|
Cesta do Pucara
Při návratu do Vallegrande pro proviant a benzín jsme měli
hlavy v oblacích, ale realita všedního dne nás záhy
přibrzdila v rozletu. Benzín bude (možná) za 2 hodiny !
Naštěstí pivo nedošlo a tak jsme mohli natankovat sami,
zhodnotit svůj výkon, náležitě se pochválit. Také probrat a
připravit odpolední program.
 |
|
Tady kvetou i keříky |
Před několika roky oznámil Johan de Vriese,
že nedaleko Pucara byly objeveny populace Sulcorebutia
crispata. Pokud by tomu tak bylo, jednalo by se o
nejsevernější stanoviště této rostliny, ale zejména o jediné
stanoviště severně levého břehu Rio Grande. Z hlediska
botanika a kaktusáře naprostá bomba. Sulcorebutia
crispata, rostoucí na východním okraji areálu výskytu
druhu, byla dosud nalezena na mnoha stanovištích, od Nuevo
Mundo na severu, až po Sopachuy na jihu, v mnoha formách.
Představuje tak taxon, jehož přirozený výskyt je na
nejrozsáhlejším území v rámci rodu.
 |
|
Echinopsis spec. |
Ruta de Che je prašná, ale v rámci možností
velmi dobře upravená. Krajina je zde zelenější, než na jakou
jsme byli dosud zvyklí. Ve vrcholových patiích kopců,
uprostřed zelených pastvin a kvetoucích keříků, jsou nevelké
skalní výchozy se sporou vegetací. Viděl jsem asi půl tuctu
Echinopsis spec., bez odnoží, s jednotlivými těly.
Nekvetly. Zajímavé byly jejich trny, mírně prohnuté, takže
rostliny připomínaly Echinopsis obrepanda.
 |
|
Rebutia ithyacantha |
Na takových místech obvykle sídlí kaktusy.
Prozkoumali jsme takových kamenitých výchozů celou řadu, ale
jen na několika skalkách rostly trsy silně vytrněných
Rebutia ithyacantha, některé z nich právě kvetly cihlově
červenými květy.
 |
|
Krajina při cestě do
Pucara |
 |
|
Rozcestník |
V blízkosti nevelkého městečka Pucara je
krajina mnohem sušší a kamenitá, prudké svahy hor spadají do
úzkých a vegetací zarostlých roklí. Tady někde je i Quebrada
del Churo, místo posledního boje skupiny Ernesto Che Guevary.
Tady, jeden ze tří speciálních protiteroristických praporů
bolívijské armády, „Monchego“, o síle 200 mužů, hrdinně
rozstřílel desetičlennou skupinku hladových, unavených a
nemocných Guevarových mužů. Tři compañeros
přes absolutní převahu vojáků unikli, dopadeni a
zlikvidováni byli později.
Nejdeme po stopách kontroverzního revolucionáře, ale po
zajímavé lokalitě kaktusů. Ta nebude dole, v hlubokém údolí,
ale naopak někde na skalních výchozech nad městem. Pucara
leží hluboko pod námi.
 |
|
Pucara |
Jsme blízko cíle. Zvolili jsme jednu z
polních cest a v pasu se vydali na obhlídku terénu. Pastviny
i políčka, ohraničené kamennými plůtky, nebyly žádnou
překážkou. Na nejbližším kopečku nalézáme první trs rostlin.
Po půl hodině usilovného pátrání se ukazuje, že byl první,
ale také poslední. Ovce a kozy zapracovaly svými kopítky.
V dálce, na protějším svahu, jsme uviděli
jinou polní cestu. Tam se podíváme! Byla to správná volba.
Cesta vedla po hraně skalní plošiny ke vzdálenému poli, na
kterém campesiňos právě sázeli brambory. Ani se nám nechtělo
věřit, že přímo v kolejích cesty a všude kolem rostou stovky
a tisíce rostlin, které měly poupata jen jen rozkvést!
Rostliny mají skutečně habitus Sulcorebutia crispata,
a také barva poupat dává tušit magenta odstín květů. Rostou
jednotlivě, ale obvykle vytvářejí velké, mnohohlavé trsy.
Největší hlavy mají do 5 cm v průměru a množství menších a
malých odnoží kolem. Rostou v různě hluboké vrstvě písčité
půdy, nebo ve skalních puklinách, spolu s trávou a jinou
sporou vegetací. Znovu se potvrzuje, že Sulcorebutia
rostou zejména na pevných podkladech pískovcového původu.
 |
|
Sulcorebutia
crispata od Pucara |
Městečko Pucara je spíš větší ospalá
vesnice. Těží z turismu a neutuchajících návštěv
obdivovatelů Che. Každá ulice vede z kopce do kopce, ani
náměstí není na rovině. Je čas odpolední siesty a ta se tady
dodržuje. Doplnili jsme zásoby a načínáme pivo. Pozoruji
několik mladíků bílé pleti, posedávajících ve stínu stromů
na lavičkách. Několik z nich nakupovalo ve stejném krámku,
ale neměli moc zájem o konverzaci. Byli to Argentinci, na
svého „Che“ jsou tihle mladí stále pyšní. Možná nás měli za
Amíky, proto ten odstup.
 |
|
Údolí severně Rio
Grande |
Čekala nás cesta přes Velkou řeku a tak po
půl hodině odjíždíme. Po 10ti kilometrech začalo klesání. V
nekonečných serpentinách, prachu a ve vzrůstajícím vedru
sestupujeme z 2500 m do 920m! Nemění
se jen teplota, ale i skalní podloží a zejména vegetace.
Objevují se a zase mizí Tillansia, přibývá stromů,
keřů a trav. Cesta se dole klikatí mnoha údolíčky, než
nalezne most přes hlavní tok Rio Grande. Je tady horko jako
v pekle.
 |
|
Velká řeka Rio
Grande (2007 a 2008) |
V příštím pokračování pojedeme podél Rio Grande a
vydrápeme se zase
do Nového světa (Nuevo Mundo) a pak dál na jih.
|
