Toulky Bolívií (5-3)

Peña Colorada
Naše další putování vedlo dál na východ, nejprve do hor severovýchodně města, pak zabydlenými oblastmi rovin podél řek, které odnášejí své vody na jih, do Rio Grande. Hory, kterými jsme projížděli, byly sušší a kamenitější. Právě tady někde rostou další Sulcorebutia mentosa, Sulcorebutia mentosa v. flavissima a zejména Sulcorebutia albissima z nálezů H. Swobody, které označil jako HS 100, HS 100a, HS 100 b. Drobné, solitérní, s krátkými pektinátními areolami a růžovobílými květy. Také ty jsme zatím v přírodě neviděli. Cesta je prašná, ale poměrně frekventovaná. Spojuje totiž departementy Santa Cruz a Chuquisaca, respektive města Santa Cruz de la Sierra, Aiquile a Sucre.

Červené piskovce, Peña Colorada

Každou chvilku jsme potkávali náklaďák a zvířený prach jsme měli po čtvrthodině všude na sobě i v autě. Několik průzkumných zastavení nepřineslo žádné překvapení, kaktusy jsme nenacházeli. Postupně jsme se blížili k údolí Rio Mizque. Západně vesnice  Peña Colorada jsou výrazné skalní stěny a pilíře, tvořené rudými pískovci. Bývala to mimořádná lokalita, rostly zde 3 výrazné druhy kaktusů, Echinopsis sp. ( patřící nepochybně do okruhu Echinopsis aiquilensis-sucrensis, Weingatia neocumingii v .corroana a Gymnocalycium zegarrae. Většina z nich pod keříky akácií, kde byly často celá hnízda Weingartií v jemných červených nánosech erodovaných hornin.

Weingartia neocumingii v. corroana (4 foto)

Staré solitérní rostliny rostly často na „pařízku“ měkkého písčitého podloží, zpevněného jen kořeny rostlin. V roce 2008 jsme zde opět zastavili a zjistili, že téměř celá populace Weingartia neocumingii v. corroana se ztratila. Terén uhlazený až na podloží, staré nerovnosti a písčité ostrůvky kolem keříků zmizely, vznikly nové hluboké erozní zářezy. Už jsem zmiňoval, rok 2007 byl mimořádně srážkově bohatý. Voda zřejmě rostliny z měkké horniny uvolnila a zahubila. Také Gymnocalycium zegarrae zde výrazně ubylo.

Stanoviště Weingartia neocumingii v. corroana

Gymnocalycium zegarrae u Peña Colorada

Ještě posledních pár zatáček a byli jsme v údolí Rio Mizqe u vesnice  Peña Colorada Naprosto jiná vegetace, teplo, výrazná zeleň, na pozadí rudé skály. V říčních nánosech byla blízko vesnice vidět malá obdělaná políčka, v těsné blízkosti řeky, v mírných svazích první kandelábry Neocardenasiana herzogiana a trsy všudypřítomného Eriocereus tephracanthus (Harrisia tephracantha).

Údolí Rio Mizque u Peña Colorada


Pasorapa
Právě jsme se ocitli na místech, odkud se podniká výlet do jednoho odlehlého místa, na náhorní plató, kde se nachází příhodné přírodní podmínky a dávno osídlená místa. Cílem milovníků kaktusů není venkovská komunita, ale její okolí, hory na západ od vesnice, hory, kde byla kdysi objevena Roberto Vasquezemm, bolívijským botanikem a kaktusovým specialistou, žlutokvětá Sulcorebutia cardenasiana. Označil je sběrovým číslem RV 544 a v roce 1975 popsal jménem a na počest profesora M. Cárdenase. Stejné rostliny později nalezl Walter Rausch a rozšířil je do Evropy pod sběrovým číslem WR 609. Původní nálezy byly lokalizovány do do hor u Perez, severně Pasorapa. V posledních letech byly hory u Pasorapa opakovaně navštíveny mnoha kaktusáři a sběrateli a byly objeveny rostliny původním sběrům sice blízké, ale nikoliv totožné, byly však se Sulcorebutia cardenasiana ztotožněny.

Vysvětlení je prosté. Na některých mapách je odbočka do Pasorapa vyznačena přímo v Perez a vede jižním směrem do Pasorapa. Na satelitních mapách je tato cesta, zejména ve stoupáních horskými terény stále velmi dobře patrná. A zřejmě i stále sjízdná. Problém se objevuje na cca 15 km, které vedou říčním údolím Rio Pasorapa. Zde je cesta na mapě zcela nezřetelná a lze předpokládat, že je i neprůjezdná. Více jak 20 let se do Pasorapa jezdí vedlejším říčním údolím, kam se odbočuje 4 km východně Peňa Colorada. Údolí řeky je velmi široké a cesta několikrát křižuje koryto mělké řeky. Je to naprosto standartní cesta, když je sucho.

Při jedné z našich cest se během dopoledne strhla daleko v horách bouřka a koryto řeky se rychle naplnilo kalnou vodou, odnášející kameny a přinášející jemné a mazlavé bahno. To, co čtyřkolky hravě zvládaly, bylo pro autobus těžká překážka. Řidič a několik chlapů pokládalo do vymleté cesty balvany a rovnalo terén.

Oprava cesty - před hodinou pršelo
 

Bylo to zrovna v neděli, cestující byli slavnostně ustrojeni, protože jeli do Aiquile. Naprostá většina z nich vystoupila ven a napjatě pozorovala jejich úsilí. Přítomní kněží modlidbou morálně podporovali pracující muže, ženy jejich lopocení se zvědavostí sledovaly a děti si v klidu hráli na vysýchajícím písku cesty. Většina z nás se aktivně zapojila do opravy silnice, za což jsme sklidili uznání a právo projet po opraveném úseku jako první. Po pár kilometrech začala cesta stoupat po úbočí hor a stejně jako na jiných místech, i tady se v uzávěru údolí objevily na okolních stromech tilansie. Na jednom úseku jich byly snad staticíce. Mezi nimi i epifytické kaktusy a orchideje, jak jinak. Na jedné zdravotní zastávce jsme viděli nedaleko cesty růst a kvést Cereus peruvianus. Nikdy jsem tuto rostlinu v přírodě neviděl a musím říci, že mě zklamala. Takové neduživé klacky a ani květ na cereusy nic moc.

Cereus peruvianus

Po zdolání cca 900 výškových metrů a 36 kilometrů (skoro 2 a půl hodiny) jsme zastavili v tzv. „jižním“ průsmyku a vydali se do terénu. Na pískovcových plotnách, v puklinách a štěrbinách, nebo v nánosech písku, jsme objevili první Sulcorebutia cardenasiana f., několik rostlinek ještě dokvétalo jednotlivými květy. Rostliny jsou zcela jistě jiné, než prvotné popsaní RV 544 a WR 609, světle otrněné, jemnější. Pokožka u lehce zastíněných je hnědočervená, rostliny na slunci jsou tmavé, jako by s voskovým ochranným povlakem.

Sulcorebutia cardenasiana f.

Společně rostly Weingartia neocumingii v. které se kvést teprve chystaly, na mnoha areolách bylo po 2 i 3 poupatech (!). Tyto Weingartia byly pro mne překvapením pro své v mládí tmavé, hnědé a husté ostny, které ve stáří šednou. Přesto habitus je jiný, než tomu bylo na jiných místech. Velikost starých rostlin, polokulovitých, plochých těl, až 15, možná 20 cm v průměru, je obdivuhodná. Takové Weingartia neocumingii jsem nikdy a nikde ve sbírkách neviděl a tak jsem byl rád, že jsem nalezl několik zralých semen.

Weingartia neocumingii f. Pasorapa

Pod cestu, v pichlavých keřích byly Weingartia ještě mohutnější a společně s nimi rostly velké a obrážející Echinopsis se spoustou poupat. Několik červených květů bylo uvadlých. Podle informací jedněch botaniků se jedná o Echinopsis calorubra, podle druhých Echinopsis calorubra v. pojonensis. Ty jsem ale viděl při ceste z Totora do Omereque, pár desítek kilometrů severněji za řekou Rio Mizque, a ty mě přišly poněkud jiné.

Echinopsis calorubra f. Pasorapa

Vrátili jsme se zpět, ani tentokrát jsme z časových důvodů nehledali původní cestu na Perez a „severní“ průsmyk. Snad někdy příště. Je to výzva. Původní rostliny, předlohu pro popis, téměř 40 let nikdo nenašel a nevyfotografoval.

Dolů se jelo rychleji, přejeli jsme několikrát rozbahněné koryto řeky a každý další průjezd byl obtížnější. Asi 5 km jižně před vjezdem na cestu Aiquile-Saipina byla řeka již mohutným tokem, se širokým brodem. V bahně byly beznadějně zapíchnuté 2 autobusy a výjezd blokoval těžce naložený náklaďák. Řidič i jejich pomocníci byli od bahna od hlavy až k patě, v očích se jim zračila únava i neznaděj.

Náš velitel se rozhodl předvést bravurní a ukázkové projetí rozvodněné řeky. Po 20ti metrech zmizela kola v bahně, auto dosedlo celou vahou do zdánlivě pevného dna. Velitel vyskočil ven, vyhnal našeho řidiče, zařadil, přidal plyn a během okamžiku hodil i druhé auto do bahna až po prahy. Celý akt netrval déle, než 20 vteřin. I Mistr se někdy utne. Tak a je to v…. Jakákoliv snaha se vyprostit byla zbytečná. Domácí, pohodlně posedávající a postávající kolem, jako velkém přírodním amfiteátru, se usmívali, výraz tváří jiných dával tušit lehké pohrdání. „Gringos, amigos gringos… „Každý bílý je pro ně „gringo“. Naše záchrana byl traktor, ale ten nesl diskový pluh. Žádost o pomoc, chvilka dohadování a slib bohaté odměny zabraly. Pracně jsme připevnili za pluh lano, záběr, a lano se přetrhlo jako provázek. Zkoušíme další, ale ani jejich lano nevydrželo. Teprve silný řetěz nepraskl, velitelský vůz byl vlečen řekou a bahnem, traktor se vzpínal na zadní, ale pomalu, pomalu dobafal až ke zpevněné části brodu. Tady už to Nissan Patrol zvládl sám, minul zapadlý náklaďák, z něhož nebohý řidič skládal a bahnem vlekl na břeh jeden pytel s cementem za druhým. Nissan se vydrápal na podemletý břeh, traktorista mezi tím vytáhl i naše auto. Vše tvalo nekonečně dlouho a současně tak krátce, že jsme v tom šoku ani dokumentaci nepořídili. Jen ti nejlepší fotografové zachovají v takové situaci chladnou hlavu a pilně pracují…

Václav Šeda

Text Václav Šeda
Foto (C) Václav Šeda
E-mail: vaclav(at)lekarnaVM(dot)cz
 

TOULKY BOLÍVIÍ


Část 1.| 2. | 3.| 4.

 

zpět