 |
Neděle 19.
4. 2009 (den 21.)
Vypráví Karel Pavlíček |
Nedělní ráno. Probouzíme
se časně pod kopcem nedaleko Saltilla do podmračeného rána.
Nad námi se válejí černé mraky. Černé… jako moje nálada.
Ztráta cenných semínek mexických skvostů jako například G.
mandragora je věc vskutku nepříjemná. Pro ty z vás, kteří
nečetli zápisky Vaška Jakubce z minulého dílu tohoto seriálu
připomínám, že jsem včera přišel o dvě plechovičky vzorně
zpracovaných semen. A kdo nebyl v Americe za kytkami, stěží
pochopí kolik je s tím spojeno úsilí. Kolik hodin v noci ve
stanu a při čelovce. Když vysejvám svoje semena, mám s nimi
vztah. Už se mi k té kytičce váže nějaká příhoda, nějaký
pocit, nějaká barva či vůně. Nedávno jsem třeba přesazoval
fosuláčky zacatecasensis od La Presa z devadesát sedmého a
hned se mi vybavuje, jak jsem při hledání těchto
rozčepejřenců rozšlápnul vosám hnízdo. Jak mě ty bestie
poštípaly…
Ale zpět k těm plechovkám.
Stavěl nás včera v Saltillu policajt. Já řídil. Podal jsem
svoje plechovky se semeny klukům dozadu a ti je přimíchali
mezi ostatní prázdné plechovky od piva. Policajt se
rozhlédnul po autě, a když viděl těch plechovek od piva i
s pivem, rozhodl se, že mě podrobí dechové zkoušce.
Nezapírám. Ale nejme žádní opilci. Jezdit po mexiku a dát si
občas plechovičku to tam bereme jako že v pohodě. Ale on že
budu dýchat. A začal se vysílačkou domlouvat s kolegy, ať že
mu přivezou tester na alkohol. V Mexiku mají ale asi jen
jeden a tak prý musíme čekat. A to bylo něco na Mirečka.
Zamračil se a začal jako telefonovat velvyslanci. Do toho
Václav že je Starosta. A tak nás raději propustil a já
v Mexiku nepřišel o řidičák.
Radostně jsme vyrazili
pryč od toho horlivého policisty, ale v samé radosti jsme
zapomněli oddělit moje dvě zmačkané plechovky se semínky od
těch ostatních. Sice dobrá schovávačka ale toto byla velká
chyba. V obchoďáku jsme nakoupily zásoby a vyhodili odpadky
do košů. S nimi i můj poklad. Zjistili jsme to až navečer,
dobrých dvacet kilometrů za Saltillem. Míra se nabídl, že se
mnou pojede zpátky a pomůže hledat. Ale byl problém najít i
ten obchoďák. Saltillo není Chrudim a obchodních domů
Soriana tam jsou desítky. Nakonec jsme tu správnou Sorianu
našli.
Přesně ve 22.00 jsem
strčil nohu do zavírající se mříže hlavního vchodu. A že
chci mluvit s manažerem. Byl jsem neúprosný a tak mě po
chvilce ostraha odvedla do noblesní velké kanceláře. A já
tam stál před krásnou manažerkou v luxusním kostýmku.
V roztrhaných kraťasech, zamaštěném triku a v pantoflích
jsem se u ní snažil vzbudit dojem seriózního vědce a
vysvětloval jsem, jak se omylem dostalo pouzdro s velmi
vzácnými botanickými materiály do odpadkového koše. Kupodivu
na mě byla velice milá. Ale pomoct že mě bohužel nemůže.
Všechny odpadky jsou už prý slisovány v balících.
 |
|
Obr. 77 - Echinofossulocactus spec. |
A tak jsme se vraceli na
tábořiště smutní a s prázdnou. Ani nemám chuť na snídani.
Balíme stany a jedeme po cestě necestě nahoru na vrchol
kopce. Ani nemusíme hledat. Všude kolem nás jsou přepychové
Echinofossulocactus multicostatus. A to je spolu s přeci jen trošku
vykukujícím sluníčkem důvod k vracející se dobré náladě. Ještě fotíme
Thelocactus bicolor a
horizontíky.
Další cíl naší cesty je
místo, na které nám dal GPS Jarda Šnicer a Vojta Myšák.
Někteří z nás sice frfňali, že jestli to bude jako minule,
máme se na co těšit. Asi naráželi na GPS, která nás chtěla
zavést na lokalitu ancistráků doprostřed hlavního města
Mexika. Nebo možná na tu, co nás dovedla doprostřed velké
mimoúrovňové křižovatky. Ale jedeme. Coryphanta gofrei
měla růst uprostřed kopce hustě porostlým agávkami. Nenašli
jsme ani jednu. Ale agávky byly tak nahusto, že do auta jsme
se belhali celí dodrápaní. Pod kopcem jsme ale viděli
nádherné Stenocactus spec. s dlouhými trnisky na temeni.
 |
|
Obr. 78 - Hromadná dopravní
nehoda |
No nic. Zkoušíme další
Jardovu lokalitu. Tentokrát A. retusus s dvoubarevným květem.
Dva kilometry před lokalitou ale cesta končí. Měníme
proraženou pneumatiku. Začíná pršet. Obracíme auto a jedeme
směr Aramberi. Po pár kilometrech jsme se stali svědky
hromadné dopravní nehody. V poměrně úzkém pásu, tak dvě stě
metrů, totiž napadlo během chvilky dobrých 8 cm krup. To
Mexičany, kteří asi ani nevědí, co jsou pneumatiky se zimním
vzorkem, naprosto zaskočilo. Kroupy brzy roztály a my
se mohli kousek od silnice pokochat maličkými echinocereusy.
 |
|
Obr. 79 - Echinocereus
knipelianus (foto Karel Pavlíček) |
Večer jsme si zašli na
pivečko a takosky do Aramberi. Spíme v kempu za 100 peso
pro všechny. Vedle stanu šumí potok. Konečně se umyjeme.
 |
Pondělí 20. 4.
2009 (den 22.)
Vypráví Mirek Černý |
Ráno v kempu všichni
provádíme intenzivní koupel. Pak odjezd na několik lokalit
v okolí Arramberi na ariáky.
 |
|
Obr. 80 - Ariocarpus
confusus |
Nejdříve ale potkáváme
nádherné peleciflory. S ariáky je to horší, moc jich
nenacházíme a nemají nám co dát. Cestou objevujeme z auta
žlutě kvetoucí teláky.
 |
|
Obr. 81 - Thelocactus
aurantiacus |
Pak směr Matehuala přes Dr
Arojo. Vidíme nádherné Turbinicarpus pectinatus,
Encephalocarpus
strobiliformis, Gymnocactus subterraneus a další.
 |
|
Obr. 82 - Gymnocactus
subterraneus (foto Karel Pavlíček) |
Věta dne: „Pánové, už
týden si mažu spálené nohy 13tkou faktorem a teprve dneska
jsem zjistil, že je to šampon.“ Rosťa.
 |
Úterý 21. 4.
2009 (den 23.)
Vypráví Luděk Šubert |
Ráno je všechno mokrý od
rosy. Postupně sušíme. Ještě máme jeden zaručený typ od
Jardy Š. No skladba flory je natolik zajímavá, že to ještě
jednou zkusíme. Ha, ha. GPS je zapíchnutá u vjezdu do
tunelu. Takhle nějak si představuju past na turisty. Cesta
tam vede tunelem ale zpátky taky. Jo, pro turisty zajímavá
atrakce bývalého těžního městečka, tenkrát jistě velice
bohatého. Ale pro nás? Myslím, že ani tyto stránky neunesou
slova, která jsme na adresu svého dobrodince vyslovili.
Dle mého názoru by každý
z nás měl mít dostatek síly odmítnout poskytnutí GPS,
chce-li si ji pro sebe ponechat. Čas v Mexiku je alespoň pro
mne příliš drahý na to abych jezdil po lokalitách, kde nic
není. Asi se stále ještě máme co učit.
A tak se vracíme do
Matehualy, nakupujeme v Sorianě. Asi se již blíží konec,
protože všichni nakoupili rychle a tak stíháme zajet na
lokalitu A. fissuratus hintonii, T. macrothele,
Th.
hexaedrophorus, F. steinesii….To stojí za to. Ke spánku se
chystáme na mírně smeťákovém Entroque Huizache.
 |
|
Obr. 83 - Huizašský lofofory |
Protože jsem dnes ještě
kaktusově neuspokojen, odkládám stavbu stanu a hrnu se mezi
keře. Polštáře Lophophora whiliamsii, Cor. delicata a
glanduligera?, Horizontíci ale i leuchtenbergie. Pak ještě
přecházím na hřebínek za silnicí a žasnu: Thelocactus
conothelos s neuvěřitelně dlouhým vytrněním ale také krásné
Neolloydia matehualensis, Coryphantha puleineana či
Astrophytum myriostigma. Tak tuhle procházku můžu každému
doporučit!
 |
Středa 22. 4.
2009 (den 24.)
Vypráví Václav Jakubec |
Je to neuvěřitelné, jak
ten čas rychle ubíhá a jak se nám cesta krátí. Chceme toho
ještě hodně stihnout. Ráno po teplé noci jsme posnídali
hovězí polévku značky Vitana a celí natěšení jsme se viděli
již u El Herero, známé to lokality Ariocarpus fissuratus var.
hintonii.
Až na malé zakufrování jsme dobře dojeli, lokalita je zčásti
zdecimovaná místním dobytkem, ale ariákům to zase až tak
nevadí. Našli jsme jich poměrně hodně. Horší již to bylo se
semeny. Každý sice nějaké to semínko sebral, ale jinak nic
moc. Společně s A. hintonii rostou na lokalitě
Turbinicarpus fraileanus,
což jsou velmi malé rostliny, přesto jsme jich našli poměrně
hodně. Dále tam ještě rostou epišky a telokaktusy.
Pokračovali jsme směrem
na El Nuňez, zastavili jsme u Pemexu, kde jsme doplnili
naftu a hlavně si dali velmi dobré kafíčko. Za velkého vedra
cca 40°C jsme dojeli k El Nuñez a vydali jsme se zarostlou
buší na malý „brdeček“ - lokalitu bravoanusů. Po počátečním
nezdaru jsme nakonec našli poměrně velké množství rostlin.
Při návratu k autu na nás čekalo v kuleru nejedno dobré
vychlazené pivečko. Po uhašení žízně jsme se vrátili na
lokalitu El Coyote, na kterou mám velmi hezké vzpomínky. Zde
rostou Ariocarpus retusus, Ferocactus steinesii a mnohé
další.
 |
|
Obr. 84 -Výstavní „štainesáci“ |
Odtud jsme pokračovali
k městečku Villa Juarez, kde jsme nakoupili masíčko, pivečko
a další propriety na večeři. S Kájou jsme se zastavili
v místním pohostinství, kde jsme vypili dvě velká piva
značky Carta Blanca, a cítili jsme se přitom velmi
provinile, protože na nás kluci čekali. Ihned po příjezdu na
lokalitu jsme se rozprchli pro dříví a udělali oheň. Kája
připravil masíčko, já jsem oloupal a uvařil brambory. Jo, to
byla ňamka!
Vynikající večeře,
příjemně teplý večer, vychlazené pivečko a posezení u ohýnku
a vyprávěním příběhů „ze života“ čas velmi rychle utekl.
V jednu hodinu po půlnoci všichni uléháme znavení, ale
spokojení ke spánku a těšíme se na další – dá se říci
poslední „kaktusový den“.
Pokračování příště…
Na
mexickém vandru 1 |
2 |
3 |
4 |
5
|
