Staré paměti „mladého” kaktusáře
Pavla Urbánka (5)

Perestrojka burácela éterem (neb na realizaci byli všichni podělaný) a propukl vítězný listopad, a věci se točily i kolem jiného, než kaktusů. Vzhledem ku svým názorům na svět jsem se chtěl také zúčastnit a přispět k hladké destrukci předešlého a nástupu očekávaného. Leč když jsem se zúčastnil schůze OF komunálu a zjistil, jak je za předsedování největších lemplů a zlodějů a nemakačenků a soudruhů straníků z podniku verbálně lynčována jediná slušná ženská na vedení podniku, takto předsedkyně stranické organizace, zdvihly se mně kufry a děkoval jsem se za účast. Čímž jsem opět upadl v nelibost, tentokrát u starých pánů z nových důvodů.

Leckdo to ještě máte v živé paměti, všelijaká povolení k práci, později i živnosti a jaksi se začalo hovořit o privatizaci. A protože zahradnictví, ve kterém jsem pracoval a zároveň i bydlel, bylo opravdu na odstřel – volám všechny pamatující za svědky – myslel jsem si – zprivatizuješ, vypěstuješ, prodáš, umíš, přežiješ. Tenkrát se hovořilo o předkupním právu zaměstnanců – a já byl ještě k tomu nájemník – i vypracoval jsem příslušnou žádost, dokumentík předal na firmu a čekal na výsledek. Jakýsi příslib úvěru z banky tu byl a já se naivně domníval, že je vše v pořádku. Dokonce i ředitel podniku se vyjádřil přejícně a pravil cosi v ten smysl, že i zadarmo je pro firmu výdělek, takže jsem byl značný optimista. Leč když jsem na podnik přišel obhajovat věc, v privatizační komisi seděl člen městského výboru strany a můj oblíbenec, který slibný vývoj privatizace zmrazil (jistěže demokraticky) výrokem: ,, Přece to tomu hajzlovi neprodáte, dyť by si na tom moh ještě vydělat!“ Výsledek byl nasnadě a začalo jít do tuhého, neb jako vedoucí sektoru zahradnictví začal podnikat kroky k jeho totální likvidaci.

Kromě jiného mi dal kudlu na krk s rozprodejem sbírky a pěstění kaktusů. Byl jsem tehdy u pana Pavlíčka v Chrudimi s prosbou o pomoc, ale jeho podnik se teprve rozjížděl a tak věc i s Urbánkem převzít rozhodně nemohl. Kdyby to tehdy dopadlo, kdož ví, jak by to vypadalo všechno dnes. Leč kdyby jsou chyby. Jedinou památkou na tu sbírku je dnes pár Pavlových kytek, tedy těch, které si tenkrát ode mne odvezl za námahu. Nějaký Ariocarpus fissuratus, Thelocactus tulensis a T. heterochromus, které dodnes v jeho sbírce poznávám a nostalgicky zdravím.

V té době časopisem proběhly nějaké inzeráty firmy Garden Center z Tachova. Nabídka výkupu semen, semenáčů apod. Telefon dal telefon a se sympaticky vyhlížejícím pánem jsme si dali rande v Praze, kde jsme dlouho a společnou řečí hovořili o našem vidění kaktusového zahradnictví. Nakonec slovo dalo slovo a dohodli jsme se že od léta nastoupím v jeho podniku jako vedoucí zahradník v pěstírně kaktusů, kterou spoluvlastnila firma italského obchodníka Franko Barbazzy. V té době jsem hodně jezdil za Pepou Zemanem z Ondřejova, a protože on měl nějaké partnerské problémy, po návštěvě v Tachově mi, sice bez velkého nadšení, ale kývnul, a že pojedem spolu. Pepa rostliny od komunálu koupil

A postupně se do Tachova z Liberce stěhovaly čtyři nabušené Avie dospělých kytek, beden se semenáčky i krabice s výsevy. Pro informaci těch, kteří to neviděli a už nikdy neuvidí: sbírkový skleník měl 19 x 6 metrů a byl zcela plný, množárna 14 metrů délky, z jedné strany celá police výsevů a z druhé strany jedna vedle druhé krabičky s malými semenáčky, nějakých 50–60, k tomu cca 50 pekařských přepravek s napíchanými loňskými kluky do prodeje a nesčetně matek podložek a ostatního materiálu.

Domluvené bylo, že v Tachově u pana V budeme i bydlet, a tak jsme vyrazili i s peřinami a nastoupili k ,,malýmu“ Barbazzovi do zaměstnání. Nejlépe jsme se uvedli v místní restauraci, kde jsme se měli stravovat a veselit, a to hned první poledne. Klasická vesnická puťajzna se štamgasty, takto většinou lesními lamželezy v poledním klídku a pauze. Točili tam Chodovar , a protože ani Pepovi (což je co říct) ani mně ta firma nic neříkala, dali jsme džbáneček na průbu. Tady se sluší podotknout, že Pepa pivu rozuměl a byl zmlsán Velkými Popovicemi, kdežto já poznám jen velmi mizerné. I zavdali jsme si a já se vyděsil Pepovy proměny. Začaly mu, a to doslova, lézt oči z důlků a obličej se formoval do tvaru vymačkaného citrónu. Polknul, otřásl se a na celou hospodu povzdechl : ,,V tomhle kraji nemůžou žít dobrý lidi.“

V tu chvíli byste slyšeli špendlík i na zem upuštěný a nad námi se zatmělo. To se jeden z místních rafanů zdvihnul, popošel k nám a hlasem plným utrpení a smrti se zeptal:

,,Cos tím chtěl tak asi říct?“

Pepa udělal obličejíček začínajícího ministranta a smečoval: ,,Tohle pivo přece musí zkazit i ten nejlepší charakter.“

Děsivá exploze smíchu, zástup panáků a houfná tykačka se všemi uzavřela poslední legrační zážitek na této faře. A to ostatní až příště…

Předchozí díly:

1. Staré paměti „mladého” kaktusáře Pavla Urbánka (1) - Sbírka první – Hradec Králové 

2. Staré paměti „mladého” kaktusáře Pavla Urbánka (2) - Začátek druhý 

3. Staré paměti „mladého” kaktusáře Pavla Urbánka (3) - Začátek třetí – konec botanky a začátek komunálu 

4. Začátek čtvrtý – intermezzo