Staré paměti „mladého” kaktusáře
Pavla Urbánka (1)

Určitě nejsem ve věku, kdy bych mohl, nebo měl psát memoáry. Pokusím se Vás aspoň pobavit pár vzpomínkami na své časté začínání a pár více, či méně slavných a zajímavých lidiček, který se svého času kolem kaktusů pohybovali, nebo, zaplať Bůh, ještě pohybují.

Začalo to na jakémsi školním zájezdu obligátní M. bocasana, kterou jsem si na jaře koupil na Floře Olomouc. Vtipně jsem ji umístil na balkonový parapet, na plech a podle zděděné moudrosti pilně nezaléval. Neboť kaktusy „rostou v poušti a nesnášej vodu”, jak mě poučila kdysi babička. Bokasanka tudíž seděla a nudila se až do léta, kdy už to samým blahem nemohla vydržet a vykvetla. To jsem zase nevydržel já a dal ji do misky s vodou, aby se napila. Co se dělo pak, to už všichni jistě znáte, Mohutný růst a kvetlo to až do podzima, kdy chuděra byla transportována do studentského pokoje v paneláku, aby měla teploučko. Výsledek opět nasnadě, veselil jsem se, jak roste a bují a moc se mi to líbilo. Na jaře jsem ji potom pořídil společnost v podobě Gymnocalycium quehlianum a Astrophytum ornatum, které mi koupil tatik k jakési příležitosti. 

A pořád se ještě nic nedělo. Až jsem byl jednoho dne poslán do zahradnictví pro salát. A to už spousta z vás zná. U přejezdu na Pouchově bylo staré zahradnictví pana Davida, který ač v penzi, ještě dělal sadbu a salát a tak, jak mu poměry a zdraví dovolily. Jeho syn byl dlouholetý předseda spolku v Hradci, Láďa David. A kolem jeho skleníku se šlo k pařníkům se salátem. Projevil jsem přání se na tu krásu podívat, a neštěstí bylo hotovo. Láďa, tenkrát pan David, mě pozval dál a musel ze mě mít ohromnou srandu. Já zapomněl na salát, starej pán stepoval kolem skleníku, kdy sklidí tržbu a já koukal a koukal. Kdo pamatujete Davidovu sbírku ze sedmdesátých let, plno čilenců a gymen a vůbec, tak víte, že bylo na co. Peníze na salát jsem utratil za pár semenáčků, (tenkrát je počítal za 4,- Kčs!!!) a první průser byl na světě.

Pak jsem se přihlásil do kroužku a tam jsem potkal mladíka mého věku, který řezal latinu jak bič a pořád jen noťáky a já byl na větvi, co to je umět kaktusy. Tak jsem si půjčil v knihovně Backeberga a Šubíka a Fleischera-Schütze a celou zimu študoval, takže na jaře jsem byl chytrej jak rádio a kul pikle, jak to využít. A možnost se našla. Po dohodě se starým panem Davidem jsme s tím mládenečkem, takto Vláďou Bradnou začali obývat jeden z pozůstalých leč prázdných a částečně demolovaných skleníků v zahradnictví. Kytek přibývalo, i se vysévalo a hlavně, na děsivém dvojkole pancéřové konstrukce a děsivé váhy se jezdilo na výstavy. Na tu v Žirči jsme dorazili a parkovali jsme – na parkovišti vyhrazeném autobusům. No paráda.

Samozřejmě jsme se motali i kolem hradecké výstavy, kde potkalo neštěstí Láďu Davida. Uprostřed výstavního sálu bylo totiž cosi jako stupně vítězů, překryté látkou, a na nich velké solitéry v květníkách. Kromě jiného Davidův metrový Lophocereus mickleyanus (nevím, jak se jmenuje dneska). Kdo tu kytku znáte, tušíte, co nastalo. Výstava obhlédnuta, otevřena, promítaly se diáčky a najednou v sále zavládl ruch a šum a nemírné veselí. Při pátrání po původu byla nakonec odhalena záměna jmenovek – výše jmenovaný exponát vystavoval hrdě na odiv jmenovku tak 5 x 25 cm s novou kombinací – Cereus curakoides. Chvíli to bylo necháno tak i s jménem vystavovatele, a pak jsme na to Davida upozornili. Zrudl, kombinaci zrušil a napsal správnou jmenovku. Ale kombinátor nelenoval a trval na svém. To jméno se tam objevilo asi třikrát, než David vztekle nešťastného mickleyana odvezl. Láďo, já to fakt nebyl, a co hůř, fakt nevím, kdo.

Jedním z lidí, kteří ledacos ,,mého” mají na svědomí, byl pan Hanuš. Měl malou zahrádku, 3 namíchnutý pekinéze a na zahrádce kromě nich asi dva či tři stoly, na kterých byly bedny s trávou a pampeliškami. A mezi tím – úplně fantastický exempláře gymen, některá ještě pocházela od Friče, jak on říkal. Hanuš patřil do podrodu dědků ,,protivných”, vždy, když jsem přišel, tak říkával: ,, Sedni si (on tam měl, dědek pohodlná, kolem těch stolů lavice), čum a přemejšlej.” A polohlasem dodával : ,, Stejně budeš dvacet let umět hovno”. Kdyby dvacet, vzácný pane Hanuši. Děkuju Vám.

Študentský roky letěly, Bradna šel študovat a já válčit a tak všechny moje kytky podědil on. Jestlipak nějaká ještě žije, Vládíku?