To nejlepší z Mexika
Deník z cesty po Mexiku 2012 (7)

8. 3. 2012 – den osmý – To nejlepší z Mexika

Vypráví Petr Trafina:  Ráno vstáváme časně, noc byla velmi teplá. Z nocoviště vyrážíme na Sierra Parras od El Amparo. Snažím se opravit vařič, který díky mexickému benzínu vypověděl službu. Mezitím Vláďa pracuje na opravě zadních dveří našeho auta, které se opravdu na každém topezu otvírají a nechceme riskovat vypadnutí našich zavazadel ven na cestu. Protože jsme nocovali velmi blízko lokalitě, asi po 1 km cesty zastavujeme a šplháme na necelých 200 metrů vysoký vrchol.

Pohled z nocoviště na Sierra Parras od El Amparo a okolní krajina.

Výše ve stráni je pak na zvětralém křemenném valu naleziště Lophophora fricii. Obývá rozsedliny zvětralých našedlých sádrovců i štěrbiny voštinového křemene.

Tato rostlinka byl taky hlavní cíl tohoto kopce. Lophophora fricii ve štěrbinách vápence nebo přímo na křemenných žilách ve velikých mnohahlavých trsech.

Mnohé trsy jsou mnohohlavé, rostoucí v řádce štěrbiny, nebo vměstnány těsně u sebe. Na stráni se vyskytuje Escobaria zielziana, Ferocactus hamathacanthus a Epithelantha micromeris.

Cestou nahoru potkáváme trsy Echinocereus stramineus.

Šplháme dále na vrchol a cesta je stále zajímavější, tedy především z pohledu strmosti svahu. Zvedám hlavu a zjistím, že Václav je už úplně nahoře na hřebenu, a za ním vysvítající slunce prokresluje pouze jeho siluetu. Je to ještě docela vysoko. Těsně pod hřebenem rostou těsně na hraně trsy Echinocereus stramineus, a jsou těsně před rozkvětem obaleny poupaty.

První Astrophytum senile velmi hustě otrněná forma na samém vrcholu hory.

Na vrchol ale šplháme kvůli jiným kytičkám. Nachází se zde Astrophytum senile, zcela zabalené v papírových trnech a rostoucí úplně na samotném hřebeni. Druhou velmi zajímavou rostlinkou je Agave victoria-reginae, která obývá prudké jižní svahy kopce. Není jich tu sice moc, ale rostou vždy na téměř strmých stěnách, málokdy přístupných.

Překrásně kompaktní Agave victoria-reginae na samém vrcholu kopce roste na příkrých stěnách

Fotíme astrofyta a snažíme se nějak vklínit mezi rostliny a svah, abychom zachytili také okolní krajinu. Je to ale mnohdy nadlidský úkol, protože jednak riskujete zřícení, v lepším případě vám trsy okolo rostoucích agáve probodají jakoukoli část těla. Pro dobrou fotku si musíte mezi ně lehnout, a to není opravdu nic příjemného.

Fotografování astrofyt je zde problém. Aby byly i s okolní krajinkou, je nutné lehnout do agávek a modlit se, aby to po prudkém svahu neujelo. Místa opravdu málo.

Konečně opouštíme vrchol, ze kterého je opravdu překrásný výhled na celou pláň pod námi. Rozdělujeme se, někdo leze zpátky stejnou cestou, my se snažíme prozkoumat jihovýchodní svah a slést tudy. Narážíme ale na nesestupné svahy, tak se lehce stáčíme zpět. Těsně pod vrcholem jsem narazil na další boční hřeben, oddělený od hlavního dost hlubokou průrvou. Ovšem na něm narostlé agave byly ještě o třídu lepší, než ty nahoře a naprosto skvostně se vyjímaly v právě ozářeném nízkém světle. Snažím se tedy někudy oblézt průrvu a dostat se jim na kobylku.

Z druhé strany kopce jsem objevil ještě krásnější agave. Dostat se k nim bylo ovšem hodně namáhavé.

Po urputném boji s ostatním píchavým společenstvem a po boji se svahem a padajícím kamením se mi podaří se dostat až nad ně a opatrným sestupem po prudkém svahu i pod ně, abych si vychutnal překrásné růžice těchto rostlin, mající téměř půl metru v průměru. Rychle se snažím najít vhodné místo na focení, abych se moc nezpozdil ostatním. I tak následně zjišťuji, že musím velký kus zpátky nahoru, abych se mohl bezpečně vrátit.

Konečně se dostáváme na úpatí kopce, kde rostou hezké exempláře Echinocactus horizonthalonius. Vracíme se k autu a chystáme se vyrazit (v ten okamžik to ještě netušíme) na asi nejhorší cestu naší expedice. Z vrcholu jsme zjistili, že matoral skrývá kus vedle nás další souběžnou cestu, která ovšem směrem k horám vykazuje lepší směr. Proto volíme přejezd na tuto novou prašku a vyrážíme.

Pivo máme stále teplé a dveře neopravené. Cesta se zdá být zatím v rámci možností sjízdná, nicméně se neustále zhoršuje. Jsou úseky, kde vysedáme několikrát v úseku pár desítek metrů. Buď opravujeme cestu, tedy velké kameny pryč a malé do děr, nebo jen odlehčujeme auto, aby se dalo vyjet nebo přejet koryto, propad nebo terénní nerovnost. Dorazili jsme do vsi, nebo spíš na jakousi farmu o jednom domku, ohradě a několika rozpadlinách, kde se snažíme někoho najít a doptat. I když je na dvoře několik aut, nikdo nikde.

Opuštěná a vypálená obydlí cestou na Tanque Manchaca. Zatím nejsme ani v půli cesty. To ale netušíme.

Po menším průzkumu zjišťujeme, že cesta snad pokračuje korytem řeky. Objíždíme menší vrchol a objevujeme solidnější cestu, po které se vydáváme dál do sousedního údolí. Kamenů je sice méně, zato prachu tuny. Navíc podle cesty rostou téměř neproniknutelné pichlavé křoviny, které vylepšují původně docela solidní lak naší kambionety do stavu, který se dá nazvat matným povrchem. Zvuky, které se linou za jízdy při styku stovek trnů s plechem, nám jednak nahánějí husí kůži, zároveň nám dávají jasný signál o tom, že nám to z peněženek vyžene nějaký ten pesák navíc.

Směr je zatím v pořádku a GPS ukazuje zkracující se vzdálenost, což je asi jediné pozitivní. Cestou děláme krátkou zastávku u obřího Ferocactus stainesii a fotíme se. K překvapení všech objevuje kolega Péťa Leuchtenbergia principis, která zde údajně nemá co dělat. Jde tedy o unikát z tohoto pohledu. Fotíme a pokračujeme. Cesta, pokud se to tak dá ještě nazývat, překonává spoustu údolíček, vyschlých a vymletých koryt potoků a je nám jasné, že je ve stavu, kdy používána příliš není. Opět mnohokrát vystupujeme a snažíme se opravovat povrch. Na jednom místě dorážíme k potoku, který podemlel cestu tak, že pokračování by znamenalo překonat více jak 1,5 metru vysoký stržený břeh. No a to je to, na co naše auto opravdu nemá.

Cestou nacházíme také obří Ferocactus stainesii, takže rychlé focení s krasavcem.

Chvíle zoufalství vyřeší průzkum, který dává jistou naději na překonání koryta o něco níže, ovšem za předpokladu vytvoření cesty a vyřezání keřů. Asi hodinu spravujeme a tvoříme cestu. Auto popojíždí a snaží se snad po centimetrech najít cestu. V korytě nám totálně zapadá do prachu. Tlačíme, kola hrabou. Znovu a znovu. Všichni jsme totálně od prachu, špinaví, upachtění. Nakonec se podaří a dodávka se ocitá na druhém břehu mezi agávkami. Pomalu se suneme na původní cestu mezi kaktusy. Je třeba se vyhýbat opunciím, horizontíkům a dalšímu rostlinstvu, protože měnit v tomto terénu ještě kolo by byla asi naše smrt.

Nicméně jsme netušili, že konec naší cesty je již blízko, ovšem neslučuje se s cílem naší cesty. K tomu nám ještě schází nějakých 8 km přímým směrem. Po téměř celodenním putování jsme urazili ani ne 30 km a cesta končí. Jsme zdrceni. Navíc nám téměř dochází voda, pivo už je teplé od rána, teplota ve stínu je tak 36°C a náš vysněný cíl, tedy Tanque Manchaca, ještě nejméně za dalším hřebenem. Chvíli se dohadujeme, zdali to risknout a jít dál pěšky nebo se vrátit. Vysněný Gymnocactus mandragora se nám tak rozplývá jako neuskutečněný sen.

Vracíme se. O to hůře, že už víme, co nás čeká – nejprve šílená cesta, opět stokrát vysedat, opravovat, pak to strašné koryto v obráceném gardu, miliony pinčárů na karoserii, skřípění a zvuky. Aby toho nebylo málo, tak posadíme auto pupkem hezky na balvan. Naštěstí zůstává vana celá. Heverujeme, podhrabáváme. A v závěru návratu ještě uděláme kolo, takže opět ven a hever. Co je ale horší, je fakt, že už nemáme žádné další náhradní kolo. Cesta zpět proti slunci a pohoří Sierra Parras se zdá být nekonečná a je ještě horší. Dochází voda. Nálada na bodu mrazu. Navíc jsme cestou zpět ztratili původní cestu, což není nic neobvyklého, a jedeme úplně jinudy.

Neslavný konec. Po mnoha hodinách opravdu úmorného boje se strašnou  cestou tato opravdu nenávratně končí. 'Z této strany tedy potvrzujeme, že je Tanque Manchaca nedostupná.

Okolo deváté hodiny večer vjíždíme konečně do Viesca. Máme toho opravdu za dnešek dost. Na náměstí je nějaká slavnost, plno lidí, hraje muzika a nějaké soutěže. Co nás ale zajímá je restaurace a jako naschvál nemůžeme žádnou najít. V marketu nakupujeme nezbytnou vodu, led a piva. V podivném kiosku na náměstí si objednáváme nějaké placky. Nemá to společné nic s ničím. Některé jsou bramborové, jiné mají být s masem. Spíš to vypadá, že jsou bramborové plněné bramborama. Nikomu nechutnají. Po takovém dni ještě takové pochutnáníčko, takže den jak vymalovaný.

Tak se alespoň u pumpy na okraji města regulérně koupeme. Tedy kdo neví, jak se provádí hygiena u hadice na benzínové pumpě, tak to opravdu stojí za to. Přijíždějící autobus má alespoň divadlo. Hlavně že jsme spláchli ty vrstvy prachu, někdo si i trochu přepral. Nakonec odjíždíme na nocoviště asi 2 km za vesnici a hledáme plácek. Postavíme stany a jdeme spát. Za dnešek jsme ujeli celkově asi 40 kilometrů za zhruba 12 hodin. Karel prohlašuje, že horší cestu ještě v životě neviděl. I takové je Mexiko. Pokračování příště…

Deník z cesty po Mexiku 2012 - 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7