To nejlepší z Mexika
Deník z cesty po Mexiku 2012 (1)

Vážení a milí čtenáři kaktusových novin. Vím, že se na těchto stránkách objevilo již mnoho různých cestopisných deníků. I v době současné si tu můžete číst o cestě Zdeňka Richtera a jeho přátel po Mexiku z roku 2008. A tak jsem zvažoval, zda se vyplatí věnovat tolik námahy s psaním dalšího, podobného deníku. Když mi ale pár čtenářů napsalo, že deníky četli pravidelně a s gustem, a že se už těší na příští, bylo rozhodnuto. Navíc se mi podařilo přesvědčit moje spolucestovatele, aby mi s tímto úkolem pomohli. A tak se budeme v psaní pěkně spravedlivě střídat. Šest cestovatelů, šest různých úhlů pohledu, spousta vydařených obrázků.

Máte před sebou první díl o naší cestě Mexikem. Přeji vám hezkou zábavu - Karel Pavlíček.

1. 3. 2012 – den první – To nejlepší z Mexika

Vypráví Karel Pavlíček: První den ve znamení přesunu do Prahy na letiště, vítání, a letu do Madridu. Tam bohužel musíme strávit noc, protože letadlo do Mexika odlétá až ráno. Večer se nám daří najmout solidní hotel, zajdeme na jedno španělské do džbánku, povečeřet a brzy spát.

Jedno španělské

2. 3. 2012 – den druhý – To nejlepší z Mexika

Vypráví Petr Trafina: Vstáváme brzo ráno. I když jsme strávili příjemnou noc v hotelu poměrně blízko letiště, nechceme riskovat v ranní dopravní zácpě zmeškání letu. Busík s řidičem je naštěstí připraven přesně dle dohody, kterou jsem uzavřel večer v recepci. Bez snídaně nasedáme a proplétáme se změtí dálnic a nadjezdů na letištní terminál. Doufejme, že ten správný.

Po bezproblémovém odbavení se dostáváme až na ten správný gate, a za okny už vidíme naše letadélko. Posnídáme kdo co má, kiosky takhle brzo ráno moc nežijí. Nicméně dáváme s Karlosem v jednom z nich jakési točené, aby bylo dobře na duši. Čeká nás dlouhý let, ale na jeho konci už vytoužené Mexiko, a nic jiného už nevidíme.

Velmi brzo ráno čekání na let z Madridu do Mexika. Za oknem už náš stroj.

Úspěšný start a za chvíli už opouštíme evropskou pevninu a bude pod námi nějakých 8 hodin jen a jen voda. Let přes Atlantik je obvykle věc nezáživná, ovšem pokud zahlédnete z takové výšky nějaký pořádný tanker či zaoceánského lodního obra, je to moc hezká podívaná. My jsme měli to štěstí, že jsme ještě navíc někde před mexickým zálivem viděli překrásný mořský atol. Uprostřed nekonečného množství vody, kde na žádnou stranu ještě nebyla vidět země, se najednou objeví obrovská mělčina s ostrovem tvaru velkého půlměsíce. Úžasné! O nějakou tu hodinku později se konečně objevuje pevnina. Vysněné Mexiko na dohled! Všichni do jednoho se snažíme mít nalepená čela na okýnku a sledovat horské masivy u pobřeží i hluboká údolí, určitě skrývající ty nejúžasnější kytky.

Ze snění nás ovšem vytrhne nepříjemná nutnost vyplnění vstupních papírů, tedy co, kdo a kam jedete, kde budete a s kým. V rychlosti to dáváme dohromady a vzápětí už sedáme na plochu letiště. V letadle nic nezapomenout a rychle najít správnou cestu ven. Obří fronta před výstupní kontrolou nás mírně rozladila a je třeba čekat. Kontrola vstupních papírů a nějaká ta otázka. Karel už je venku, já hned za ním. Snažíme se jistit méně nebo vůbec nemluvící kolegy, ale místním policajtům se moc nezdá, že postáváme hned u přepážek a chtějí nás odsud vystrnadit. Nakonec procházíme všichni.

Tak teď ještě ustát prohlídku zavazadel a je to. Tento akt je pro mnohé zvláštní a většinou dostanou ty méně znalé. Není radno se zde moc ochomýtat a na dotaz jaké světlo se vám po příchodu k celníkům rozsvítilo se vždy zásadně odpovídá „zelená“. Tedy celníkům je lepší říct „green“ nebo je nedráždit a rovnou „luz verde“ a jít pryč. Jakékoli zaváhání zde je špatně a jakákoli jiná barva je taky špatně. Sleduji, jak si to Vašek s Mirdou valí s kuframa na kontrolní stoly. Vycházím z celní zóny šoupačkama ven do haly letiště, takže ztrácím přehled, co následuje. Ještě koutkem oka zahlédnu, jak s Karlosova kufru tahá celnice postupně šišku loveckého, čorízo a nějaké čabajky. Na dovoz potravin obecně jsou Mechulíni psi a na salámy a masné výrobky tuplem.

Sedím na kufru a čekám na kluky. A taky na to, co se bude dít. Postupně vycházejí i ostatní, Karlos stále nikde. Pak se rozhrnou krajní dveře a v nich Karel s kufříkem. Ovšem ještě než se stačí dveře uzavřít, vidím, jak se vrhá zpátky ke kontrolnímu stolu a vyrve celnici jednu z klobás a začne ji do sebe strašně cpát. V okamžiku, kdy vychází dveřmi ven tak vypadá jak nenasyta. Vypoulené oči a uzenina mu leze snad odevšad. Ani promluvit nemůže a tak ještě několik minut něco nesrozumitelně mumlá, než mu konečně rozumíme: „Ta kráva mi to úplně všechno sebrala!“ A vyjmenovává rozsah vzniklých škod. Nejvíce ho mrzí to čorízo.

Dáváme se dohromady a dohadujeme se na dalším postupu. Než dorazí z půjčovny aut, tak zkoumáme kurzy místních směnáren a rychle měníme první větší částku. Bude třeba uhradit auto a taky mít s sebou hotovost. Po chvilce čekání se setkáváme s majitelem půjčovny, kde jsme měli rezervované auto. Ale ouha! Po prvním půl dni zpoždění zaviněném letovou společností v Madridu se přidává další časový problém. Slíbené auto není! Tedy bude, ale až zítra ráno. Opět se potvrzuje, že v Mexiku je všechno možné. Majitel nás tedy nakládá do své dodávky a jedeme do půjčovny, kde vyřizujeme alespoň všechny náležitosti. Nabízí nám, že sežene a doporučí nějaké vhodné a cenově přijatelné ubytování do zítra a ráno, tedy dopoledne, že auto přistaví přímo do hotelu. Co dělat, stejně nám nic jiného nezbývá.

Náš první takósek v hlavním městě poblíž hotýlku

Jedeme hodně dlouho přes půl města do hotelu. Jediné pozitivní je, že hotel se nachází opravdu malý kousíček od nejdůležitějšího náměstí v hlavním městě, Zócalo. V recepci hotelu se nějak snažíme o lepší cenu, ovšem nedaří se. Původní nabídka úplně neodpovídá dohodě, ale co naplat. Ubytováváme se rozděleni do dvou pokojů. Hotel jistě něco pamatuje, a pokud nás tu nesežerou štěnice, tak bychom mohli i ráno odjet. Rychle vybalujeme nutné věci a připravujeme se na přebalení do terénu. Věci na cestu uklidit, nebudou dlouho potřeba. Dáváme rychlou sprchu. Po chvíli přichází do našeho pokoje Karel a tváří se tajemně, spíš divně. Ruku za zády, tak to bude zas nějaká pitomost. S pocitem viny nám ukazuje švába, a jestli tedy zůstaneme nebo zkusíme nějaký jiný hotel. U většiny ovšem únava a sled událostí posledních dní vítězí a zůstáváme. Švábi nás nesežerou.

Trh a prodejci na náměstí Zocalo v hlavním městě

Večer se vydáváme na průzkum města. Naprosto nejdůležitější, a co nelze absolutně opomenout, je dát si první „takósek“. Jak říká Kája, tímto se přepínám do mexického módu. Vycházíme tedy z hotelu a hned za prvním rohem bereme útokem takoserii. Je třeba prostě nasát ten šmak. Objednáváme takosky a vychutnáváme tu blaženost. Teď už zbývá jen jediné, dostat se co nejdříve ven z města do přírody na kytky. Po večeři mávneme před restaurací na taxi a přesouváme se na náměstí Zócalo. Přijíždíme právě v okamžiku, kdy se stahuje mexická vlajka. Její velikost je impozantní, však také cloumá s celou četou vojáků, kteří se jí snaží zkrotit, a i v mírném větru je to problém. Zážitek nejen pro turisty, ale i pro místní. Stažení vlajky je obřad a účastní se ho několik desítek vojáků. Procházíme náměstí, fotíme. Za zmínku stojí návštěva katedrály, kde zrovna probíhá jakési kázání. Náměstí je také místem prodejců a tržiště. Hned za rohem najdete všechny možné upomínkové výrobky, ale také si zde můžete nechat vyhnat z těla zlého ducha nebo se nechat mysticky očistit. Chvíli sledujeme dění a pak se vydáváme pěšky zpět do hotelu.

Noční Mexiko City a Karlos nakupující různé kravinky

Začíná se stmívat a doufáme, že si směr pamatujeme správně. Procházíme další trhy, ulice se hemží lidmi a doprava rozhodně neutichá ani ve večerních hodinách. Občas někdo něco koupíme. Přicházíme až na rušnou třídu a zjišťujeme, že jsme zpáteční cestu trochu podcenili. Buď jdeme špatným směrem, nebo je to dál, než jsme předpokládali. První parta chytá taxíka a odjíždí. No přesněji to vypadá tak, že je díky dopravní zácpě občas i předejdeme. Nám se taxi chytit nedaří. Buď nám zahnou jinam, nebo jsou už obsazení. Přecházíme další obří křižovatku. Celkem v šesti proudech z každé strany se valí auta.

Za křižovatkou se nám konečně v jedné menší postranní uličce podaří chytit taxíka. Chvíli mu vysvětlujeme, kam že to vlastně chceme. Zdá se, že buď nerozumí, nebo nechce. Tváří se opravdu divně. Nakonec nasedáme a rozjíždíme se. Asi třicet metrů k první křižovatce, odbočka vlevo a po dalších necelých sto metrech zastavujeme před naším hotelem. Údiv taxikáře zdá se býti objasněn. Dáváme mu za těch 150 metrů jízdy tuším 20 pesáků a s dobrým pocitem a přáním, že zítra ráno bude dole v hotelu přistavené naše auto, odcházíme na pokoje.

Pokračování příště…