 |
|||||||||||
Staré paměti „mladého” kaktusáře
|
|
Po vojně jsem fungoval pár let jen s baťohem na zádech a většinu času trávil v Tatrách na lanech , neb mě bolševik nepustil za hranice ani na krok. Na kaktusy jsem ani nevzdechl, jediný, co mi zbylo, byl Backebergův Kakteenlexikon, který jsem tenkrát koupil v Zahraniční literatuře. Jestlipak ho ještě máš, Vláďo? S tím červeným brabencem jsem se nakonec pohádal tak, že mi v práci doporučili změnit vzduch, a tak jsem se stěhoval do Jablonce nad Nisou a tam nastoupil jako výpravčí. A to byl konec, protože směnová práce s nemožností vyrazit na delší dobu do hor mě nutila dělat cosi jiného. Protože jsem si ještě furt myslel, že kaktusy umím, šel jsem se zeptat do botanické zahrady v Liberci, zda by nepotřebovali brigádníka, abych si alespoň ,,šáhnul”. Bylo to tři měsíce po smrti pana Jelínka… V botance v té době stavěli elektrokotelnu a tak hned u vstupu jsem narazil na obrovskýho plešatýho chlapa, kterej tam cosi kutil s krumpáčem ve výkopu. Ptal jsem se ho, jak se dostanu k řediteli (jako slušnej člověk jsem si samozřejmě dojednal schůzku po telefonu). Pán byl zvědav, co mu chci, a já hrdě, že to snad radši až s ním. Tak mě poslal do kanceláře a tam sekretářka (zlatá holka Jaruška Valčíková), že mám chvilku počkat, pan ředitel že prej se umeje a hned. Jo, máte recht, byl to ten chlap z výkopu. Já nevěděl, kam zalízt a on se chechtal, jestli se mu teda teď už svěřím. A domluvili jsme se. A tohle faux-pass bylo předzvěstí našeho vzájemného vztahu s panem Ladislavem Štěpánkem. Před osmašedesátým dělal nějakýho direktora velkýho, ale že se mu vstupci nějak nelíbili, či co, byl deponován po Smržovi do botanky. Přesvědčenej pracovitej komunista v tom dobrým slova smyslu, a hlavně slušnej člověk, kterej si myslel, že by to tak snad mohlo jít. Po příchodu do skleníku se sbírkou jsem vyfasoval dlouhej peán a jal se likvidovat bohatou kulturu oxalisu, kterej v expozici přímo bujel. A pomalu jsem zjišťoval, jak vlastně pan Jelínek pěstoval kaktusy. Kdo pamatujete množárenský skleník s kaktusy, možná si vzpomenete na nápis na dveřích, které ho oddělovaly od pěstírny tropických rostlin: ,, Nezalévat, nevětrat. 25. 3. 1980” Tak tohle tam napsal a zřejmě se to dlouho dodržovalo. Na policích pod sklem spousty cereusů fajnových jmen (Corryocactusy, Borzi, Clistantho…), patrně ze semen Knížete pána, na všem asi kilo vlnatky a vysušený na mumie. To že se to nařízení dodržovalo i po páně Jelínkově smrti. Popřesazovat, vyčistit, exhumovat, přepíchat a rozjet 7 měsíců nezalité výsevy (ten dobrý člověk razil suchou a teplou kulturu i u semenáčků) … a byl podzim. A jednoho krásného dne jsem přišel do skleníku a…. všude po podlaze a v uličkách a pod stoly a vůbec všude bedny s vysušenými vytaženými a napůl zničenými parodiemi z Jelínkovy sbírky. Fantastickej pohled. Jeho zeť se domníval, že to udrží, pak se tu a tam něco rozprodalo (sulky, turbinicarpusy a jiné), a když se zjistilo, že i kaktusy, zejména tak slavné, berou přece jen více času, bylo skoro pozdě. Rostlinky v páně Jelínkově skleníku, rozmazlené a zpovykané až běda najednou bez vody a čerstvého vzduchu v úpalu relativně malého prostoru. Co bych psal. Kdo si pamatuje fotografie v mistrově seriálu o parodiích, ten by tu sbírku poznal stěží. No a za dva dny po navežení se objevil první pán, se kterým jsem se u kaktusů neměl rád. Podle přání Pana Pavlíčka (neboť v rozporu s gramatikou on je pro mě PÁN a každé jeho přání je skoro hned splněno) ho budu po vzoru zvěčnělého Jana Tleskače jmenovat „H“. Vstoupil jsem do skleníku a tam stál H s direktorem a vysvětloval mu, že taková sbírka je pro botanku vlastně zátěží. A on že by to vytřídil a rozhodl , které se mají zachovat, určil, které budeme držet, které přijdou do expozice a co se pak prodá v malém. No a co že s tím zbytkem, v jeho podání s 95% sbírky: ,,No tak já bych se toho teda nějak ujal a když tak bych Vám zaplatil nějakou symbolickou cenu, abyste nevyšli zkrátka. No a tenhle to může pod mým vedením nahrnkovat a přesadit.” – což platilo mně. Patřičně jsem se mu při vstupu představil, ale to nevadilo. Tím označením dal najevo, jakou roli přikládá mému výskytu v botance. Direktor byl člověk, který snesl ledascos a i na něj tato řeč byla příliš. Nicméně hleděl na mě, co já na to. Já netrpím nijak přehnanou sebeúctou a výborně snáším všelijaký štengrování, ale nesnáším jistej typ lidí, vědomých si své všemocnosti a vševládnosti. Toto byl přesně ten případ, kdy mě opustí salonní vychování a začnu pocházet z Bronxu. Leč s ohledem na direktora jsem mírumilovně odpověděl : ,, To jste hodnej, pane H, ale to víte, my si to radši vytřídíme a zpracujem sami a pokud by něco někde nějaký zbytky, tak si to sem můžete přijít nahrnkovat a za nějaký symbolický peníz Vám to prodáme.” Direktor neudržel poker – face zařval smíchy , H ani nepozdravil aniž poděkoval za ochotu a vyrazil málem dveře a my se šli se Štěpánkem ožr… pardon, připít na vítězství. Tehdy poprvé a zdaleka né naposled.
|
