|
V tomto příspěvku bychom se rádi podělili o zážitky z naší, zatím
poslední cesty do Mexika za kaktusy.
V únoru loňského roku jsme v těchto Internetových novinách našli
oznámení Karla Pavlíčka o jeho připravované cestě do Mexika s názvem
„Expedice Ariocarpus 2013“.
Text popisující cíle cesty byl až lakonicky stručný a dosti
všeobecný, ale doprovázelo jej 15 pěkných fotek ilustrujících
slibované atrakce, jak kaktusářské tak i všeobecně cestovatelské.
Zaujalo nás především vyobrazení květů na lokalitě Ariocarpus
scapharostrus, protože mezi naše, do té doby nesplněná
kaktusářská přání patřily právě květy malých ariáků, zejména „koček“
a skafíků“. S Karlem jsme se do té doby znali jen velmi málo a
připadal nám spíše jako filosof, než vůdce dobrodružné výpravy „do
neznáma“, a tak jsme mu nejprve zavolali a ujistili se, nejen že má
ještě dvě volná místa, ale také, že nezamýšlí auto zaplnit jako
krabičku se sardinkami. Navíc nám byla přislíbena dvě sedadla vzadu,
s poněkud větším prostorem pro dlouhé nohy, byť v těsné společnosti
objemného chlaďáku na pivo.
Uběhlo pár měsíců čekání a pomalu se blížil podzim a s ním i náš
odlet do teplých mexických krajin.
V srpnu jsme se s Karlem setkali na jeho akci Cactpárty v Rabštejnku,
kde jsme potkali všechny spoluúčastníky expedice a dostali podrobný
cestovní plán, velikou nástěnnou mapu Mexika a expediční tričko
oranžové barvy. Již první pohled do itineráře nás upozornil, že
vedoucí výpravy má asi trochu neobvyklý smysl pro humor – v úvodu
bylo oznámeno, že „itinerář je vytvořen s přesností na 30 minut
(s povolenou odchylkou plus minus 3 dny.)“. Taky nás trochu
překvapilo, že tam byla na sedmý den cesty na 9.00 – 10.30
naplánována oprava pneumatiky ve Viesce – když jsme se ptali, jak
to, tak nám Karel řekl, že ve Viesce zatím opravovali vždycky… Jinak
itinerář obsahoval spoustu zajímavých lokalit, včetně Turbinicarpus
graminispinus a dalších „špeků“. Cesta začala nabývat konkrétnější
podoby, nicméně jsme Karla ještě požádali o seznam potřebných dat
pro nakrmení naší GPSky.
Na tomto místě bychom se rádi na chvilku zastavili u GPS (Global
Positioning System) jako zajímavého fenoménu naší doby, se kterým
jsme se osobně setkali již na první cestě do Mexika na jaře 2000.
Tehdy jsme si všimli, že Ali Lux občas manipuluje s nějakým záhadným
„bazmekem“, a na náš zvědavý dotaz nám vysvětlil, že to je navigační
přístroj, určující zeměpisnou polohu pomocí signálu z družic. Bylo
to těsně předtím, než Američané odstranili u svého GPS systému do té
doby záměrně vytvářenou chybu, omezující přesnost určení polohy
civilními přístroji na 100 m. 1. května 2000 bylo toto omezení
zrušeno, a tak dnes chyba měření komerčními přístroji běžně
nepřesahuje 10 m. Od té doby se využití GPS stalo masovou
záležitostí a velmi dobře slouží také kaktusářům při jejich cestách,
protože je možné celkem rutinně zaměřit i jednotlivé kaktusy, a
následně je znovu vyhledat. V minulosti bylo pro tyto účely nutné
pořizovat velmi přesné slovní popisy cesty a vzdálenosti odměřovat
pomocí tachometru. Nedostižným mistrem v této činnosti je zcela
jistě Roman Staník, který pomoc GPS snad dodnes nepotřebuje. My jsme
si pořídili prvního „garmina“ na naši cestu na Baja California
v roce 2002, a od té doby nás tato hračka provází při všech
výletech.
Mezi kaktusáři, kteří cestují po světě je v současné době již
nepochybně obrovské množství zaměřených lokalit, česky tzv. „gépéesek“
(neboli waypointů), které je možné vzájemně sdílet a vyměňovat. Díky
tomu dnes mnoho výprav často cestuje po takových gépéeskách, neboli
jaksi „od patníku k patníku“. Toto počínání má velkou výhodu v tom,
že úspěšný nález hledaného kaktusu je ve většině případů předem
zaručen, ale také nevýhodu, že se tak většinou jezdí jen po známých
trasách a zastavuje na známých místech. Pocit příjemného vzrušení
z objevitelských cest a možnosti nálezu nové lokality, neřkuli
nového, dosud neznámého a nepopsaného kaktusu se vlastně
minimalizuje. Výpravy za kaktusy si tak musí vybrat, zda chtějí mít
„své jisté“, nebo vyrazit tak říkajíc do neznáma, s rizikem
nejistého výsledku. Musíme se přiznat, že dáváme přednost té první
možnosti. Jednak jsme realisté a víme, jak vzácný je nález nějaké
novinky, a také jsme především fotografové, kteří ocení spíše pěkný
exemplář běžného druhu v hezké krajině, než nějaký vzácný kousek ve
škaredém křoví.
Ale teď zpátky k „Expedici Ariocarpus 2013“. Z itineráře bylo
zřejmé, že Karel zvolil celkem rozumný kompromis mezi jízdou na
jistotu a „výpravami do neznáma“. Byli jsme čím dál tím více
zvědaví, jaké to bude, zvláště když v polovině září začaly v Mexiku
řádit dva velké hurikány Ingrid a Manuel a s nimi spojené přívalové
deště a následné povodně a sesuvy půdy. V době našeho odjezdu,
v polovině října, už se to dosti uklidnilo, nicméně jsme mohli
čekat, že v Mexiku bude velmi důkladně zalito. Jak se ukázalo
později, všechno se tam nějak pořádně zamíchalo a období dešťů se
protáhlo nejméně do začátku listopadu. Po příletu do Mexico City nás
Karel čekal už s přistaveným autem z půjčovny, takže jsme mohli
neprodleně vyrazit směrem na Querétaro. Cestou trochu pršelo a všude
kolem byly kaluže plné vody, takže jsme Karla přesvědčili, že bude
lépe první noc strávit mimo plán někde v hotelu. Tak se i stalo,
naštěstí, protože v noci pršelo docela dost.
Pokusíme se teď celou naši cestu aspoň částečně popsat, či spíše
vystihnout několika epizodami z nejzajímavějších lokalit:
Querétaro - Císař Maxmilián I. vs. prezident Benito Juárez
Po první mexické noci strávené kdesi v malém hotýlku
jménem Posada César jsme vyrazili dál na Querétaro, kde jsme naši
kaktusářskou cestu zahájili dosti netradičně jakousi kulturní
vložkou. Na základě zajímavého podnětu Jardy Vícha jsme totiž chtěli
navštívit památný vrch Cerro de las Campanas, na kterém byl v roce
1867 popraven císař Maxmilián I. Mexický – Habsburk, bratr císaře
France Josefa I. Nejprve jsme trochu zabloudili v moderním
univerzitním kampusu, ale na konec jsme dorazili ke kapli, kterou
tam Rakušané postavili jako památník svému nešťastnému krajanovi.
Samotného Maxmiliána však více připomínal místní prodavač suvenýrů
svou aktuální nabídkou.
 |
|
Obr. 1 — Kaple
postavená na Cerro de las Campanas v
roce 1900
jako památník císaře Maxmiliána.
|
Pokud kapli obejdete a pokračujete dál, až na vršek kopce nad
městem, dojdete k velikánskému pomníku člověka, který Maxmiliána
vojensky porazil a odsoudil k smrti, mexického prezidenta a
národního hrdiny Benita Juáreze. Socha vysoká 13 m i její fundament
jsou impozantní a celek připomíná náš slavně vztyčený a neslavně
zbouraný Stalinův pomník.
 |
|
Obr. 2 — Pomník
prezidenta Benita Juáreze z roku 1967
|
El Herrero (SLP) - A. hintonii, T. macrochele
ssp. frailensis
Již druhý den naší expedice jsme navštívili velmi
známou lokalitu Ariocarpus bravoanus. Díky známé „gépéesce“
jsme našli celkem 7 exemplářů, mohli jsme si tedy „bravíky“
odškrtnout na svém pomyslném seznamu dosud neviděného, ale rostlinky
nekvetly a celkový dojem byl smutný. S nadějí na lepší zážitek jsme
vyrazili dál, k vesnici El Herrero, na lokalitu Ariocarpus
hintonii. Byli jsme tady na jaře 2012 a ariáčků našli docela
hodně a v dobré kondici, tak jsme se teď těšili na květy. Bohužel
nebyl ani jeden, zato jsme v klidu ocenili krásu těchto nádherných
miniatur a pořídili další fotodokumentaci, včetně společně
rostoucích Turbinicarpus macrochele ssp. frailensis.
Odjížděli jsme s nadějí, že třeba někdy příště tady uvidíme i květy.
 |
|
Obr. 3 — Ariocarpus hintonii na lokalitě u El Herrero
|
 |
|
Obr. 4 — Ariocarpus hintonii v detailu ukáže svůj pravý půvab
|
Estación Vanegas (SLP) - L. alberto-vojtechii,
A. kotschoubeyanus
Večerní procházka po slavnostně osvětleném městečku
Real de Catorce a příjemná večeře v místní restauraci nás dosti
zdržely, takže jsme tentokrát stavěli stany mimořádně až za tmy,
někdy kolem půlnoci. Ráno jsme se probudili v zamlžené rovině
s řídkými keříky Larrea tridentata, nedaleko Estación Vanegas.
Čekala nás návštěva na lokalitě dalšího „špeku“, jakým určitě je
Lophophora alberto-vojtechii. Známá „gépéeska“ nám pomohla
celkem brzy odhalit pár těchto mrňousů, skvěle ukrytých –
zapuštěných v holé a hladké jílové pláni.
 |
|
Obr. 5 — Lophophora alberto-vojtechii na lokalitě u Est.
Vanegas
|
Podobný terén byl i na druhé straně železniční trati, kde jsme našli
pár desítek „koček“, a tentokrát dokonce s květy! No, nebyla to sice
ta snová podívaná na tisíce květů, jakou jsme viděli na fotkách
v italském časopise Cactaceae & Co.(2004/3), ale byly to naše úplně
první rozkvetlé divoké kočubejky, a potěšily nás převelice. K našemu
překvapení jsme v jejich společnosti našli i docela pěkné exempláře
Thelocactus hexaedrophorus.
 |
|
Obr. 6 — Ariocarpus kotschoubeyanus neboli „bahník mexický“
na
lokalitě u Est. Vanegas
|
 |
|
Obr. 7 — Kvetoucí Ariocarpus kotschoubeyanus hezky z blízka
|
El Pilar (Coahuila) - Louže, komáři a A. kotschoubeyanus
var. macdowellii
Moc jsme se těšili na návštěvu naší oblíbené Paily,
tentokrát s plánem najít další zdejší endemit, kaktus s podivným
názvem Acharagma aguirreanum. Bohužel ale všechno dopadlo
jinak, než jsme čekali. Už pár kilometrů před odbočkou ke známému
kopci El Pilar, jsme doslova zírali na obrovské množství vody,
rozlité po pláních na obou stranách silnice Mex40. Bylo jasné, že
docela nedávno tady muselo opravdu pořádně pršet. Na samotné odbočce
ale už byly „jenom“ veliké kaluže plné vody.
 |
|
Obr. 8 — Odbočka na
El Pilar, říjen 2013
|
Dojeli jsme až ke kopci a rozhodli se utábořit rovnou tady.
Postavili jsme stany kousek od cesty, nedaleko dalších velkých
kaluží, a brzy zjistili, že nás přepadla spousta komárů. No považte
– El Pilar, louže a komáři! Věřili byste tomu? Nastříkali jsme se
autanem, a pak strávili velmi příjemný večer u ohýnku, v dobré
náladě podpořené různými domácími ovocnými kořaličkami. Ráno jsme
vyhledali několik skoro utopených kočubejek a zdokumentovali
aktuální stav vody na lokalitě.
 |
|
Obr. 9 — El Pilar, lokalita A. kotschoubeyanus var.
macdowelii – voda a bláto,
říjen 2013
|
Kvůli téměř prázdné nádrži našeho auta jsme se ale vrátili zpět a
pokračovali dál na Parras, s tím, že se do Paily vrátíme někdy
později. Tak se také po dvou dnech stalo, ale bohužel už pár
kilometrů severně od Estación Marte jsme narazili na velice
rozbahněný úsek cesty, který bylo nutné objet terénem. Když jsme se
pak snažili o kus dál znovu najet na silnici, zapadli jsme do bláta,
a trvalo nám více než dvě a půl hodiny, než jsme se odtamtud
vyhrabali. (Posloužilo nám při tom nepočítané množství velkých
polévkových hrnců štěrku, ručně nahrabaného na asi 50 metrů vzdálené
silnici.) Mezitím se blížil večer a nedaleký El Pilar se začal
ztrácet v prašném mraku. I kolemjedoucí Mexičané nám potvrdili, že
bude pršet, a tak jsme se rozhodli cestu do Paily definitivně vzdát,
rychle se vrátit do Saltilla a přenocovat pod střechou v našem
známém motelu Marbella. Udělali jsme dobře – celou noc vydatně
pršelo!
 |
|
Obr. 10 — Náročná
jízda z bláta u silnice z Est. Marte na Nuevo
Yucatán
|
Tanque Menchaca (Coahuila) – A. fissuratus
var. lloydii, T. mandragora
Již při útěku z Paily jsme si uvědomili, že tato
expedice bude trochu dobrodružnější, než jsme byli z dřívějška
zvyklí, a to jak díky počasí, tak i tvůrčímu přístupu velitele
výpravy. Musíme ale hned zkraje připomenout, že v případě potřeby
Karel vždycky dával demokraticky hlasovat o návrhu dalšího postupu!
Jízda z města Parras dolů do pánve Bajio del Llano, známější jako
Laguna Viesca, ve které leží opuštěná vesnička Tanque Menchaca,
představovala dosti krkolomný sjezd po cestě místy hodně poničené
vodou. Řadu úseků bylo nutné projít pěšky před autem, odstraňovat
kameny a zasypávat rigoly.
 |
|
Obr. 11 — Seňor Presidente osobně řídí dopravu z Parrasu do Tanque
Menchaca
|
Díky společnému úsilí, a Karlově mimořádné šoférské zručnosti
zvlášť, se nám nakonec podařilo šťastně projet, i když s napůl
utrženým zadním nárazníkem. Po dalších pár kilometrech jízdy plochou
lagunou už jsme si zvědavě prohlíželi zbytky osady Tanque Menchaca.
Tanque znamená ve španělštině nádrž, (tank) a opravdu tady takové
zařízení je. Poměrně rozsáhlá nádrž s hliněnými hrázemi, v blízkosti
kostelíka, školy a pár nevelkých stavení.
 |
|
Obr. 12 — Opuštěná
osada Tanque Menchaca – celkový pohled,
v pozadí
Sierra de Parrass, skrývající lokalitu T. mandragora
|
Zdejší obyvatelé jsou už dávno někde jinde, ale stavba nádrže musela
zřejmě znamenat velká očekávání úspěšné zemědělské činnosti. No,
nějak se to nepovedlo. Možná se zeptáte, proč jsme sem, ve stopách
mnoha jiných kaktusářů, vlastně jeli. Důvod byl dosti vážný –
nedaleko odtud se totiž vyskytuje Fričův slavný Echinocactus
(Napina) mandragora. A proč jsme sem jeli na podzim,
když mandragory kvetou na jaře? No asi proto, že je to nedaleko od
Parrasu, a tak se i tady vyskytuje A. fissuratus var.
lloydii.
 |
|
Obr. 13 — Ariocarpus fissuratus var. lloydii, pěkný
kousek, bohužel bez květů
|
Utábořili jsme se na noc na pěkném místě nedaleko ústí kaňonu,
kterým jsme měli ráno vyrazit pěšky do jižních kopců Sierra de
Parras. Karel poprvé připravil slíbené „masíčko“ (hovězí na cibuli s
brambory a cibulovým „zelím“ s nakládanými papričkami chipotle). Moc
jsme si pochutnali a v dobré náladě poprvé, kolektivně i každý
zvlášť, zhodnotili dosavadní průběh cesty. V noci nás probudily
kapky deště dopadající na stanové plátno. Usilovně jsme si přáli,
aby moc nepršelo, protože jsme se cítili dosti zranitelní v této
hliněné pánvi, která by se mohla asi snadno pořádně rozbahnit.
(Naštěstí šlo tentokrát jen o takový deštíček.) Ráno jsme
s radostným očekáváním vyrazili korytem suché řeky nahoru do kopců
za mandragorami. Po zhruba hodinovém pochodu jsme je opravdu našli.
Rostou na svahu, který je již z dálky nápadný svou barvou.
 |
|
Obr. 14 — Pohled na lokalitu Turbinicarpus mandragora
|
Z blízka je tento svah tvořen jakousi tabulkovitě se štěpící, okrově
žlutou horninou, snad břidlicí, jakou v Mexiku běžně neuvidíte. Je
známo, že mandragory, vybavené svým velkým řepovitým kořenem, rostou
právě jen na ní. Napadlo nás, jak to tady mohl Frič (pokud to byl
on) najít… Ale možná, že tehdy sem člověk dojel z Parrasu na koni
snadněji, než dnes autem. Lokalitu jsme si i fotograficky náležitě
užili, jen květy chyběly, stejně jako na pěkných exemplářích
Ariocarpus fissuratus var. lloydii, které jsme viděli
cestou.
 |
|
Obr. 15 — Turbinicarpus mandragora ve svém oblíbeném substrátu
|
 |
|
Obr. 16 — Turbinicarpus mandragora vegetuje v docela početné
populaci
|
Náš původní plán, projet lagunou západním směrem až k městečku
Viesca se brzy ukázal jako nesplnitelný. Cesta, která mířila od
Tanque Menchaca potřebným směrem byla již po pár stovkách metrů
zničená vodou a dávala pramalou naději na úspěšné projetí až do
cíle. Vzhledem k tomu, že návrat zpět, nahoru do Parrasu se zdál
zcela nemožný, nezbývalo, než vyrazit na dlouhou a nepříjemnou jízdu
po velmi prašných terasériích na východ, až k hlavní silnici Mex54
na Saltillo. (Bohužel to ale znamenalo zcela zrušit návštěvu Viesky
i plánovanou opravu pneumatiky, a jak víme, plán se má plnit!)
- Konec 1. části -
|
