Práce v botance mě strašně bavila, i když byla dost náročná a hlavně jsem se nedostal k těm kaktusům až zas tak často. Každej musel dělat všechno, co bylo potřeba a přitom mít vlastní úsek v pořádku. Takže v tý době jsem uměl trochu orchideje, alpinky, bromelie i australský kytky, vo dřevinách ani nemluvě.
Snad nejvíc ze zahradničiny mě naučil tehdejší vedoucí zahradník a později kmotr mého syna Tomáše, pan Mádle. To byl člověk, kterej si s kytkama povídal, a ony si mu stěžovaly a šuškaly mu do ucha svá přání. Přesto, že tak akorát rozeznal mamilárii od astrofyta (abych mu neubližoval, ale kaktusy fakt uměl snad nejmíň), kytky si mu vždycky vo všechno řekly. Jednou – to bylo ještě v dobách zálivky do pěkného počasí, mě natrapíroval v expozici při zálivce. Spokojeně hleděl jak mi to jde a pak se zeptal: ,, To v tý Americe taky svítí sluníčko, když prší ?“ Chvíli jsem na něj hleděl a pak mi to došlo. Pokud by někoho dnes u mě překvapilo, kdy a kolik zalévám, za to může Mádle a nechť je mu na věčnosti blaze. Od té doby mi kytky docela jdou.
Nějak v tý době jsem se sešel s panem Karlem Dontem. Protože tomuhle pánovi jsem za dost dlužnej, dovolte mi abych se o něm zmínil více. Je totiž už po smrti a nejsem si vědom, že by někde proběhlo povídání o něm. Považujte tedy toto za vzpomínku na velikýho kaktusáře a parťáka, jakých se najde málo.
Karel začal s kaktusy poměrně brzo, tuším ještě jako kluk v Lomnici nad Popelkou. Pak se oženil a přestěhoval se do Liberece a samozřejmě tady Jelínek. Ale taky budovatelský nadšení, který stanovilo normy na počet diverzantů a sabotérů na počet zaměstnanců fabriky. Který řiditel jich tolik neodhalil, byl odhalen sám.Tehdy byl v liberecké Tesle zatčen a zajáchymován Karel, aby byl splněn plán. O tom, jak takové lázně utuží zdraví, ví mnoho lidí své a Karlovo chatrné zdraví bylo toho živým důkazem. Ještě pod státním zaopatřením byl kontaktován jakousi továrnou v Ostrově nad Ohří a tak se po propuštění z léčby přestěhoval do Ostrova, kde už ho mnozí pamatujete. Karel byl duší Notosekce po smrti pana Janouška a vlastně i redaktorem Minimusu a … hlavně byl fantastickej kamarád. Na starý kolena (tuším rok před smrtí) si pořídil nový skleník a když jsem u něj byl naposled, tak už nadával, že se to bude muset předělat, protože něco je jinak.
Karle, nevím, kde skončila Tvoje sbírka, neb podobných akcí, jaká u Vás proběhla, se neúčastním, leč většina noťáků, ze kterých jsi mi posílal semena, ty jsou u mne všechny a budou, jako památka na Tebe. Moc Ti za všechno děkuju.
Kolem roku ´84 nebo tak nějak, jsme v botance pořádali schůzi Andské sekce. Samozřejmě v botance, díky pochopení direktorstva. Sešlo se hafo lidí a byla obrovská sranda, hlavně večer na chaloupce v Lučanech nad Nisou, kde byla uložena velice bohulibá společnost. Všichni písečtí Dvořáci, Dontovi, Stehlíkovi, Vodička, Červinka (teď nevím jestli jenom jedna , nebo obě), Honza Říha a Pepe Zeman. Průběh nechám na fantazii, jitro však začínalo Zemanovým pozdravem: ,, Dobré jitro slunce, dobré jitro trávo“ přičemž konal malou potřebu pod okny projíždějícího osobáčku s turisty.
Všechno se mění, i vedení botanických zahrad, a tak po panu Štěpánkovi nastoupil mladý inženýr. Postupně se upíjel a upíjel, a když mi jednoho dne pravil, že není potřeba mít nádherné kaktusy a průměrný zbytek, nechtěl jsem čekat, až mi zprůměruje i ty kaktusy. A tak jsem dal botance vale a nastoupil v komunále jako vedoucí zahradník do podniku určeného na odstřel, kde se dělaly jen muškáty a asparágus.
Na jaře ´87 komunál koupil sbírku libereckého specialisty na mamilárie a dlouholetého funkcionáře kroužku pana Blažka. Něco se rozprodalo, ale to hlavní tam zůstalo. Mamilárky. A bylo jich tolik a byly takové, že Pepa Moučka u nich strávil celý víkend a moc si je chválil. Když tenkrát přijel, uvítal jsem ho basou piva, a Moučka bez mrknutí okem pravil: ,,No dobré a co budeš pít ty?“
V neděli jsme zlikvidovali druhou a nad některými rostlinami si chválil: ,, Toto by měl vidět Repec (Reppenhagen) a né enem remcat, že to není ani ve sbírkách.“ A hned putovaly desítky odnoží do St. Viedtu a odtamtud prostřednictvím páně Moučkovým bedýnka importů ke mně s poděkováním od samotného vrchního ,,Repeca.“ Za pár neděl přijel odkudsi zájezd a bylo vidět, že se hoši vyznali, ty importy zmizely všechny. Ale vysévalo se mocně a ono to rostlo a i Jarda Chvastek o tom kdysi v časopise psal. Byl u mě častým hostem, neb má z Liberce manželku, a často tam strávil příjemné chvilky s foťákem. Jednou přijel s velkou výbavou na velikonoce a sotva postavil stativ a nanosil si kytky na focení, tak jsem ho vyhodil ze skleníku s tím, že mi jede rodit manželka. Škoda, že jeden den nepočkala, Jarda by to nafotil všechno a nezmizelo by to úplně.
Na jednu z chrudimských burz, ještě Na rozhledně, jsem přivezl asi 20 nízkých přepravek semenáčků ve čtyřkách. Dobře se to prodávalo, i to dělalo reklamu, a nakonec to všechno, co zbylo, koupil pan Rys, i s bednama. Teda pane Rys, víte, jak se blbě v Praze v jedenáct hodin večer hledala silnice na Unhošť? Pan Rys byl fajn, paní byla fajn a dcera ještě malá. Dneska je pan Rys fajn, paní taky a dcera už není malá. Je velká a krásná holka. Inu, k Pavlíčkovům do Chrudimi jezdím už nějakejch…
|
