Echinocactus horizonthalonius (3)
Jednou jsem měl dilema, zda vůbec množit Echinocactus horizonthalonius z
vlastních matek, či být odkázán jen na semena importní. Většina rostlin již
bohatě kvetla a já se musel rozhodnout co dál. Znáte tu prazvláštní shodu, kdy
vykvetou všechna astrofyta najednou?
|
Z takovéhoto parapetu je celkem zbytečné
sbírat semena
|
Podobná shoda řádívá i mezi echinokaktusy. Pokud jsem tedy chtěl
zachovat specifiku lokality, vytypované rostliny jsem v době květu musel oddělit
od ostatních. Bylo to však únavné. Ani síta do oken, dveří a jiných otvorů,
nebylo pro mne to nejlepší a nejspolehlivější řešení. Sáhl jsem tedy k výrobě
opylovacích klecí. Ale ani to není bez práce, pořád musím přemisťovat, v rámci
skleníku je to však únosné a tak jsem s tímhle zařízením spokojen.
|
Rostliny Rancho La Campana ve shodě.
|
|
Rostliny Rancho La Campana ve shodě.
|
|
Jistě, že takových větších či menších bedýnek,
musí mít člověk dostatek
|
Abych v tom měl pořádek, květy, jež nechci opylit, včas vytrhávám, či
jednodušeji vystřihávám pylu lačné blizny.
|
Vystřihání blizny z květu Echinocactus horizonthalonius.
|
Dnes už bych si dodavatele importních semen velice prozíravě
vybíral, aby se nestalo, že koupím, a vážený dodavatel, když se po letech
dopídím k dorostu, zapře, že mi kdy co prodal, viz VZD 360. Nebo že od
dodavatele nakoupím, tentokrát za velké peníze, k tomu se s ním o polovinu
semenáčků rozdělím, a on za mými zády prohlásí, že ta má polovina jsou samé
hybridy a ta jeho čistá jak lékárenský líh, viz pan Upřímný. Bohužel i do téhle
naší zábavy strčily pracky peníze. Někdo to ustojí, jiný podlehne. Co jsou
schopni někteří jedinci udělat pro prachy i při bohulibé činnosti, jsem poznal
na vlastní kůži, proto se zde o tom zmiňuji. Na druhé straně, poznal jsem hodně
lidí kolem kaktusů a troufnu si říct, že devadesát sedm procent jich je fajn a
to je důležité.
|
Echinocactus horizonthalonius - texaská kráska
|
A kdybych dnes měl říci k jakým to rostlinám, ohledně obtížnosti
pěstování mám Echinocactus horizonthalonius přiřadit? Samozřejmě rostliny
pravokořenné. Řekl bych nejspíše k echinomastusům, ale těm jednodušším, jako je
E. durangensis, unguispinus, nikoli johnsonii. I tady je
nejzranitelnějším místem kořen. Čas od času nastane, že se jedna či dvě rostliny
z početné kolekce nechtějí napít. Nemá cenu je tvrdošíjně podlévat a doufat.
Takové rostliny je třeba vyklepnout z květináče, provést důkladnou kontrolu
všech paprsků kořene a odlomit či odštípnout tu část, která je nepevná či má
rezovaté skvrny. Pak nechat rostlinku na prázdném květináči nejlépe do čekacích
kořínků. Kořeny horizonthaloniusů jsou citlivé, stačí, aby jedna odbočka
vykazovala napadení, a rostlina se zablokuje. Spolehlivý test zdravých kořenů je
v jejich vůni. Zdravé nám voní, shnilé smrdí. A protože tyhle kaktusy zaléváme
opatrněji než ostatní, máme je v menších květináčích a propustnější zemi,
hniloba postupuje poměrně pomalu a klamně se zdá, že je vše v pořádku. Rostliny
však nevykazují svěží barvy mladých trnů jako na obrázcích:
|
Echinocactus horizonthalonius - svěží barvy mladých trnů
|
Ani nekvetou, sedí a někde dole v podzemí bojují s mizernou
hnilobou. Když je již zasažen hlavní kořen, je třeba jej nemilosrdně vytrhnout z
těla, a rostlinu nechat třeba celý rok na pokoji. Většinou jsem v beznaději
takové rostliny ponechával dole pod parapetem nevytápěného skleníku přes celou
zimu a pak i celé léto, a někdy i druhou zimu a z jara se pod scvrklými těly
objevily dva či tři pahýlky jakoby povylezla tuha z pastelky. To ale ještě není
vyhráno, ve snaze aby se rostlina co nejdříve napila, to i v tom propustném
substrátu člověk přehání, že rok a půl čekání zmaří. Myslím, že tohle období
znovuzrození je velice obtížné, možná vyhrává ten, kdo používá nějaké smyslné
přípravky, k těm jsem se nikdy nerozhýbal. Snad proto jsem obezřetnější a na
ztráty si nemusím stěžovat.
|
Echinocactus horizonthalonius - ve večerním slunci |
|
Echinocactus horizonthalonius - v
ranním slunci |
A mezi tou ranním a večerním sluncem nasvícenou krásou, s
kapsičkou naditou tak akorát, abych si mohl koupit semena z důvěryhodných
zdrojů, a ještě mi zbylo na fajnovou výbavu rybářského cajku, jsem si celkem
dobře žil do doby, než se pan Upřímný rozhodl obchodovat se semenáčky, co jsem
vypěstoval, o něž jsme se rozdělili a za jejichž semena jsem mu zaplatil.
Zbývá odpovědět na otázku, co by se stalo, kdybych tehdy přistoupil na jeho
neúnavné telefony, v nichž mi vytrvale vysvětloval, jak jsem pod cenou, jak si
tím škodím, a on že tak hloupý nebude, volal mi téměř denně, za kolik se
prodávají semenáčky Echinocactus horizonthalonius v Itálii, Německu, přece za
nimi nebudeme pokulhávat, on že to klidně napálí, protože cenu to má. Po nějakém
dnu už mě to začalo otravovat, byl jsem zvyklý na jiné telefonáty, kdy jsme si
sdělovali výsledky pěstování, probírali spolkové záležitosti, víno, najednou
jako kdyby had svlékl starou kůži, byl mrštnější, hladovější, člověk nevěděl,
odkud se připlíží. Jednou jsem řekl dost, do mých cen tě nic není, já si nadále
budu prodávat, jak uznám za vhodné.
Vzpomínám si, když mě poprvé požádal, jestli bych mu neprodal nějaké semenáčky,
vybral si mimo jiné i pěkně rostlé z importních semen z Texasu co jsem měl od
Jardy Šnicera, tenkrát jsem chtěl dvacet pět Kč, vzal si jich pět nebo šest a
neříkal, že jsem si měl říci pět set za kus. S takovou cenou totiž pan Upřímný
začal svou dobyvačnou cestu. Jedno odpoledne mi zavolal pan Marcel Bouma a
položil mi otázku: „Člověče, copak to tam máte za kaktusáře, prezentuje se jako
nejlepší pěstitel horizonthaloniusů, teď tu mám zrovna jedny Němce, chtěl po
nich pětistovku za centimetrový semenáček, ťukali si mi tu na čelo“.
Pan Bouma měl pravdu, druhý den mi pan Upřímný volal a chlubil se jak prodal
Němcům semenáčky za pětistovku lomeno kus! „A pak že to nejde, měl bys taky
zdražit, aby si z toho něco měl, ať si to skopčáci zaplatí, když to chtějí, nebo
ať si tam pro to jedou!“ Pogratuloval jsem mu, pochválil jaký je šikovný
obchodník a sdělil mu, že já svou zaběhnutou almužnu, jež v té době byla
čtyřicet Kč za stejný semenáček, měnit nehodlám.
Pan Upřímný přitvrdil, následující telefonát zněl již výhružněji:
„Víš, že se na
tebe chystají profesionálové ze spolku? Že prej jim kazíš živnost!“.
Nemusel
jsem dlouho přemýšlet, kolik že profesionálů tehdy spolek evidoval. Pouze dva.
Za jednoho bych dal ruku do ohně, za druhého ne. Ten druhý byl kamarád pana
Upřímného, a jak jsem záhy zjistil, panu Upřímnému semenáčky prodával. Také jsem
přijal telefonát, v němž mi pan Upřímný vehementně popisoval, jak byl nahoře na
severu u kaktusářů: „Jo a všichni si tam stěžovali, že odebírali semena z našeho
spolkového katalogu a že prej z toho lezlo všechno možný, jenom ne to, co to má
být. Už nic objednávat nebudou!“. Zpozorněl jsem, tehdy jsem do katalogu nějaké
položky dodával. Zeptal jsem se: „A na moje si také stěžovali?“. „To si piš, že
jo, co položka to směs!“
Trápilo mě to, přece jsem byl při opylování tak opatrný. Nakonec jsem zvedl
telefon a zavolal panu Musilovi, co tehdy katalog vedl: „Jirko, na náš katalog
si někdo stěžuje? Že prej nám z toho leze všechno možný, jenom ne to správné“.
„O ničem takovém nevím, naopak máme samou chválu,“ zněla odpověď pana Musila.
V létě se u mne zastavil jistý pan Babenko. Rus žijící trvale v Německu a
pracovník tamní botanické zahrady. Fanda do echinokaktusů. Vybral si několik
lokalit, pak projevil přání, že by se ještě podíval k panu Upřímnému. Zavolal
jsem mu a návštěvu domluvil. Za dva dny opět pan Babenko přijel s přáním, že by
si rád vybral ještě nějaké zajímavé lokality. Ve skleníku se rozpovídal. Jeho
počeštěné ruštině jsem dobře rozuměl, když říkal, jak jej pan Upřímný varoval,
aby ode mne nic nebral, že jsem samá hybrida, abych nakupoval jen u něj, on že
je ten nejlepší. „Není to váš dobrý kamarád, dávejte si pozor, já ale nemám
důvod vám nevěřit.“
Konečně jsem si uvědomil, kam pětileté kamarádství dospělo, že tenhle člověk už
mi bude jen škodit, přesto jsem nedokázal, to co jsem už měl udělat dávno. Přece
jen pět let je pět let, do spolku už jsem nechodil, za kamarádství jsem byl rád.
Panu upřímnému jsem pouze zavolal s dotazem: „Proč říkáš lidem, Pavle, že já
jsem samá hybrida a ty čistý jak slovo boží?“
Odpověď: „Ale prosím tě, vždyť víš, že chci jen tvé dobro“.
No, tady už si čtenář asi o mne pomyslí, že jsem nějakej vyšinutej, když jsem to
nechal dojít tak daleko. Dodnes to nechápu.
A kdybych se znovu po letech zamyslel, jakže to ten filuta pan Upřímný udělal,
že po rozdělení semenáčků byla ta jeho polovina čistá a moje samá hybrida? Kdyby
byl nějaký kaktusářský Holmes, pověřil bych jej pátráním.
Určitě by se mi zeptal:
„Říkáte, že ta semena sbíral ten váš pan Upřímný v
přírodě? Vy jste mu je tedy zaplatil, převzal a vysel. Když dorostly do vhodné
velikosti, domluvili jste se, že si je rozdělíte. A probíhalo to tak, že jste
misku z každé lokality rozdělili napůl. Vy jste si po domluvě nechal vždy řádku
navíc na vykrytí elektrické energie. Vzal jste tedy pinzetu, pan Upřímný držel
popsaný sáček a vy jste mu vždy polovinu semenáčků házel přímo do něj. Za nějaký
čas se pan Upřímný rozhodl semenáčky prodávat. Zákazníkům k tomu říkal, aby
hlavně nejezdili k vám, že u vás dostanou jen samé hybridy, jen on že má čisté,
je to tak?“
„Ano, přesně tak, pane Holmes.“
„Aha, to ale znamená, že vám tedy prodal hybridní semena?“
„Ta semena byla z přírody, pane Holmes, podívejte, zde je seznam lokalit, které
s panem Vaškem na první cestě navštívil a z nichž mi semena prodal.“
Estación Marte |
Coahuila, Mexiko |
La Encantada |
Coahuila, Mexiko |
Před El Rosario |
Coahuila, Mexiko |
El Dorado |
Coahuila, Mexiko |
Potrero de San Pedro |
Coahuila, Mexiko |
10 km za Hercules |
Coahuila, Mexiko |
La Encantada pěkné kytky |
Coahuila, Mexiko |
Estación El Oro |
Coahuila, Mexiko |
San Rafael |
Coahuila, Mexiko |
Mezi El Alicante a San Chose |
Coahuila, Mexiko |
Cerro Bola |
Coahuila, Mexiko |
Jazminal |
Coahuila, Mexiko |
Před Hercules |
Coahuila, Mexiko |
El Rosario |
Coahuila, Mexiko |
Sabaneta |
Coahuila, Mexiko |
10 km za Hercules |
Coahuila, Mexiko |
La Rosita |
Coahuila, Mexiko |
Augustin Castro |
Durango |
Ignacio Zaragoza |
Durango |
Puente La Punta I. |
Durango |
Před El Bronco |
Durango |
Rancho Faro |
Durango |
2km za Mojito |
Durango |
0,5km před Las Delicia |
Durango |
Caopas |
Zacatecas, Mexiko |
La Mejorada |
Zacatecas, Mexiko |
Loreto |
Zacatecas, Mexiko |
Za La Mejorada (Sabana Grande) |
Zacatecas, Mexiko |
Guimbalete |
Chihuahua |
Carrillo |
Chihuahua |
Las Escobas 1307 m |
Chihuahua |
La Joya |
Chihuahua |
„Přece mi nechcete tvrdit, pane Holmes, že na tolika lokalitách
by byly samé hybridy.“
„To určitě ne. A když semenáčky dorostly, byl od každé lokality jeden jak
druhý?“
„Samozřejmě, podívejte třeba na tyhle dva obrázky.“
|
Má zbylá polovina Ignacio Zaragoza, Dur.,
koupeno od pana Upřímného |
|
Má zbylá polovina Caopas, Zac., koupeno rovněž od pana Upřímného |
„Vidím, pak ale zbývá jen jedno vysvětlení, pane Naxero. Že tedy
lidem lhal.“
„Ale to já už vím dávno, pane Holmes.“
„Tak proč jste to chtěl slyšet ode mne?“
„Raději jsem se chtěl ujistit, víte?“
„No jo, to ale nebude zadarmo, nejsem od Armády spásy, případ to byl tuctový,
pro mne nezajímavý, dáte mi pět liber.“
„Samozřejmě.“
„Počkejte, zadržte, on to zas tak nezajímavý případ nebyl, takový kamarád se
hned tak nevidí, dejte mi jen libru na autobus. A mějte se na pozoru, nechal
jste to spadnout až do pekelných nížin.“
Ale zpátky k realitě. Netrvalo dlouho a obdržel jsem další telefonát pana
Upřímného: „Tak jsem byl včera na té spolkové slezině u sudu, nic moc, ale ty si
tam byl na přetřesu, ty tě dávali, těm tvejm kaktusům. Víš, co prohlásil Milan
Kůrka? Dejte mi pár Naxerovo horizontů a já z nich nasekám stovky lokalit! To je
co?“ „Prosím tě, vždyť Milana považuji za kamaráda, proč by to dělal?“ zeptal
jsem se. „No, to nevím, to si vysvětli sám.“
Tohle mně ranilo, do klubu jsem již nechodil, nikoho si nevšímal, vídal jsem se
jen se starými kamarády a tam vládla vždycky pohoda. Rozhodl jsem se, že za
Milanem Kůrkou zajedu. Na závěr návštěvy jsem se zeptal: „Milane, vy prej jste
mi na sudu propírali, proč prosím tě?“
„Jak si na to přišel, pokud já vím, o tobě za celý večer nepadlo slovo.“
„Ani ty si neprohlásil, dejte mi pár Naxerovo horizontů a já z toho nasekám
stovky lokalit?“
„Blázníš? Tvoje horizonty bych si vůbec nebral do huby, kdes to slyšel?“
„Pan Upřímný zaúřadoval, Milane.“
„Aha.“
Tohle už byla lež velkého kalibru, aby používal konkrétní lidi ke svým lžím, to
už se mnou pohnulo. Panu upřímnému jsem zavolal, že jsem s Milanem Kůrkou mluvil
a že na oné kaktusářské akci nepadlo o mně ani slovo.
„Milan Kůrka lže!“ ozvalo se v telefonu.
Později jsem se od Milana Kůrky dozvěděl, jak mu pan Upřímný poslal omluvný
dopis, že si to všechno vymyslel.
Teď nechci konspirovat, ale myslím, že k tomuto dopisu dala impuls tehdejší pana
Upřímného přítelkyně, ve spolku činná a velice oblíbená žena, která zároveň
seděla u všech těch pohostinných ohýnků a oslav, na něž byli oba zváni. A také u
veškerého kaktusového loudění pana Upřímného, kterému jsem nedokázal odolat.
Už jsem měl jasno. Kamarádství neslavně končí. Přesto měl pan Upřímný tu drzost,
ještě zazvonit u našich vrátek. Suverénně se hrnul do skleníku, kde objevil
semenáčky ze sběrů Vojty Myšáka. „Hele ty ještě nemám, můžu pět?“
„Nemůžeš, ty sem dal na vysetí Vojta Myšák, až se s ním rozdělím, pak bude možná
nějaký volný.“
Na tohle pan Upřímný nebyl zvyklý, myslím, že vycítil, že otevřená dlaň se
zavřela a že už jsem ledacos pochopil. Tehdy se postavil doprostřed skleníku a
prohlásil: „vidíš to? Mohli jsme diktovat ceny horizontů celé Evropě, tys to
takhle posral, jednou toho budeš litovat“.
A to bylo naposledy, co jsem pana upřímného viděl na vlastní oči. Pak už to byly
jen telefonáty, z nichž jeden stál opravdu za to. Bylo to v sobotu, kdy jsem
přijal dopolední hovor pana Upřímného v tomto znění: „Tak si představ, že včera
mně volali z finančního úřadu. Chtěli po mně, abych s nimi spolupracoval proti
tobě, že prodáváš kaktusy a neplatíš daně, víš? Řekl jsem, že tě neznám, jsme
přece kamarádi viď? To víš, bylo to skryté číslo, nemohl jsem si to ověřit.
Jestli máš živnostenský list, tak se nemusíš bát, tak ahoj a drž se“. Tenkrát
jsem si řekl, že tenhle člověk je schopen jakéhokoli výmyslu a lži, už jsem jej
nikdy nechtěl slyšet, proto jsem ani tenhle hovor nebral vážně.
Asi za deset dní ono předvolání finančním úřadem opravdu přišlo. Teprve teď jsem
měl v hlavě pořádný zmatek. Později jsem se od pana řiditele finančního úřadu
dozvěděl, že nějaké nabízení spolupráce panu Upřímnému ze strany finančního
úřadu je nehorázná lež. Ale o tom až příště. Teď si prohlédneme několik foto
pravokořenných semenáčků z mé poloviny. Odborníci mají možnost posoudit, zda se
jedná o hybridy, nebo zda se shodnou s panem Holmesem.
|
Las Escobas, Chih. Koupeno od pana Upřímného |
|
Caopas, Zac. Koupeno od pana Upřímného |
|
Caopas, Zac. Koupeno od pana Upřímného |
|
La Encantada, Coah. Koupeno od pana Upřímného |
|
La Mejorada, Zac. Koupeno od pana Upřímného |
|
Guimbalete, Coah. Koupeno od pana Upřímného |
|
Ignacio Zaragoza, Dur. Koupeno od pana
Upřímného |
|
Ignacio Zaragoza, Dur. Koupeno od pana
Upřímného |
Echinokaktusy v kultuře, díl
1. | 2. |
3.
| 4.
![](../../img/lineg.jpg)
Související článek:
Echinocactus horizonthalonius VZD 360
(2014/10)