
Ocampo
|
 |
|
Obr. 18 — Ariocarpus fissuratus z blízka
|
 |
|
Obr. 19 — Ariocarpus fissuratus jako ukázka
krásy středové symetrie
|
Rayones (Nuevo
León) – A. scapharostrus
V okolí města Monterrey jsme se zdrželi trochu déle,
než jsme plánovali a nedařilo se nám pak najít vhodné místo pro
nocleh. Rozhodli jsme se tedy pro delší přejezd, přes kopečky
východní Sierra Madre až do Rayones. Horský úsek cesty mezi
Montemorelos a Rayones jsme absolvovali již za tmy a částečně
i v husté mlze a párkrát jsme také vyhýbali kamení na vozovce. Karel
nám sliboval parádní spaní v Rayones, na osvědčeném plácku u řeky.
Když jsme však konečně, asi v 10 hodin večer dorazili na místo a ve
světle reflektorů našeho auta uviděli koryto řeky rozryté nedávnou
povodní a někde ve tmě i slyšeli tekoucí vodu, tak jsme „vyměkli“ a
přes Karlův tichý, ale zřetelný nesouhlas požadovali něco
klidnějšího.
Jak známo v Ryones je hotel jen jeden, jménem Santa Rosa, a jak jsme
zjistili, byl totálně opuštěný – vlastně tam nebyl nikdo, kdo by nás
pustil dovnitř, ale taky nikdo, kdo by nás vyhnal. Brána nebyla
zamčená, a tak jsme vjeli na prostorné, dobře osvětlené nádvoří,
rychle tam postavili stany a zalehli ke spaní. Ráno jsme vstali
hodně brzy a zmizeli rychleji, než si nás někdo stačil všimnout.
Vydatná snídaně v blízké hospůdce nám umožnila příjemně a v suchu
přečkat mírný déšť, který se mezitím spustil. Za chvíli jsme ale
byli již na nejbližší a nejznámější lokalitě A. scapharostrus. „Skafíky“
tady kvetly docela snaživě, ale květy měly jen polootevřené a dosti
rozmáčené deštěm.
 |
|
Obr. 20 — Kvetoucí Ariocarpus scapharostrus na
první lokalitě u Rayones
|
Podobná situace byla i na dalším místě, pár kilometrů směrem na El
Barreal. Až teprve třetí zastávka nás opravdu potěšila. Mezitím
totiž vysvitlo sluníčko a zdejší miniaturní „ariáčky“ nedočkavě
otevíraly čerstvé kvítky. Ta kombinace neobvyklého substrátu, účinné
kamufláže specifických hrbolů tohoto ariakarpusu a ostře kontrastní
barva jeho květů, to je hříčka přírody, která se kaktusářovu oku
snad nikdy nemůže omrzet. Tak a máme další popsaný „list
v památníčku“!
 |
|
Obr. 21 — Ariocarpus scapharostrus na druhé
lokalitě
|
 |
|
Obr. 22 — Ariocarpus scapharostrus – pohled na
třetí lokalitu
|
 |
|
Obr. 23 — Ariocarpus scapharostrus na svém
oblíbeném substrátu
|
Cesta do neznáma“ (Nuevo Leon/Tamaulipas) – Dioon edule
a bagr
Při odjezdu z Linares do Arramberi jsme si
odhlasovali cestu po „nábližce“ přes Villa Mainero do Lampacitos.
Říkali jsme si, že tam bude třeba něco zajímavého. Jak se nakonec
ukázalo, nejzajímavější byla sama cesta, která vedla úzkým a
hlubokým údolím, plným bujné zelené vegetace, podél tekoucí říčky a
několikrát i přes ni. Párkrát jsme zastavili a obdivovali krásné
exempláře cykasu, kterému říkáme Dioon edule, a pohledné
vlasaté tilandsie, které jsme v Mexiku zatím neviděli. Cesta ubíhala
pomalu a blížil se večer, tak jsme se rozhodli přenocovat na krásné
loučce někdo nedaleko vesničky Ibarillo.
Ukázalo se, že nám dochází nafta, takže není cesty zpět. Ráno šla
kolem skupinka Mexičanů, kteří nás potěšili zprávou, že další cesta
v délce asi 20 km (?) na Lampacitos je neprůjezdná, ale že o kus dál
je jakási „máquina trabajando“, kde nám určitě prodají pár litrů
nafty na zpáteční cestu.
 |
|
Obr. 24 — Karlova
ranní konzultace s kolemjdoucími Mexičany u Ibarillo
|
Za chvilku jsme zjistili, že o nějaký ten kilometr dál na nás čeká
jeden hombre, aby nás upozornil na odbočku k naftě, kterou bychom
byli jinak určitě minuli. Dodatečné díky, bratře křesťane! Dojeli
jsme tak bez bloudění k pěknému žlutému bagru a získali souhlas
přítomného seňora ingeniera, téměř doslova s bílým límečkem, s „přecucnutím“
pár litrů nafty do naší nádrže. Vlastní zákrok provedl jeho pomocník
(modrý límeček) a udělal to bez velkých cavyků, tím nejjednodušším
způsobem, používaným u nás především amatérskými vinaři, se
zapálenou cigaretou v puse. Nic za to nechtěli, ale nakonec rádi
přijali kartónek piva - přišlo jim jistě velmi vhod ke kůzleti,
které si právě grilovali k obědu.
 |
|
Obr. 25 — Stáčení
nafty na zpáteční cestu do Linares
|
Tak tahle naše „cesta do neznáma“ šťastně skončila po dvou půldnech
opět v Linares. Kaktusy jsme sice nenašli žádné, s výjimkou jednoho
popínavého cereusu, ale vyspali jsme se na moc hezkém místě a
přesvědčili se znovu, že Mexičané mohou být velmi přátelští, zvláště
když při komunikaci s nimi Karel uplatní svou mírumilovnou, ale
účinně asertivní španělštinu.
Arramberi/Dr.
Arroyo (Nuevo León) - T.
subterraneus, E. strobiliformis
Malý kousek od silnice NL61 z Arramberi na Dr.
Arroyo, nedaleko od La Soledad, je známá lokalita, která rozhodně
stojí za návštěvu. Nejenže zde roste tak pozoruhodný kaktus jakým
zcela určitě je Turbinicarpus subterraneus, ale je tady
k vidění velikánské množství krásných velkých „encefíků“ (Encephalocarpus
strobiliformis). Tento pozoruhodný kaktus máme opravdu moc rádi,
a už jsme jej předtím viděli na dvou jiných lokalitách, ale tato je
asi nejlepší.
 |
|
Obr. 26 — Turbinicarpus subterraneus na
popisované lokalitě
|
 |
|
Obr. 27 — Encephalocarpus strobiliformis,
jeden z početné populace
|
Musíme ještě připomenout i velký počet pěkných exemplářů
Thelocactus bueckii - bylo by dobré je tady někdy zastihnout
v květu.
 |
|
Obr. 28 — Ukázkově
vybarvený Thelocactus bueckii
společně
s Encephalocarpus strobiliformis
|
Někde mezi Dr.
Arroyo a Miquihuana (Nuevo León/Tamaulipas) –
T. graminispinus
Ano, Karel nás zavedl i na jinak dosud utajovanou
lokalitu, na které se vyskytuje nedávno objevený a popsaný
Turbinicarpus graminispinus. Tento nález přinesl další obohacení
již tak velmi atraktivního a oblíbeného rodu. Drobné rostlinky jsou
velmi dobře schované do příhodných děr ve skalách a velkých
balvanech, ale po chvíli hledání zjistíte, že jich tady je docela
dost. Zdá se, že „gramík“ patří k těm „turbiňákům“, které se dobře
množí semeny, a tak můžeme čekat, že v našich kaktusových sbírkách
bude brzy jako doma.
 |
|
Obr. 29 — Turbinicarpus graminispinus má
v oblibě otvory a štěrbiny ve skalách
a balvanech - dobrý
pozorovatel jej ale najde i na tomto snímku
|
 |
|
Obr. 30 — Turbinicarpus graminispinus je
opravdu roztomilá kytička, co říkáte?
|
Barranca de Tolantongo (Hidalgo) - není voda jako voda
Poslední den před návratem domů jsme dorazili do
známého a oblíbeného údolí Tolantongo, abychom se pořádně vykoupali
v teplé vodě a v klidu sbalili kufry. Pobyt v přírodní jeskyni
s horkým vodopádem jsme zažili poprvé a můžeme jej všem poutníkům
vřele doporučit.
 |
|
Obr. 31 — Vodopády v
údolí Tolantongo
|
Nedaleký kemp docela evropského stylu je také velmi příjemný, nabízí
pěknou zelenou loučku a požitkářské cachtání v teplé říčce - stačí
udělat jen pár kroků. Postavili jsme stany a věnovali se příjemné
relaxaci – ve vodě i na suchu. Trošku nás sice zlobily jakési
muchničky, ale dobrá pohoda vydržela až do pozdního večera.
 |
|
Obr. 32 — Loučka v
kempu v údolí Tolantongo na
odpoledním sluníčku.
V pozadí jsou svahy porostlé početnými sloupy
Cephalocereus senilis.
|
Seděli jsme u ohýnku, pochutnávali si na třetím a posledním Karlově
„masíčku“ a hodnotili právě končící cestu. Všichni jsme se shodli na
tom, že to byla velmi pěkná, zajímavá a „mentálně stimulující“
expedice a vzájemně si upřímně děkovali za společně strávený čas.
Pak se najednou začalo blýskat, a blesků bylo hodně, ale hromobití
žádné. Dívali jsme se se zájmem, jak blesky osvětlují okolní skály a
čekali, co bude dál. Kupodivu to trvalo hodně dlouho bez dalšího
vývoje, nehřmělo a nepršelo, jen blesk stíhal blesk. Nakonec jsme si
popřáli dobrou noc a šli spát.
O něco později, hluboko v noci, se ovšem strhla pořádná bouřka se
vším, co k ní patří. Náš primitivní stan za tři stovky ze
supermarketu, který se nám při všech předchozích cestách velmi
osvědčil, na takový příděl vody bohužel nestačil, a brzy do něj
začalo zatékat. Bouře trvala nepříjemně dlouho, ale nakonec přece
jen utichla a my jsme opatrně vykoukli ven. Dosti nás překvapilo,
když jsme zjistili, že celá louka je pod několika centimetrovou
vrstvou tekoucí vody, a že náš stan získal vlastnosti vodního lůžka.
Pro jistotu jsme zbytek noci strávili v autě, naši přátelé ale
zůstali ve svých mnohem odolnějších stanech až do rána.
Po rozednění jsme zjistili, že celé okolí je pokryté řídkým žlutým
čvachtavým a klouzavým bahnem, takže balení a následný odjezd
proběhly za značně ztížených podmínek. Velice jsme ocenili, že
zdejší kemp má i pěknou a čistou umývárnu, kde jsme si mohli
opláchnout zablácené nohy a převléknout se do suchého. Tak to byl
opravdu nečekaně mokrý konec naší úspěšné „Expedice Ariocarpus
2013“!
Karle a přátelé kamarádi, díky! Těšíme se na příště!
Ještě poznámka: Byla to naše první cesta za kaktusy, kdy nikdo
nemusel hledat, kde je v autě schovaný hever, protože jej vůbec
nebylo zapotřebí!
 |
|
Obr. 33 — Karel jako
pohodový šofér na mexických
cestách
|
|
