Americký duben 2016 (7)

Ještě chvíli zůstaneme u včerejška, v tom dobrém údolí, kde sice nepříjemně prší, tedy k večeru, ale i tak je co prohlížet. Počasí jako u nás v listopadu, teplo kolem 10 stupňů. Ale protože jsme se z kamenitých rovin dostali do kamenitého údolí s místy hodně strmými stěnami, roste tu víc kaktusů, než na pláních. Tak si prohlédněme pár obrázků, co fotil Emilův foťáček.

Navajoa fickeisenii

Než jsme do údolí sjeli, vidíme docela bohatou populaci Navajoa, krásně nakvetlé puclatými poupaty. Kytky jsou očíslovány plechovými štítky, naleziště je zřejmě studováno nějakým výzkumným projektem. Štítky asi nezabrání „lovcům kaktusů“ v kopání, z nás ale strach mít nemusí.

Plechové štítky slouží k evidenci rostlin

Je tomu více než 20 let, od data, kdy jsem si naposled kytičku vykopal – a to se ještě jakž takž mohlo, ani při četných prohlídkách (v Mexiku) to policajtům nevadilo. Už v minulém dílu jsme o údolí psali, nyní tedy v rychlosti ještě jednou, a znova si postesknu, že na ferokaktusech ani semínko. Velké rostliny ztrácejí pestrobarevnost, ale mladší kytky jsou krásně vybarvené.

Údolí s ferokaktusy

Mezi kameny na nás červení zasvítí květy Echinocereus coccineus, hezké trsy, asi tak do dvacítky květináče.

Kvetoucí trs Echinocereus coccineus

Echinocereus coccineus ve společnoti s Agave

Emil Vašíček, majitel krásné sbírky a pěstitel par excellence, je krásou kytek i přírody okolo tak fascinován, že smeká svůj slamák.

Emil Vašíček smeká svůj slamák

A nyní se dostáváme ke slunečnímu ránu. Probouzíme se v hotelu, tolik hotelových nocí jsem za svých kaktusových cest nezažil. Nemám to ani rád, není nad nocování v přírodě. A že i na americkém jihozápadu je množství míst, kde se dá bez problémů postavit stan, o tom není sporu. Obrovské prázdné plochy, i v okolí tolik turismem zatíženého místa, jako je Grand Canyon. No, sem tam nějaká kráva se tu taky toulá.

Pediocactus (Pilocanthus) paradinei - porovnání velikosti

Jsem natěšený na nádherné kytky, a taky jsem staromilec, takže po staru - Pilocanthus paradinei, nás čeká. Nyní se vžilo zařazení do rodu Pediocactus, proč ne?

Pediocactus paradinei v mechu a jehličí pod borovicemi

Zastavujeme na známém místě, kde jsme stavěli před 27 lety. Pod borovicemi v jehličí brzy nalézáme první rostlinky, je jich tu docela dost. Jsou v plném růstu. Pepík nás zve ještě na prohlídku dalšího, bohatšího, plácku.

Souřadice lokality Pediocactus paradinei

Sjíždíme tedy asi o dva kilometry z kopečka, tady zjišťuju, že jsem zapomněl nahoře foťák, takže hned zpátky, za deset minut všechno dobré, a jedeme znovu dolů.

Na lokalitě Pediocactus paradinei

Je to velká mýtina s ohořelými zbytky pařezů, relativně hustě obydlená pediáky. Jsou v plné vegetaci, napité k prasknutí, terén je vlhký. V létě pokožka rostliny skrze vlasovité trny ani neprosvítá.

Pediocactus paradinei v plné vegetaci

Poprosili jsme Pepíka, aby našim čtenářům o tom místu něco pověděl. A tak si pár slov toho dobrého Plzeňáka poslechněme: