 |
|||||||||||||||||
Teplé kaktusy Brazílie
|
|
Sbalit věci, jako každý den. Není s tím žádný velký problém. Malý batůžek, o objemu tak školního zavazadla, nepojme zase až tak moc. Mám poučení pro příště: NEBRAT SKORO NIC!!! Téměř vše se dá na místě dokoupit, každý deko navíc je zbytečná zátěž. Taky čím člověk vypadá hůř, zdechlej, špinavej, smradlavej a votrhanej, tím větší šance nebýt okraden a „nemít problém“. Přesun bude opět stopem a omnibusem ( = autobusem). Je to kolem 200 kiláků, na Brazil prd, pro nás ale přece jenom dálka. Autobus jezdí z Penha do Franca jednou denně (což je ještě slušný!), v 6.30 ráno směr Itamarandiba.
Lidí je plné náměstí kolem kostela, i s námi se přišlo pár lidí rozloučit, přestože jsme tu byli jen dva dny. Asi veliká atrakce, dva pitomci z Evropy! Co by tady dělali turisté, když tu nejsou vodopády (= kašuera)! Každý brazilec má představu o turistech s foťákem, kterého zajímá jen tohle. S díky jsme odmítali nabídky na prohlídky těch jejich v okolí…Ale vlastně, teď si vzpomínám, jeden jsme viděli u Datasu. Obcházeli jsme asi 50 metrů vysoký směrem k předpokládaným populacím var. pseudopectinifera. Bylo málo vody, takže slabota!!! Řidič ještě naložil mlíko ve várnicích, tzv. brazilská přeprava všeho. Na těchto brutálních cestách do Itamarandiba dojede asi máslo nebo tvaroh. Cesta velmi pomalu ubíhá, za dva dny už se snad budeme pohybovat někde kolem Engenheiro Dolabela, což je výchozí městečko, 35 km vzdálené od lokality var. horrida. Toť hlavní cíl celého snažení, bude to nejobtížnější část výletu. Přijíždíme do většího města Itamarandiba, chytáme zase nějaké zprávy do „tatranky“ a sami též posíláme domů, že ještě stále žijeme. Že jsme ještě nezdechli a ták, to se možná zadaří příště, až sem zase někdy vyrazím. Mrtvola se bude v teple a vlhku rozkládat rychle a kosti se těžko identifikují…Je spousta možností, jak tady zaklepat bačkorami. Na to by byla samostatná kapitola. Třeba o zdejších zvířátkách… Podle referencí zde hady člověk téměř nepotká. Na ja, ale to musí taky ti chytří frajeři vylízt z auta, aby měli na co šlápnout…Jediné snad, co je pozitivní,že ty mizerný klíšťata neublíží. Skutečně asi nejsou infikovaný, měli jsme jich desítky, možná stovky. To je zas problém naší střední Evropy. Bus jede směr sever. V městečku Boacaiúva vysedáme, jdeme na pivko a nějaký gáblík. Pěkně se „skulíme“ s několika místními ožralci. Jeden z nich na nás furt dokola valí brazilské aforismy, rozumíme málo, ale smějeme se, ať má radost. Dalším autobusem ještě ten stejný den dojíždíme do Engenheiro Dolabela. Místo dvou dnů jeden, super! Chrápeme jako každý den u silnice, pod širákem mezi kravskými lejny, za hlavami stádo krav nebo bejků. K cíli vzdušnou čarou asi 25 km, skvělý. Jak se tam ale dostat? Ráno se snažíme domluvit a sehnat majitele fazendy (farmy), který má být údajně z města. Ouha, už tu nebydlí a my jsme bezradní. Velmi brzy se však spojujeme s černochem Carlosem (ne tím slavným teroristou!!!), který nás za obolus 25x větší, než jsme mu rozuměli, odvezl do osady Sítio…Taxi by bylo levnější, pokud by tam „trefil“.
Ještě předtím absolvujeme agroturistiku (asi v ceně…), poznáváme jeho 5 dětí, udřenou ženu, stádo krav, a dalšího průvodce Mária, kterého si Carlos bere s sebou. V šoku jsme přihlíželi, jak jeho 5 kluků (7 – 17let) sami staví dům. Já doma řeším české ubohé úředníky na stavebním odboru, tady se tomu smějí. Projekt? Na co, my víme jak to postavit a nikomu po tom nic není! ZLATÁ BRAZIL!!!
Kudy se dostat do Sítio? Je to osada se třemi baráky, ale na mapě 1: 1 400 000 místo objevíte (!). Tady je země řídce osídlena, proto se zaznačuje asi každá stodola… Jináč to je prý problém najít. A co tam budeme dělat? Jak se od tam dostaneme? 35 km eukalyptových lesů, bludiště silnic, křižovatek. GPS je skutečně téměř ku hovnu, návrat bude tvrdý. Carlos je řidič pekelného typu. Po dvou kilácách píchl, auto kolem 30 let, stará rozbitá kára. Dveře u řidiče nejdou zavřít, prach ze silnice vniká dovnitř. Chráním foťák pod tričkem, drsný! Auto vynechává, poskakuje po cestě. Automobil mortalis…
Vysedáme asi dva kiláky před Sítio, místní dřevorubci nám pomáhají. Nic, musíme jít po svých. Platíme velké peníze a jdeme hledat var. horrida. Je ještě nějakých 6 GPS kiláků. Kudy??? Vybrat nějakou z cest je těžké. Pobíhám různými směry a snažím se odhadnout cestu, která brzy neskončí. Je nám ale stejně jasné, že nás prosekávání pralesem nemine. Čím kratší dobu pobudeme v „Temném lese“ ( připadali jsme si jak hobiti, hledající cestu ven…), tím nám bude lépe.
Pár minut do západu, děláme bivak, nejhorší za dobu pobytu. Poprvé máme skutečný strach, nejen ze zvuků v okolí, desítek sarančat s rozpětím křídel 15 čísel, … Vytí „něčeho“, vítr nabírá na síle. Les nás nechce přijmout. Desítky termitů nás koušou, nevybírají si ani taková místa, jako krk, uši a víčko, další nebudu popisovat! Chvíli sedím na bobku s tím, že tak celou noc přečkám… To samo sebou nedám, uléhám a stále dokola. Nad ránem spíme konečně aspoň chvíli, potvory šly spát… Brzy vstáváme, cesta po kiláku končí, vytahuju machete a do toho!!! Po sedmi hodinách dřiny, GPS bukování každých 300-400 metrů ( k případnému návratu), lezení po stromech jako Jeníček (Mařena zatím nafotila zajímavou, v Temném lese jedinou kvetoucí kytičku), se dostáváme k poslednímu brodu říčky.
Zde bývá vegetace brutálně hustá, ostnaté lijány svině píchájí, ruce mám dorvaný a jizvy zůstaly jako památka několik týdnů…
Přesto konec, zvonec. Někam jsme se dostali. Jsme u skal, nacházíme první cereusy, bereme vodu. K udané lokalitě od Rudyho Schultze máme ještě 4GPS kiláky! No nic, jdeme nahoru do kopců, třeba tu také něco roste. A taky že jo! Potkáváme první Discocactus placentiformis var. pulvinicapitatus, doprovodná vegetace naší hledané kytičky. Jsme v korytu říčky, nacházíme místo na bivak. Úžasné místo, s pitnou vodou a relativně bezpečné.
Plni chuti valíme do kopce a skutečně nacházíme první Uebelmannia pectinifera var.(ssp.) horrida !!! Konečně ne z fotografií, ale na vlastní oči, vidím krásné rostliny, s medovým otrněním, velikosti až 60 cm. Nejdelší trny měří až 7,5 cm, kotel! Tato lokalita je vzdálena několik desítek kiláků od známých oblastí kolem Diamantina. Neví se, že by v pohoří Serra Espinaco někdo pátral. Proč? Mrkněte do mapy státu Minas Gerais, přesto great chalenge, velká výzva. Něco tady bude určitě nového, nejen co se týče rodu Uebelmannia!!!
V oblasti zůstáváme čtyři dny, nikdy nezapomenu. Naďa snad taky… Také mám v živé paměti návrat lesobludištěm eukalyptových strašidelných cest, které neznají ani místní lokálové. Po konzultacích s kaktusáři, co tuto oblast navštívili károu, jsme skutečně asi první, co to prošli „ po svejch“. Taky nic jiného nezbylo, že ano…
Pak několik dní návrat stopem přes Datas, kde jsme ještě jednou navštívili první oblast a objevili pár zajímavých populací var. pseudopectinifera, několik večírků s přáteli a cachasou, dvoudenní únavná cesta do Rio de Janeiro, dvě noci na letišti, problémy s ukradenými letenkami, dlouhý let přes Atlantik, další noc v Madridu, pak už Vídeň, drobné problémy s ukradenými lístky na bus do Brna, a KONEC ZVONEC, ZDAREC!!! Možná někdy příště Konec seriálu |
- Naďa Vykydalová – fotograf a mozek týmu
- Rudy Krajča – nosič a průzkumník
- E-mail: rudy.krajca@seznam.cz
|
|
|
|
|
|
|
Dovolujeme si nabídnout také pár semínek, viz. seznam a podmínky prodeje. Katalog rostlin 2006 je uveřejněn na již zmiňovaných stránkách. Naďa Vykydalová & Mgr. Rudolf Krajča
|
