Staré paměti „mladého” kaktusáře
Pavla Urbánka (4)

Mezi těmi všemi začátky bylo samozřejmě spousta kočičin a pádů všelijakých, některý by daly na dobrou story u piva a jiný by byly na celovečerní film. Ale v tomhle intermezzu před obdobím, který ve svým kaktusářským životě nazývám ,, velkým průserem” jsem si vzpomněl na pár věcí, který se mi vybavily při pročítání starých čísel časopisu. V jednom tuším v úvodním slově kromě jiného Honza Říha polemizoval se slovem ,,přítel” jako s univerzálním označením každého kaktusáře. Silně jsem mu dal za pravdu.

Bylo to krátce po mém vstupu do botanické zahrady, fakticky po roce. Bydlel jsem tenkrát ještě v Jablonci, ale byl členem libereckého kroužku. A blížil se slavný den mužů, tj. MDŽ.

Z ničehož nic si mě volal direktor do kanceláře, a po příchodu a ,,předpisovém zahlášení” hned že prej co je to za průser s těma miskama. Dost jsem nechápal, oč gou, a byl jsem informován, že od rána už volalo několik lidí, že si v Jablonci v květinářství koupili sesazenou misku s kaktusy a že jsou shnilé a že to pochází z botanky. A že tedy za á, jak to, že on nic neví o tom, že bychom dělali do komunálu nějaké misky, a za bé, jak to že bez jeho požehnání děláme misky a dáváme do nich shnilé kaktusy. Ujistil jsem ho, že ani á ani bé a že se po tom podívám. I vyrazil jsem do Jablonce a rovnou na komunál. Tam mi řekli, že nevědí, odkud ty misky jsou, ale že ten, co jim je přivez, tvrdil, že jsou z botanky. Tak jsem chtěl vidět dodák a teprve po pohrůžce Veřejnou nebezpečností se dáma rozpovídala. Ať proboha nikomu nic nebo co, ale že to jede ona s jedním známým a se ředitelem komunálu a že by to byl průser, tak to hodili na botanku. Tím známým byl jeden člen jabloneckého kroužku jménem…, ale čert Tě chlape bral, dneska už je to jedno a tenkrát se to nějak řešilo ještě s jednou kauzou.

Zřizovatelem botanky byl totiž MěNV Liberec a tak jsme ledacos i museli. Kromě jiného radostně vykoupit všechny kaktusy od jednoho prastarého zahradníka v Raspenavě, jehož zahradnictví se likvidovalo a liberecký komunál potřeboval zachránit, co se dalo.

Takže jsme přivezli dvě Š 1203 plné vlnatky, která byla proložena několika opunciemi, M. wildii a bocasana a několika epifyly. Z auta se to hned vyváželo kolečkem na kompost a pro jistotu polilo čímsi smradlavým a hořlavým a hned pálilo. Pokud si někdo vzpomene na starou konstelaci botanky, pak ví, že kompost byl viditelný z přístupové cesty k hajzlíkům.

No a tam jsem ho, hajzlíka, viděl. Jeden z Jablonečáků sledoval cvrkot a ptal se oč jde. Bylo mu vysvětleno, leč na příští schůzce kroužku jsem byl volán k odpovědnosti, co že to dělám, že jsem každý den k vidění s kolečkem plným kaktusů cestou na kompost. Nicméně takových podobných story na téma přítel a ,, přítel” má každý jistě požehnaně.

Další požehnaná story pro změnu přitopila mým vztahům s H. Bylo to při sezení andské sekce v Liberci, kdy se mi kromě jiného podařilo pro účastníky jednání zajistit prodej přebytků i jiných rostlin, než kaktusů. V té době byl odborným hostem v botance pan Studnička, dnešní její ředitel a jeden z největších světových mozků na masožravky. I byly v nabídce i masožravky, na tehdejší dobu ne ledajakých jmen a kvality. Prodej byl v jídelně a před jednáním bylo prohlíženo a těšeno se na přestávku. Účastníci jednání již se houfovali v přednáškovém sále, když náhle přitrhl jakýsi mladík, bez pozdravu a vzdání pocty vrazil do prodejní místnosti a obsluze pravil : ,, Všechny masožravky si koupím já. Zabalte mi je.”

Lidičky koukali, jak přijdou o kytky , kolega z botanky který se uvolil prodávat hleděl na mne jako na pořadatele, co jako dál…. A já zůstal stife, neb se jednalo o svěže pubertálního synečka H. Vysvětlil jsem mu, že nekoupí nic, neb jest to rezervováno pro atd., leč odpovědí mi bylo: ,,To mě nezajímá, kupuju je já.”

Jistě uznáte, že když mi někdo nahraje na smeč, nedá se než smečovat. Znovu jsem trpělivě teenagerovi vysvětlil, že nakoupí leč kulový a proč, leč obeďarovaný suverén pravil sebejistě: ,, To teda těžko, protože JÁ ( von to fakt řekl velkými hláskami a to mu zůstalo až donedávna)

Jsem syn pana H.”

Na to mi zbyla jen jedna odpověď : ,, Já jsem syn pana Urbánka a ty si nekoupíš nic. A pozdravuj tatínka.”

Dodnes nevím jestli starého pána pozdravoval, ale od té doby mě neměli rádi oba. A oni mně taky.

Předchozí díly:

1. Staré paměti „mladého” kaktusáře Pavla Urbánka (1) - Sbírka první – Hradec Králové 

2. Staré paměti „mladého” kaktusáře Pavla Urbánka (2) - Začátek druhý 

3. Staré paměti „mladého” kaktusáře Pavla Urbánka (3) - Začátek třetí – konec botanky a začátek komunálu