|
Peña Colorada
Naše další putování vedlo dál na východ, nejprve do hor
severovýchodně města, pak zabydlenými oblastmi rovin podél
řek, které odnášejí své vody na jih, do Rio Grande. Hory,
kterými jsme projížděli, byly sušší a kamenitější. Právě
tady někde rostou další Sulcorebutia mentosa,
Sulcorebutia mentosa v. flavissima a zejména
Sulcorebutia albissima z nálezů H. Swobody, které
označil jako HS 100, HS 100a, HS 100
b. Drobné, solitérní, s krátkými pektinátními areolami a
růžovobílými květy. Také ty jsme zatím v přírodě
neviděli. Cesta je prašná, ale poměrně frekventovaná.
Spojuje totiž departementy Santa Cruz a Chuquisaca,
respektive města Santa Cruz de la Sierra, Aiquile a Sucre.
 |
|
Červené piskovce,
Peña Colorada |
Každou chvilku jsme potkávali náklaďák a
zvířený prach jsme měli po čtvrthodině všude na sobě i v
autě. Několik průzkumných zastavení nepřineslo žádné
překvapení, kaktusy jsme nenacházeli. Postupně jsme se
blížili k údolí Rio Mizque. Západně vesnice Peña
Colorada jsou výrazné skalní stěny a pilíře, tvořené rudými
pískovci. Bývala to mimořádná lokalita, rostly zde 3 výrazné
druhy kaktusů, Echinopsis sp. ( patřící nepochybně do
okruhu Echinopsis aiquilensis-sucrensis, Weingatia
neocumingii v .corroana a Gymnocalycium
zegarrae. Většina z nich pod keříky akácií, kde byly
často celá hnízda Weingartií v jemných červených nánosech
erodovaných hornin.
 |
|
Weingartia
neocumingii v. corroana (4 foto) |
Staré solitérní rostliny rostly často na
„pařízku“ měkkého písčitého podloží, zpevněného jen kořeny
rostlin. V roce 2008 jsme zde opět zastavili a zjistili, že
téměř celá populace Weingartia neocumingii v.
corroana se ztratila. Terén uhlazený až na podloží,
staré nerovnosti a písčité ostrůvky kolem keříků zmizely,
vznikly nové hluboké erozní zářezy. Už jsem zmiňoval, rok
2007 byl mimořádně srážkově bohatý. Voda zřejmě rostliny z
měkké horniny uvolnila a zahubila. Také Gymnocalycium
zegarrae zde výrazně ubylo.
 |
|
Stanoviště
Weingartia neocumingii v. corroana |
 |
|
Gymnocalycium
zegarrae u Peña Colorada |
Ještě posledních pár zatáček a byli jsme v
údolí Rio Mizqe u vesnice Peña Colorada Naprosto jiná
vegetace, teplo, výrazná zeleň, na pozadí rudé skály. V
říčních nánosech byla blízko vesnice vidět malá obdělaná
políčka, v těsné blízkosti řeky, v mírných svazích první
kandelábry Neocardenasiana herzogiana a trsy
všudypřítomného Eriocereus tephracanthus (Harrisia
tephracantha).
 |
|
Údolí Rio Mizque u
Peña Colorada |
Pasorapa
Právě jsme se ocitli na místech, odkud se podniká výlet do
jednoho odlehlého místa, na náhorní plató, kde se nachází
příhodné přírodní podmínky a dávno osídlená místa. Cílem
milovníků kaktusů není venkovská komunita, ale její okolí,
hory na západ od vesnice, hory, kde byla kdysi objevena
Roberto Vasquezemm, bolívijským botanikem a kaktusovým
specialistou, žlutokvětá Sulcorebutia cardenasiana.
Označil je sběrovým číslem RV 544 a v roce
1975 popsal jménem a na počest profesora M. Cárdenase.
Stejné rostliny později nalezl Walter Rausch a rozšířil je
do Evropy pod sběrovým číslem WR 609. Původní nálezy byly
lokalizovány do do hor u Perez, severně Pasorapa. V
posledních letech byly hory u Pasorapa opakovaně navštíveny
mnoha kaktusáři a sběrateli a byly objeveny rostliny
původním sběrům sice blízké, ale nikoliv totožné, byly však
se Sulcorebutia cardenasiana ztotožněny.
Vysvětlení je prosté. Na některých mapách je odbočka do
Pasorapa vyznačena přímo v Perez a vede jižním směrem do
Pasorapa. Na satelitních mapách je tato cesta, zejména ve
stoupáních horskými terény stále velmi dobře patrná. A
zřejmě i stále sjízdná. Problém se objevuje na cca 15 km,
které vedou říčním údolím Rio Pasorapa. Zde je cesta na mapě
zcela nezřetelná a lze předpokládat, že je i neprůjezdná.
Více jak 20 let se do Pasorapa jezdí vedlejším říčním
údolím, kam se odbočuje 4 km východně Peňa Colorada. Údolí
řeky je velmi široké a cesta několikrát křižuje koryto mělké
řeky. Je to naprosto standartní cesta, když je sucho.
Při jedné z našich cest se během dopoledne strhla daleko v
horách bouřka a koryto řeky se rychle naplnilo kalnou vodou,
odnášející kameny a přinášející jemné a mazlavé bahno. To,
co čtyřkolky hravě zvládaly, bylo pro autobus těžká
překážka. Řidič a několik chlapů pokládalo do vymleté cesty
balvany a rovnalo terén.
Bylo to zrovna v neděli, cestující byli
slavnostně ustrojeni, protože jeli do Aiquile. Naprostá
většina z nich vystoupila ven a napjatě pozorovala jejich
úsilí. Přítomní kněží modlidbou morálně podporovali
pracující muže, ženy jejich lopocení se zvědavostí sledovaly
a děti si v klidu hráli na
vysýchajícím písku cesty. Většina z nás se aktivně zapojila
do opravy silnice, za což jsme sklidili uznání a právo
projet po opraveném úseku jako první. Po pár kilometrech
začala cesta stoupat po úbočí hor a stejně jako na jiných
místech, i tady se v uzávěru údolí
objevily na okolních stromech tilansie. Na jednom úseku jich
byly snad staticíce. Mezi nimi i epifytické kaktusy a
orchideje, jak jinak. Na jedné zdravotní zastávce jsme
viděli nedaleko cesty růst a kvést Cereus peruvianus.
Nikdy jsem tuto rostlinu v přírodě neviděl a musím říci, že
mě zklamala. Takové neduživé klacky a ani květ na cereusy
nic moc.
 |
|
Cereus peruvianus |
Po zdolání cca 900 výškových metrů a 36
kilometrů (skoro 2 a půl hodiny) jsme zastavili v tzv.
„jižním“ průsmyku a vydali se do terénu. Na pískovcových
plotnách, v puklinách a štěrbinách, nebo v nánosech písku,
jsme objevili první Sulcorebutia cardenasiana f.,
několik rostlinek ještě dokvétalo jednotlivými květy.
Rostliny jsou zcela jistě jiné, než prvotné popsaní RV 544
a WR 609, světle otrněné, jemnější.
Pokožka u lehce zastíněných je hnědočervená, rostliny na
slunci jsou tmavé, jako by s voskovým ochranným povlakem.
 |
|
Sulcorebutia
cardenasiana f. |
Společně rostly Weingartia neocumingii
v. které se kvést teprve chystaly, na mnoha areolách bylo po
2 i 3 poupatech (!). Tyto Weingartia byly pro mne
překvapením pro své v mládí tmavé,
hnědé a husté ostny, které ve stáří šednou. Přesto habitus
je jiný, než tomu bylo na jiných místech. Velikost starých
rostlin, polokulovitých, plochých těl, až 15, možná 20 cm v
průměru, je obdivuhodná. Takové Weingartia neocumingii
jsem nikdy a nikde ve sbírkách neviděl a tak jsem byl rád,
že jsem nalezl několik zralých semen.
 |
|
Weingartia
neocumingii f. Pasorapa |
Pod cestu, v pichlavých keřích byly
Weingartia ještě mohutnější a společně s nimi rostly
velké a obrážející Echinopsis se spoustou poupat.
Několik červených květů bylo uvadlých. Podle informací
jedněch botaniků se jedná o Echinopsis calorubra,
podle druhých Echinopsis calorubra v.
pojonensis. Ty jsem ale viděl při ceste z Totora do
Omereque, pár desítek kilometrů severněji za řekou Rio
Mizque, a ty mě přišly poněkud jiné.
 |
|
Echinopsis calorubra
f. Pasorapa |
Vrátili jsme se zpět, ani tentokrát jsme z
časových důvodů nehledali původní cestu na Perez a „severní“
průsmyk. Snad někdy příště. Je to výzva. Původní rostliny,
předlohu pro popis, téměř 40 let nikdo nenašel a
nevyfotografoval.
Dolů se jelo rychleji, přejeli jsme několikrát rozbahněné
koryto řeky a každý další průjezd byl obtížnější. Asi 5 km
jižně před vjezdem na cestu Aiquile-Saipina byla řeka již
mohutným tokem, se širokým brodem. V bahně byly beznadějně
zapíchnuté 2 autobusy a výjezd blokoval těžce naložený
náklaďák. Řidič i jejich pomocníci byli od bahna od hlavy až
k patě, v očích se jim zračila únava i neznaděj.
Náš velitel se rozhodl předvést bravurní a ukázkové projetí
rozvodněné řeky. Po 20ti metrech zmizela kola v bahně, auto
dosedlo celou vahou do zdánlivě pevného dna. Velitel
vyskočil ven, vyhnal našeho řidiče, zařadil, přidal plyn a
během okamžiku hodil i druhé auto do bahna až po prahy. Celý
akt netrval déle, než 20 vteřin. I Mistr se někdy utne. Tak
a je to v…. Jakákoliv snaha se vyprostit byla zbytečná.
Domácí, pohodlně posedávající a postávající kolem, jako
velkém přírodním amfiteátru, se usmívali, výraz tváří jiných
dával tušit lehké pohrdání. „Gringos, amigos gringos… „Každý
bílý je pro ně „gringo“. Naše záchrana byl traktor, ale ten
nesl diskový pluh. Žádost o pomoc, chvilka dohadování a slib
bohaté odměny zabraly. Pracně jsme připevnili za pluh lano,
záběr, a lano se přetrhlo jako provázek. Zkoušíme další, ale
ani jejich lano nevydrželo. Teprve silný řetěz nepraskl,
velitelský vůz byl vlečen řekou a bahnem, traktor se vzpínal
na zadní, ale pomalu, pomalu dobafal až ke zpevněné části
brodu. Tady už to Nissan Patrol zvládl sám, minul zapadlý
náklaďák, z něhož nebohý řidič skládal a bahnem vlekl na
břeh jeden pytel s cementem za druhým. Nissan se vydrápal na
podemletý břeh, traktorista mezi tím vytáhl i naše auto. Vše
tvalo nekonečně dlouho a současně tak krátce, že jsme v tom
šoku ani dokumentaci nepořídili. Jen ti nejlepší fotografové
zachovají v takové situaci chladnou hlavu a pilně pracují…
|
