Mexikem nejen za rodem Thelocactus
Jarní cesta 2015 - Díl 6.

Den dvanáctý, 2. 3. 2015 Z Peñamiller do Ixmiquilpanu Autor: Maria Lukešová

Po noclehu na parkovišti u Balneário Oasis jsme ráno asi v 7 hod rychle sbalili stany, aby nás náhodou někdo nepřišel zkontrolovat a pozeptat se co tam děláme. Bylo docela teplo, 17°C. Vraceli jsme se nahoru řečištěm s tekoucí vodou, a směřovali na nedalekou lokalitu Strombocactus disciformis u vesnice Higueras.

Těšila jsem se na „moje strombáky“ – lokalita je nám známa již od roku 2003, kdy jsme ji náhodou objevili právě při cestě k balneáriu. Bylo jich tady na příkrých stěnách nad silnicí opravdu veliké množství a udělalo to na nás mimořádný dojem. Letos jsme byli trochu zklamaní - jednak se zde objevil zcela nový plot, a po vydatných deštích v minulých obdobích bylo hodně rostlin spláchnutých vodou. Zůstává jich tady ale pořád velká spousta. Letos byly ale kupodivu hodně seschlé a poupat jsme objevili pouze několik.

Vrátili jsme se potom ještě k odbočce na Peñamiller (Puente Peñamiller) a šli suchým řečištěm hledat lofofóry. Jak známo, vyskytuje se tady Lophophora diffusa. Našli jsme pár pěkných kousků, společně s Coryphantha cornifera a Mammillaria parkinsonii.

V okolí Peña Blanca jsme se snažili nalézt lokalitu, kde jsme v letech 2001a 2003 viděli kvetoucí Astrophytum ornatum a Th. leucacanthus var. schmolii. Bohužel se zdejší krajina od té doby velice změnila, pláň byla zarostlá neprůchodným křovím a rozrytá tekoucí vodou do hlubokých strží. Nenašli jsme tady téměř nic, natož ornáta.

Při návratových cestách do Mexico City se vždy těšíme na zastávku ve městě Vizzarón. Nejen proto, že je zde mnoho obchůdků s mramorovými soškami, které se hodí jako dárek našim milým doma a zajímavý moderní kostel. My se těšíme zejména na kus pečeného vepřového masa, které jsme si tam, na náměstí již několikrát dali k obědu. Sošky zvířátek se prodávají stále (žába s mexickým pesem v tlamičce, kterou jsme koupili určitě udělá radost), ale vepřové hody se bohužel nekonaly, krámek byl zavřený. Tak jsme museli vzít zavděk několika rychlými tacosy.

Na známé lokalitě A. kotschoubeyanus var. elephantidens u Rancho Nuevo Sombrerete bylo tentokrát veselo. Setkali jsme se tam totiž opět s našimi kamarády ze skupiny Václava Jakubce. Závody v nalezení první „kočky“ vyhráli „naši“, a tak Karlem slíbená prémie (jedno pivo) zůstala „doma“. Největší ariák jsme pro názornost vyfotili společně s mexickým pesem (průměr 2 cm). Roste tady i dost dalších kaktusů (Th. leucacanthus ssp. leucacanthus, Coryphantha clavata a cornifera), ale moc nenadchnou.

Pokračovali jsme dál na velmi známou lokalitu Vista Hermosa. Kočubejky u hřbitova jsme nechali tentokrát v klidu, už jich tam stejně moc není a vyrazili jsme na protější kopec hledat Thelocactus hastifer. Byli jsme docela úspěšní a našli pár docela pěkných kousků, bohužel už byly odkvetlé a měly založené plody. Krásné červené květy jsme ale viděli na zdejších echinofosulokaktusech (Echinofossulocactus lamellosus).

Cestou k přehradě Zimapán, jejíž návštěva je téměř vždy zařazena do zpáteční trasy, jsme tentokrát měli jednu nečekanou zastávku navíc. Karel odbočil z hlavní silnice a otevřel bránu na polní cestu. Po teraserii jsme jeli směrem k přehradě kolem nějakých stavení a zastavili se na křižovatce s další prašnou cestou. Karel vyběhl z auta a u nejbližšího stromu začal rozhrnovat jakési hrozné ostnaté křoví. Moc jsme nechápali o co jde, až se objevil krásný velký Echinocactus grusonii. Bylo to opravdu příjemné překvapení, protože jediný nám dosud známý a dosažitelný gruson je na skále nad přehradou před prvním tunelem. Tohoto grusona zde pravděpodobně kdysi někdo – asi při stavbě přehrady - zasadil jako okrasu svého políčka.

Procházka kolem přehrady Zimapán je vždy velmi hezký a fotogenický zážitek a navíc tady roste žlutokvětý Echinofossulocactus sulphureus.

Poslední kaktusová zastávka 2. března byla asi 10 km severovýchodně od Ixmiquilpanu. Obyvatelé z nedaleké vesnice nás sledovali s nedůvěrou, a tak jsme vylezli rychle na lokalitu a nafotili bělokvěté a červenokvěté Echinofossulocactus albatus/spinosus, které kvetly oběma barvami hned vedle sebe. Při slézání strmého kopce došlo i na silně odřený Honzův loket.

Na nocleh nás Karel vzal do svého známého hotelu Palacio Real na hlavním náměstí - Zócalu v Ixmiquilpanu. Hotel je to příjemný a zajímavý tím, že jednotlivé pokoje jsou kromě očíslování také označeny jmény v místním indiánském jazyku, s překladem do španělštiny. Například náš pokoj se jmenoval Mahets’i – španělsky Cielo – tedy jsme spali v Nebi. Naši kamarádi vedle bydleli „na Měsíci“ – viz foto.

Nocleh v Ixmiquilpanu v Hotelu Palacio Real na Zócalu. Ráno bylo jasno, ale dosti chladno, pouhých 8°C. Posnídali jsme kafe z OXXO na lavičkách na Zócalu a vyrazili směr Tolantongo.

Cestou jsme udělali ještě krátkou zastávku na jednom kopečku s echinofosulokaktusy nedaleko odbočky na Cardonal. U našeho zaparkovaného transportéru za chvilku zastavilo policejní auto, z něhož vystoupil „příslušník“ v černé uniformě a mával na nás, abychom se vrátili. Karel seběhl rychle dolů a jako vždy úspěšně vysvětlil, kdo jsme a co tam děláme. Chlapík byl velmi zdvořilý a přátelský, vlastně chtěl vědět, jestli něco nepotřebujeme. Karel ho tedy požádal o fotku „při výkonu“ služby, což ale bylo s úsměvem odmítnuto.

V ten správný moment jsme zahlédli, že nás rychle míjí auto s výpravou Vaška Jakubce. Nevíme, co si kamarádi mysleli, ale rozhodně neměli v úmyslu zastavit na kus řeči.
Následovala ještě nezbytná ochutnávka pulque a hledání Echinocereus pulchelus var. pulchelus (pozor, nikoliv pulquelus) na známé lokalitě, v nízké travičce u cesty – bohužel se nám tuto miniaturku tentokrát najít nepodařilo.
Jízdu dolů do údolí Tolantongo jsme přerušili krátkou přestávkou u několika celkem dobře dostupných exemplářů Cephalocereus senilis a Ferocactus glaucescens. Těch obrovských stařečků je tady všude kolem docela dost, ale rostou na strmých a nepřístupných svazích.

Všichni už jsme se ale těšili na koupání v Grutas de Tolantongo. To je opravdu velmi vhodné zakončení celé třítýdenní mexické cesty a divím se, že jsme na to přišli až v roce 2013. Teplá voda v rozměrné jeskyni dovoluje příjemnou relaxační koupel, ale horký vodopád tryskající z díry ve stropě poskytne i poměrně silný zážitek, pokud se postavíte přímo pod něj. Po náležitém vychutnání pobytu v jeskyni se větší část naší skupiny ještě vydala na placenou návštěvu vysokého skalního vodopádu La Gloria na protější straně kaňonu.

Nakonec jsme ale všichni skončili v nedalekém kempu, postavili stany a věnovali se dalšímu koupání v kaskádách svižně proudící říčky, s neskutečně modrou a krásně teplou vodou.

Přímo při koupání je možné se i kochat pohledem na husté porosty Cephalocereus senilis na okolních svazích.

Bohužel se brzy ukázalo, že zdejší pohodu dovedou účinně narušit velmi hojné a velmi krvežíznivé muchničky. Den jsme zakončili večeří s oblíbeným Karlovým masíčkem a následným, jednohlasně pochvalným hodnocením končící cesty.

Při zalézání do stanu jsme si s Marií ještě zavzpomínali na tu hroznou bouřku, kterou jsme tady zažili v listopadu 2013, a která nás důkladně spláchla i se stanem.

Den dvacátý druhý, 4. 3. 2015 Tula a dom Autor: Karel Pavlíček

Pyramidy v Tule

Tula - orientační tabule

Pyramida v Tule

Čtyři mohutné sochy na pyramidě Tula

Záda jedné ze soch

V Tule se dá nakoupit i pár suvenýrů pro blízké

A toto je celá naše skupina. Zleva Vlasta a Maria Lukešovi, Vašek Chadraba, Čenda Kodejška, Karel Beneš Ben, Honza Provaz a dole já.