Echinokaktusy v kultuře (5)

Echinocactus horizonthalonius (3)

Jednou jsem měl dilema, zda vůbec množit Echinocactus horizonthalonius z vlastních matek, či být odkázán jen na semena importní. Většina rostlin již bohatě kvetla a já se musel rozhodnout co dál. Znáte tu prazvláštní shodu, kdy vykvetou všechna astrofyta najednou?

Z takovéhoto parapetu je celkem zbytečné sbírat semena

Podobná shoda řádívá i mezi echinokaktusy. Pokud jsem tedy chtěl zachovat specifiku lokality, vytypované rostliny jsem v době květu musel oddělit od ostatních. Bylo to však únavné. Ani síta do oken, dveří a jiných otvorů, nebylo pro mne to nejlepší a nejspolehlivější řešení. Sáhl jsem tedy k výrobě opylovacích klecí. Ale ani to není bez práce, pořád musím přemisťovat, v rámci skleníku je to však únosné a tak jsem s tímhle zařízením spokojen.

Rostliny Rancho La Campana ve shodě.

Rostliny Rancho La Campana ve shodě.

Jistě, že takových větších či menších bedýnek, musí mít člověk dostatek

Abych v tom měl pořádek, květy, jež nechci opylit, včas vytrhávám, či jednodušeji vystřihávám pylu lačné blizny.

Vystřihání blizny z květu Echinocactus horizonthalonius.

Dnes už bych si dodavatele importních semen velice prozíravě vybíral, aby se nestalo, že koupím, a vážený dodavatel, když se po letech dopídím k dorostu, zapře, že mi kdy co prodal, viz VZD 360. Nebo že od dodavatele nakoupím, tentokrát za velké peníze, k tomu se s ním o polovinu semenáčků rozdělím, a on za mými zády prohlásí, že ta má polovina jsou samé hybridy a ta jeho čistá jak lékárenský líh, viz pan Upřímný. Bohužel i do téhle naší zábavy strčily pracky peníze. Někdo to ustojí, jiný podlehne. Co jsou schopni někteří jedinci udělat pro prachy i při bohulibé činnosti, jsem poznal na vlastní kůži, proto se zde o tom zmiňuji. Na druhé straně, poznal jsem hodně lidí kolem kaktusů a troufnu si říct, že devadesát sedm procent jich je fajn a to je důležité.

Echinocactus horizonthalonius - texaská kráska

A kdybych dnes měl říci k jakým to rostlinám, ohledně obtížnosti pěstování mám Echinocactus horizonthalonius přiřadit? Samozřejmě rostliny pravokořenné. Řekl bych nejspíše k echinomastusům, ale těm jednodušším, jako je E. durangensis, unguispinus, nikoli johnsonii. I tady je nejzranitelnějším místem kořen. Čas od času nastane, že se jedna či dvě rostliny z početné kolekce nechtějí napít. Nemá cenu je tvrdošíjně podlévat a doufat. Takové rostliny je třeba vyklepnout z květináče, provést důkladnou kontrolu všech paprsků kořene a odlomit či odštípnout tu část, která je nepevná či má rezovaté skvrny. Pak nechat rostlinku na prázdném květináči nejlépe do čekacích kořínků. Kořeny horizonthaloniusů jsou citlivé, stačí, aby jedna odbočka vykazovala napadení, a rostlina se zablokuje. Spolehlivý test zdravých kořenů je v jejich vůni. Zdravé nám voní, shnilé smrdí. A protože tyhle kaktusy zaléváme opatrněji než ostatní, máme je v menších květináčích a propustnější zemi, hniloba postupuje poměrně pomalu a klamně se zdá, že je vše v pořádku. Rostliny však nevykazují svěží barvy mladých trnů jako na obrázcích:

Echinocactus horizonthalonius - svěží barvy mladých trnů

Ani nekvetou, sedí a někde dole v podzemí bojují s mizernou hnilobou. Když je již zasažen hlavní kořen, je třeba jej nemilosrdně vytrhnout z těla, a rostlinu nechat třeba celý rok na pokoji. Většinou jsem v beznaději takové rostliny ponechával dole pod parapetem nevytápěného skleníku přes celou zimu a pak i celé léto, a někdy i druhou zimu a z jara se pod scvrklými těly objevily dva či tři pahýlky jakoby povylezla tuha z pastelky. To ale ještě není vyhráno, ve snaze aby se rostlina co nejdříve napila, to i v tom propustném substrátu člověk přehání, že rok a půl čekání zmaří. Myslím, že tohle období znovuzrození je velice obtížné, možná vyhrává ten, kdo používá nějaké smyslné přípravky, k těm jsem se nikdy nerozhýbal. Snad proto jsem obezřetnější a na ztráty si nemusím stěžovat.

Echinocactus horizonthalonius - ve večerním slunci

Echinocactus horizonthalonius - v ranním slunci

A mezi tou ranním a večerním sluncem nasvícenou krásou, s kapsičkou naditou tak akorát, abych si mohl koupit semena z důvěryhodných zdrojů, a ještě mi zbylo na fajnovou výbavu rybářského cajku, jsem si celkem dobře žil do doby, než se pan Upřímný rozhodl obchodovat se semenáčky, co jsem vypěstoval, o něž jsme se rozdělili a za jejichž semena jsem mu zaplatil.

Zbývá odpovědět na otázku, co by se stalo, kdybych tehdy přistoupil na jeho neúnavné telefony, v nichž mi vytrvale vysvětloval, jak jsem pod cenou, jak si tím škodím, a on že tak hloupý nebude, volal mi téměř denně, za kolik se prodávají semenáčky Echinocactus horizonthalonius v Itálii, Německu, přece za nimi nebudeme pokulhávat, on že to klidně napálí, protože cenu to má. Po nějakém dnu už mě to začalo otravovat, byl jsem zvyklý na jiné telefonáty, kdy jsme si sdělovali výsledky pěstování, probírali spolkové záležitosti, víno, najednou jako kdyby had svlékl starou kůži, byl mrštnější, hladovější, člověk nevěděl, odkud se připlíží. Jednou jsem řekl dost, do mých cen tě nic není, já si nadále budu prodávat, jak uznám za vhodné.

Vzpomínám si, když mě poprvé požádal, jestli bych mu neprodal nějaké semenáčky, vybral si mimo jiné i pěkně rostlé z importních semen z Texasu co jsem měl od Jardy Šnicera, tenkrát jsem chtěl dvacet pět Kč, vzal si jich pět nebo šest a neříkal, že jsem si měl říci pět set za kus. S takovou cenou totiž pan Upřímný začal svou dobyvačnou cestu. Jedno odpoledne mi zavolal pan Marcel Bouma a položil mi otázku: „Člověče, copak to tam máte za kaktusáře, prezentuje se jako nejlepší pěstitel horizonthaloniusů, teď tu mám zrovna jedny Němce, chtěl po nich pětistovku za centimetrový semenáček, ťukali si mi tu na čelo“.

Pan Bouma měl pravdu, druhý den mi pan Upřímný volal a chlubil se jak prodal Němcům semenáčky za pětistovku lomeno kus! „A pak že to nejde, měl bys taky zdražit, aby si z toho něco měl, ať si to skopčáci zaplatí, když to chtějí, nebo ať si tam pro to jedou!“ Pogratuloval jsem mu, pochválil jaký je šikovný obchodník a sdělil mu, že já svou zaběhnutou almužnu, jež v té době byla čtyřicet Kč za stejný semenáček, měnit nehodlám.

Pan Upřímný přitvrdil, následující telefonát zněl již výhružněji:
„Víš, že se na tebe chystají profesionálové ze spolku? Že prej jim kazíš živnost!“.

Nemusel jsem dlouho přemýšlet, kolik že profesionálů tehdy spolek evidoval. Pouze dva. Za jednoho bych dal ruku do ohně, za druhého ne. Ten druhý byl kamarád pana Upřímného, a jak jsem záhy zjistil, panu Upřímnému semenáčky prodával. Také jsem přijal telefonát, v němž mi pan Upřímný vehementně popisoval, jak byl nahoře na severu u kaktusářů: „Jo a všichni si tam stěžovali, že odebírali semena z našeho spolkového katalogu a že prej z toho lezlo všechno možný, jenom ne to, co to má být. Už nic objednávat nebudou!“. Zpozorněl jsem, tehdy jsem do katalogu nějaké položky dodával. Zeptal jsem se: „A na moje si také stěžovali?“. „To si piš, že jo, co položka to směs!“

Trápilo mě to, přece jsem byl při opylování tak opatrný. Nakonec jsem zvedl telefon a zavolal panu Musilovi, co tehdy katalog vedl: „Jirko, na náš katalog si někdo stěžuje? Že prej nám z toho leze všechno možný, jenom ne to správné“.
„O ničem takovém nevím, naopak máme samou chválu,“ zněla odpověď pana Musila.

V létě se u mne zastavil jistý pan Babenko. Rus žijící trvale v Německu a pracovník tamní botanické zahrady. Fanda do echinokaktusů. Vybral si několik lokalit, pak projevil přání, že by se ještě podíval k panu Upřímnému. Zavolal jsem mu a návštěvu domluvil. Za dva dny opět pan Babenko přijel s přáním, že by si rád vybral ještě nějaké zajímavé lokality. Ve skleníku se rozpovídal. Jeho počeštěné ruštině jsem dobře rozuměl, když říkal, jak jej pan Upřímný varoval, aby ode mne nic nebral, že jsem samá hybrida, abych nakupoval jen u něj, on že je ten nejlepší. „Není to váš dobrý kamarád, dávejte si pozor, já ale nemám důvod vám nevěřit.“

Konečně jsem si uvědomil, kam pětileté kamarádství dospělo, že tenhle člověk už mi bude jen škodit, přesto jsem nedokázal, to co jsem už měl udělat dávno. Přece jen pět let je pět let, do spolku už jsem nechodil, za kamarádství jsem byl rád. Panu upřímnému jsem pouze zavolal s dotazem: „Proč říkáš lidem, Pavle, že já jsem samá hybrida a ty čistý jak slovo boží?“ Odpověď: „Ale prosím tě, vždyť víš, že chci jen tvé dobro“.

No, tady už si čtenář asi o mne pomyslí, že jsem nějakej vyšinutej, když jsem to nechal dojít tak daleko. Dodnes to nechápu. A kdybych se znovu po letech zamyslel, jakže to ten filuta pan Upřímný udělal, že po rozdělení semenáčků byla ta jeho polovina čistá a moje samá hybrida? Kdyby byl nějaký kaktusářský Holmes, pověřil bych jej pátráním.

Určitě by se mi zeptal:
„Říkáte, že ta semena sbíral ten váš pan Upřímný v přírodě? Vy jste mu je tedy zaplatil, převzal a vysel. Když dorostly do vhodné velikosti, domluvili jste se, že si je rozdělíte. A probíhalo to tak, že jste misku z každé lokality rozdělili napůl. Vy jste si po domluvě nechal vždy řádku navíc na vykrytí elektrické energie. Vzal jste tedy pinzetu, pan Upřímný držel popsaný sáček a vy jste mu vždy polovinu semenáčků házel přímo do něj. Za nějaký čas se pan Upřímný rozhodl semenáčky prodávat. Zákazníkům k tomu říkal, aby hlavně nejezdili k vám, že u vás dostanou jen samé hybridy, jen on že má čisté, je to tak?“

„Ano, přesně tak, pane Holmes.“
„Aha, to ale znamená, že vám tedy prodal hybridní semena?“
„Ta semena byla z přírody, pane Holmes, podívejte, zde je seznam lokalit, které s panem Vaškem na první cestě navštívil a z nichž mi semena prodal.“

Estación Marte	Coahuila, Mexiko
La Encantada	Coahuila, Mexiko
Před El Rosario	Coahuila, Mexiko
El Dorado	Coahuila, Mexiko
Potrero de San Pedro	Coahuila, Mexiko
10 km za Hercules	Coahuila, Mexiko
La Encantada pěkné kytky	Coahuila, Mexiko
Estación El Oro	Coahuila, Mexiko
San Rafael	Coahuila, Mexiko
Mezi El Alicante a San Chose	Coahuila, Mexiko
Cerro Bola	Coahuila, Mexiko
Jazminal	Coahuila, Mexiko
Před Hercules	Coahuila, Mexiko
El Rosario	Coahuila, Mexiko
Sabaneta	Coahuila, Mexiko
10 km za Hercules	Coahuila, Mexiko
La Rosita	Coahuila, Mexiko
Augustin Castro	Durango
Ignacio Zaragoza	Durango
Puente La Punta I.	Durango
Před El Bronco	Durango
Rancho Faro	Durango
2km za Mojito	Durango
0,5km před Las Delicia	Durango
Caopas	Zacatecas, Mexiko
La Mejorada	Zacatecas, Mexiko
Loreto	Zacatecas, Mexiko
Za La Mejorada (Sabana Grande)	Zacatecas, Mexiko
Guimbalete	Chihuahua
Carrillo	Chihuahua
Las Escobas 1307 m	Chihuahua
La Joya	Chihuahua

„Přece mi nechcete tvrdit, pane Holmes, že na tolika lokalitách by byly samé hybridy.“
„To určitě ne. A když semenáčky dorostly, byl od každé lokality jeden jak druhý?“
„Samozřejmě, podívejte třeba na tyhle dva obrázky.“

Má zbylá polovina Ignacio Zaragoza, Dur., koupeno od pana Upřímného

Má zbylá polovina Caopas, Zac., koupeno rovněž od pana Upřímného

„Vidím, pak ale zbývá jen jedno vysvětlení, pane Naxero. Že tedy lidem lhal.“
„Ale to já už vím dávno, pane Holmes.“
„Tak proč jste to chtěl slyšet ode mne?“
„Raději jsem se chtěl ujistit, víte?“
„No jo, to ale nebude zadarmo, nejsem od Armády spásy, případ to byl tuctový, pro mne nezajímavý, dáte mi pět liber.“
„Samozřejmě.“
„Počkejte, zadržte, on to zas tak nezajímavý případ nebyl, takový kamarád se hned tak nevidí, dejte mi jen libru na autobus. A mějte se na pozoru, nechal jste to spadnout až do pekelných nížin.“

Ale zpátky k realitě. Netrvalo dlouho a obdržel jsem další telefonát pana Upřímného: „Tak jsem byl včera na té spolkové slezině u sudu, nic moc, ale ty si tam byl na přetřesu, ty tě dávali, těm tvejm kaktusům. Víš, co prohlásil Milan Kůrka? Dejte mi pár Naxerovo horizontů a já z nich nasekám stovky lokalit! To je co?“ „Prosím tě, vždyť Milana považuji za kamaráda, proč by to dělal?“ zeptal jsem se. „No, to nevím, to si vysvětli sám.“

Tohle mně ranilo, do klubu jsem již nechodil, nikoho si nevšímal, vídal jsem se jen se starými kamarády a tam vládla vždycky pohoda. Rozhodl jsem se, že za Milanem Kůrkou zajedu. Na závěr návštěvy jsem se zeptal: „Milane, vy prej jste mi na sudu propírali, proč prosím tě?“
„Jak si na to přišel, pokud já vím, o tobě za celý večer nepadlo slovo.“
„Ani ty si neprohlásil, dejte mi pár Naxerovo horizontů a já z toho nasekám stovky lokalit?“
„Blázníš? Tvoje horizonty bych si vůbec nebral do huby, kdes to slyšel?“
„Pan Upřímný zaúřadoval, Milane.“
„Aha.“

Tohle už byla lež velkého kalibru, aby používal konkrétní lidi ke svým lžím, to už se mnou pohnulo. Panu upřímnému jsem zavolal, že jsem s Milanem Kůrkou mluvil a že na oné kaktusářské akci nepadlo o mně ani slovo.
„Milan Kůrka lže!“ ozvalo se v telefonu.

Později jsem se od Milana Kůrky dozvěděl, jak mu pan Upřímný poslal omluvný dopis, že si to všechno vymyslel.
Teď nechci konspirovat, ale myslím, že k tomuto dopisu dala impuls tehdejší pana Upřímného přítelkyně, ve spolku činná a velice oblíbená žena, která zároveň seděla u všech těch pohostinných ohýnků a oslav, na něž byli oba zváni. A také u veškerého kaktusového loudění pana Upřímného, kterému jsem nedokázal odolat.

Už jsem měl jasno. Kamarádství neslavně končí. Přesto měl pan Upřímný tu drzost, ještě zazvonit u našich vrátek. Suverénně se hrnul do skleníku, kde objevil semenáčky ze sběrů Vojty Myšáka. „Hele ty ještě nemám, můžu pět?“
„Nemůžeš, ty sem dal na vysetí Vojta Myšák, až se s ním rozdělím, pak bude možná nějaký volný.“
Na tohle pan Upřímný nebyl zvyklý, myslím, že vycítil, že otevřená dlaň se zavřela a že už jsem ledacos pochopil. Tehdy se postavil doprostřed skleníku a prohlásil: „vidíš to? Mohli jsme diktovat ceny horizontů celé Evropě, tys to takhle posral, jednou toho budeš litovat“.

A to bylo naposledy, co jsem pana upřímného viděl na vlastní oči. Pak už to byly jen telefonáty, z nichž jeden stál opravdu za to. Bylo to v sobotu, kdy jsem přijal dopolední hovor pana Upřímného v tomto znění: „Tak si představ, že včera mně volali z finančního úřadu. Chtěli po mně, abych s nimi spolupracoval proti tobě, že prodáváš kaktusy a neplatíš daně, víš? Řekl jsem, že tě neznám, jsme přece kamarádi viď? To víš, bylo to skryté číslo, nemohl jsem si to ověřit. Jestli máš živnostenský list, tak se nemusíš bát, tak ahoj a drž se“. Tenkrát jsem si řekl, že tenhle člověk je schopen jakéhokoli výmyslu a lži, už jsem jej nikdy nechtěl slyšet, proto jsem ani tenhle hovor nebral vážně.

Asi za deset dní ono předvolání finančním úřadem opravdu přišlo. Teprve teď jsem měl v hlavě pořádný zmatek. Později jsem se od pana řiditele finančního úřadu dozvěděl, že nějaké nabízení spolupráce panu Upřímnému ze strany finančního úřadu je nehorázná lež. Ale o tom až příště. Teď si prohlédneme několik foto pravokořenných semenáčků z mé poloviny. Odborníci mají možnost posoudit, zda se jedná o hybridy, nebo zda se shodnou s panem Holmesem.

Las Escobas, Chih. Koupeno od pana Upřímného

Caopas, Zac. Koupeno od pana Upřímného

Caopas, Zac. Koupeno od pana Upřímného

La Encantada, Coah. Koupeno od pana Upřímného

La Mejorada, Zac. Koupeno od pana Upřímného

Guimbalete, Coah. Koupeno od pana Upřímného

Ignacio Zaragoza, Dur. Koupeno od pana Upřímného

Ignacio Zaragoza, Dur. Koupeno od pana Upřímného

Echinokaktusy v kultuře, díl 1. | 2. | 3. | 4.

Související článek: Echinocactus horizonthalonius VZD 360 (2014/10)