Pepík nás láká na poslední lokalitu Navajoa
fickeisenii, už nám končí čas, v pondělí musí Pepa dělat business. Tak poslední
dva paradinei, ani se nám odtud nechce.
 |
|
Pediocactus paradinei
|
Je duben, a tak je taky dost chladno. Nemylte se, že je Emil jen v košili. Pod
ní má teploučký nátělník. Usmívá se spokojeně, neboť se rád fotí, vědom si, že
mu to sluší.
 |
|
Emil Vašíček
|
Já se přetvařovat nemusím, v pohodě se zabalím do péřovky, už maminka mi říkala,
abych si dal bacha na zádíčka.
 |
|
Pavel Pavlíček a Josef Mikuláš
|
Tím, že chceme naposledy vidět nějaké „navažky“ – opět se na dohled blížíme ke
komplexu kaňonů, přiléhajících ke Grand Canyon. A rostou tu krasavci,
Echinocactus xeranthemoides. Svými zářivě vybarvenými trny upoutají už
z daleka.
 |
|
Echinocactus xeranthemoides
|
Tento záběr v pozadí naznačuje, že už jsme zase blízko, u jednoho z postranních
kaňonů Grand Canyon.
 |
|
Echinocactus xeranthemoides
|
Jsou tu nádherné scenérie, kde se lze pohybovat naprosto volně, bez zábradlí a
množství turistů.
 |
|
Nádherné scenérie
|
O kytičky tu také není nouze, je jaro, kvete tu mnoho bylinek, které by jistě
v našich skalkách dělaly parádu. Naše zraky ovšem patří sukulentům,
nepřehlédneme tedy ani tuhle dekorativní agávku.
 |
|
Agave spec.
|
Přijíždíme hledat navachoe na poslední vytipované místo, a pochopitelně – jako
první nás upoutá drobný trsík, který se prozradil krásnými kvítky.
 |
|
Navajoa fickeisenii
|
Rostou tu i další kaktusy, echinocereusy, eskobárie - na obrázku Escobaria
vivipara. Škoda že nekvetou, neboť květy vivipar jsou okouzlující.
 |
|
Escobaria
vivipara
|
A teď už jen smutné ohlédnutí, poslední kytička před odjezdem z poslední
lokality. Zastávek jsme za těch pár dní kolem G. C. viděli desítky, kytiček snad
i stovky. Cestu jistě prostřídána místa, kde jsme za hodinu hledání nenašli ani
trn. Ale i to patří k tomu našemu koni.
 |
|
Navajoa fickeisenii
|
Za tu dobu bloumání jsme taky nakrmili zrak mnoha a mnoha nádhernými scenériemi,
které jsou kolem Gran Canyonu naskládané jedna vedle druhé. Patří za to náš
velký dík našemu průvodci – plzeňskému kaktusáři, Pepíkovi Mikulášovi. Byla to
dobrá cesta, o tom není sporu. Po špatné zkušenosti z předchozího roku, kdy jsme
podstoupili ponižující prohlídku na letišti, kde nás svlékli (skoro doslova)
donaha, jsme po celou cestu nesklidili ani jedno semínko. No, ono to nebylo až
tak těžké. V tuto dobu totiž nikde žádné nebylo, vše už dávno stačili sklidit
jiní hospodáři - ptáci, myši, mravenci…
Emil byl fajn parťák, s ním bych cestoval kraj světa. Když se má jíst, tak to
dělá poctivě. Když se má pít, nezahálí. Raduje se z každé kytičky. Už i jeho
jméno – Vašíček – je takové laskavé. Moravák z Blanska, je to tam asi už
v genech populace.
 |
|
Josef Mikuláš
|
Pepík – dobrej chlapík. Ví o mně, že mám rád plzeňské – zásobil auto kupou
kartonů. Jsou to sice jen třetinky, no tak si jich člověk vyžahne více. Zná ta
místa, kde rostou suprovky, taky se s náma o ně bratrsky rozdělil. Nerad jezní
na místa, kde už jednou byl – ale i to v sobě překonal, a vrátil se na ně,
abychom je viděli i my. Má jen jednu, drobnou, nectnost. Bojí se hadů, štírů a
jiné havěti. Proto nenocuje tak, jak bychom nocovali rádi my, hezky v přírodě,
na kamení, u ohýnku.
Končí naše cestování s Josefem, míříme do Albuquerque, přespíme a ještě pár dní
se v Novém Mexiku budeme potulovat. Ale o tom zase příště…
