Na mexickém vandru zažili jsme srandu

Sobota 11. 4. 2009 (den třináctý)  Vypráví Karel Pavlíček

Po větrné noci se budíme pod kopcem u Ikamole. Nezbytná polévka, konečně jsem sem si prosadil hrachovku, káva. Mireček vyrazil s toaletním papírem do stráně a cestou zpátky objevil luxusní, velké wiliamsky.

Obr. 54 - Lophophora williamsi

Bohatá lokalita. Mimo zmíněných lofek jsme si prohlédli i řadu dalších kytek, o jejichž přítomnosti jsme věděli. Byly tu horizontíci, bikolory, Agave victoriae-reginae a jiné.

Obr. 55 - Agave victoriae-reginae

Asi po kilometru zastavujeme u Thelocactus rinconensis a pak už vyrážíme na moje oblíbené místo, kousek za vesničkou La Paloma. Mystická oblast u opuštěné a rozbořené osady La Lus, v překladu paprsek, je známá množstvím kristátních Ariocarpus retusus, ojedinělou lokalitou červenokvětých Thelocactus palomaensis a průjezdovou cestou nahoru do hor k Echinocereus delaeti. Jaké ale je naše překvapení když GPS ukazuje 900 metrů vpřed. Před námi je ale plot a ocelová, zamčená brána. Zklamáni, že delaeťáky už asi nikdy neuvidíme, alespoň ne na této straně siery. Ještě zkoušíme jiné cesty. Na druhý pokus se to povedlo. Hurá. Jsme na tradičním tábořišti a hned vyrážíme do kopce. Foťáky cvakají ostošest.Thelokaktus, Ariokarpus i epišky jsou v dobré kondici a plné plodů.

Obr. 56 - Thelocactus rinconensis ssp. palomaensis

Kristáty retususů dokonce zvyšují svůj i tak fantasticky vysoký počet. Václav tvrdí že je tu s klukama na podzim počítali a došli k číslu dvacet tři.

Obr. 57 - Kristáta Ariocarpus retusus

Na vrcholu kopce nás ale všechny naráz trošku zaskočil drobný střevní problém. Zřejmě důsledek poledního kuřete.

Obr. 58 - Nešlo odolat…

No to si nedokážete představit, jakou cenností se na lokalitě plné ariáků, teláků, akácií a jiných neméně pichlavých rostlin, stane jeden a půl metru toaleťáku. Zvlášť když ho vlastní jen jeden z nás. Až hrubé násilí přimělo Míru k ušlechtilému činu a kamarádsky se s námi rozdělil.

Večer jsem klukům připravil na notebooku letní kino a při pivečku a ohýnku jsme se dívali na Vaškovy fotky kvetoucích ariáků z jeho poslední cesty. Krásná jasná noc. Stany postavené na dně úzkého údolí rychle pohltila tma. Z jedné strany hora a z druhé kultovní kopec. Za zavřenýma očima vidím aztécké bojovníky, jak tančí okolo ohně. Dokonce slyším i dunění šamanských bubnů. Jedni tvrdí že za místní divy můžou geopatogenní zóny. Jiní zase míní, že to způsobilo velké krveprolití indiánů v boji za své území. Můžete si vybrat. Já osobně jsem pro ty Aztéky. Je to krásně tajemné. Táta na to téma připravuje článek.?

Neděle 12. 4. 2009 (den čtrnáctý)  Vypráví Mirek Černý

Zahajujeme výměnou píchlé gumy. Potom hroznou cestou do kopce k delaeťákům.

Obr. 59 - Echinocereus delaetii (foto Karel Pavlíček)

Směrem na Cuattro Cienegas řídí Václav, je lapen a polis chtějí mordidu. Originálně tvrdí, že Václav řídil neupraven – neměl zapnutou vestu – a to se v Mexiku nesmí.

Obr. 60 - Ukecal to na třicet pesáků.

Po intenzivní debatě pokračujeme dále. Nakupujeme zásoby, obligátní pivo, led a trochu ostatních zbytečností. Večer trávíme na místní slavnosti. Dokonce potkáme mladý pár z Čech, on tam dostal od firmy práci a mladá paní s dítětem je tam s ním už asi rok. Milé setkání.

Obr. 61 - V Mexiku mají pěkné holky. Ale tahle je od Pardubic.

Karel: „Šel bych spát, ale nemůžu si nechat ujít, až Václav sletí z rozlámané židličky.“

Pondělí 13. 4. 2009 (den patnáctý)  Vypráví Luděk Šubert

No jo. U San Juanu se vždycky spalo dobře. Při ranní procházce obdivujeme pestrost zdejší flory a pláčeme nad její postupnou devastací. Hlavně tolik diskutovaných astrofyt je rok od roku méně (nebo jenom stárnu?).

Obr. 62 - Astrophytum capricorne ssp. sanjuanensis

Potěší však Mammillaria lasiacantha, Ancistrocactus, ale dokonce i Escobaria vivipara v písku pod keři. Jak se postupně otepluje , těšíme se na koupel v kanále. Ani ten už však není, co býval. Sice mírný, ale zřetelný fekální zápach. Jenže vedro je silnější, vlezli jsme tam všichni.

Obr. 63 - Údržba svršků

Další cesta vede do Cuatrocienegas a tady nelze minout vinotéku. Ochutnáváme samozřejmě vše, něco i nakupujeme, se zlepšenou náladou vyrážíme na sever.

Obr. 64 - Ariocarpus fissuratus

Zatímco ostatní míří na známé naleziště A. fissuratus za Ocampo, já vystupuji u tradičně zamčené brány za kterou je v dálce sedlo hostící Thelocactus lausseri. Vím, že tak daleko nedojdu, chci jenom zkusit, zda neroste i někde blíže.
Kytičky jsou tu krásné - A. fissuratus, E. pectinatus, M. pottsii, E. micromeris - ale T. lausseri nikde. No příště si asi budu muset udělat delší výlet. A tak se po šťastném shledání vracíme do Cuatra a pokračujeme na západ. Tam někde kdysi našel Swoboda svá slavná astrofyta, která, pokud vím, od té doby v přírodě nikdo neviděl. Třeba budeme zítra první!

Úterý 14. 4. 2009 (den šestnáctý)  Vypráví Václav Jakubec

Ráno se probouzíme na známé lokalitě San Juan de Boquillas. Po dobré snídani, ranní hygieně, vykoupání, a vyprání prádla v kanálu se balíme a jedeme za CC kolem kompresorky a překrásné lokality, kterou jsme navštívili včera a pokračujeme podél trati podle Pavlova plánku hledat Astrophytum crsasispinum. Tuto rostlinu přivezl do Evropy v 90. letech Hans Swoboda a my jsme se jí snažili už několikrát nalézt. Vždy bezúspěšně. Při cestě podél trati několikrát zastavujeme a děláme průzkum jak v rovinách, tak i vylézáme na různé kopce a konstatujeme, že je tam prakticky stejná vegetace a stejné rostliny jako u kompresorky. Plánek nám ukazuje cca po 50 km, že máme odbočit doprava, přejet trať a zajet do pasa mezi kopce.

Po několikerém průzkumu terénu přijíždíme spíše po necestách k opuštěnému ranči, kde se údolí sevřelo, a cesta končila. Dorazili jsme sem cca po 13. hodině za úmorného vedra. Slunce pálilo, žízeň byla veliká, takže po vypití několika cervés zn. Modelo jsme se pustili do průzkumu okolních kopců. Stoupání do strání bylo hodně příkré, trnité a v některých úsecích to bylo i na horolezecká lana. Nacházeli jsme opět podobnou vegetaci jako všude kolem, ale přesto velkou odměnou pro nás byly krásně nakvetlé rostliny Echinocereus nivosus var. freundenbergeri.

Obr. 65 - Echinocereus nivosus var. freundenbergeri, foto Václav Jakubec

Dolů jsme se vrátili po 17. hodině unavení, celí poškrábaní a popíchaní až do krve, ale spokojení. Po nezbytném občerstvení jsme se vydali na cestu zpět. Kdo zná poměry v Mexiku, ví, že po 18. hodině rychle přichází tma, takže cesta po necestě zpět to byl doslova horor. Byla díky erozi velmi těžko sjízdná, několikrát jsme museli vylézt z auta a naházet kameny do koryt, abychom vůbec projeli. V těchto místech své řidičské schopnosti prokázal Kája, který nakonec všude, několikrát za pomoci našeho roztlačení, bravurně projel.

Další velká komplikace nastala, když jsme přijeli do roviny k trati, za kterou byla hlavní praška k C. C. Všechny výjezdy byly zamčené, takže nám nakonec nic jiného nezbylo, a už opravdu za velké tmy jsme rozpletli všudypřítomný plot, a tak se dostali na prašku a dojeli šťastně do Cuatra. Pokračovali jsme ještě kus směrem na Monclova, zakempovali jsme opět na loučce u kanálu San Juan de Boquillas, uvařili večeři a celí znavení jsme šli brzy nakutě.

Pokračování příště…

Na mexickém vandru 1 | 2 | 3