Teplé kaktusy Brazílie
Uebelmannia (1)

Srpen a září jsme strávili s přítelkyní Naďou pěkný a chvílemi i dobrodružný výlet v Brazílii. Spíše v Minas Gerais, protože jsme z Brazílie viděli jen tento stát a pár dní jsme měli tu čest na vlastní oči vidět špinavé a na vlastní nos čichat smradlavé město plné bezdomovců, zlodějů, narkomanů a jiných jim příbuzných, Rio de Janeiro…

Rio de Janeiro 

Po pár dnech v „ráji” jsme se nalodili na bus směr Belo Horizonte, velké několika- miliónové město, kde se nám líbilo již více, ale bezpečně jsme si stále nepřipadali. To až o dalších asi 250 km severněji, v oblasti kolem slavného města Diamantina, jsme se mohli konečně bezpečně nadechnout, fotit a vnímat vše kolem.

Datas - lovci diamantů 

Lidé jsou tu velmi přátelští, někdy až tak, že musíte před nimi téměř prchat. Mají tak nutkavou potřebu vám ve všem pomoci, že si pak někteří od nás vysloužili přezdívku „pan Wlezlei”. Dostáváme se směrem k Datasu, městečku s bohatou historií těžby diamantů.

Datas - kaple 

A právě v jeho okolí roste první z rodu Uebelmannia, co jsme viděli. Byla to typová var. pseudopectinifera, rostoucí přímo naproti benzínové pumpě, kde jsme se ubytovali.

Typová lokalita Uebelmannia pectinifera v. pseudopectinifera 

Ale před tím ještě trochu té systematiky. Uvedené rozdělení se nám zdá nejrozumnější, přestože máme výhrady vůči zařazení k Uebelmannia meninensis var. rubra, o tom ale později.

Rod Uebelmannia má dva podrody:

1. Leopoldohorstia (pectinifera var. pectinifera, var. pseudopectinifera, var. multicostata, var. flavispina, var. horrida)
2. Uebelmannia (gummifera, meninensis, meninensis var. rubra, buiningii)

Uebelmannia pectinifera var. pseudopectinifera 

Zpět ale k var. pseudopectinifera. Rostou mezi vytěženými haldami křemičitých štěrků, různých velikostí. Také přímo osídlují některé tyto hromady, zde se jim daří velmi dobře. Habitat těchto vzácných kytiček je přísně specifický. Jedná se o několik druhů rodu Vellozia, Laelia, Bulbophyllum, Encholirium, Pleurothallis a Euphorbia sipolisii. Záleží na lokalitě, v jakém poměru se jednotlivé rostliny z těchto druhů vyskytují, doplňované všudypřítomným lišejníkem.

Cipocereus minensis 

Pokud ale na prohledávané lokalitě neroste Cipocereus minensis a Pilosocereus aurisetus var. aurisetus je jednoznačné, že var. pseudopectinifera určitě nepotkáte.

Pilosocereus aurisetus var. aurisetus 

To nám došlo už za pár dní na stanovištích a v nejbližších dnech a týdnech jsme se naučili hledat. Ale i přesto, že jsme si někdy byli jisti, že kytky určitě potkáme, k setkání s nimi nedošlo…

Oblast je značně vypleněná, českými kaktusáři ale asi ne, těch tu bylo jen pár. A místní obyvatelé vůbec netuší, že zde nějaké takové skvosty rostou…

Uebelmannia pectinifera var. pseudopectinifera 

Naštěstí dnes, již několik let po uebel - mánii , se začíná lokalita pomalu zacelovat. Nacházeli jsme také menší rostliny, semenáčky které rostou většinou v „rodinkách“, tedy ve skupinách všech velikostí a výjimečně i starší kusy. Maximální výška 15−20 cm, jsou to nejmenší zástupci taxonu. Trny trčí do stran, ale objevujeme také rostoucí v řadách. Popisům, podle kterých doma rostliny určujeme jsme se tady smáli. 

Rostliny jsou na slunci bílé, ale stejně tak i zelené, jak se jim zrovna „chce“. Variabilita je vysoká, určitě dle podloží a podmínek, kde rostou. Jedinci, kteří se nacházejí na starých vytěžených hromadách po lovcích diamantů jsou učesané, s krásnými dlouhými trny. Kytky rostoucí ze skalních spár bývají spořeji otrněny, starší kusy mají často jen jedem trn a nejsou příliš pěkné. Obvykle mají 15−18 žeber. Ale také někdy kolem 13, takto „ožebrované” jedince jsme potkali nedaleko Trinta Réis. Toto je nejjižnější známý výskyt uebelmannií vůbec, asi 20 km jižně od Datasu.

Datas - obydlí pro chudé 

Po nějaké době, nabaženi „pseudek“, odcházíme na autobus směr Diamantiana, který má podle místních jet ve dvě. Jel v pět, ne snad proto, že se zpozdil, ale proto, že jsem se ptal sice 3x, ale pouze jednoho místního „lokála“. Po dalších a dalších zkušenostech zjišťujeme, že je potřeba se ptát více lidí, případně si vše nechat napsat (nejsou-li analfabeti, v Brazílii je jich spousta). Ve snaze vám pomoci si často vymýšlejí, jiné věci zase zveličují. 

Datas - katolický kostel 

Za celé období jsme anglicky hovořili asi s 10 lidmi, z nichž pouze čtyři mluvili dobře. Asi to nemají zapotřebí, jako třeba v Evropě. Španělština nám také moc nepomohla, nezbytná je minimální znalost portugalštiny, nejlépe brazilské. Ta má jinou výslovnost než evropská portuges. Ale což, při dennodenním styku s domorodci se člověk naučí, na stopu a cestou autobusy, také na večírcích s místními…

Uebelmannia pectinifera var. flavispina, tzv. „railway population“

Odjíždíme autobusem směr Guinda, kde se druhý den chceme porozhlédnout po první lokalitě var. flavispina, tzv. „railway population”, podle staré železnice z dob zlaté horečky. Je to nejvýchodnější výskyt var. flavispina, od Diamantiny asi 10 km. Má se jednat o přechodnou formu k var. pseudopectifera, která je vzdálena vzdušnou čarou asi 15 km k nejbližší známé lokalitě.

Přespali jsme asi kilometr od cesty, na obrovské pastvině. Těžké batohy po půl hodině chůze odkládáme mezi trávu a skalky a „bukujeme“ místo pomocí GPS, abychom to vůbec našli.

A jsme tady. Po necelých 4 km lokalitu máme. Ploché, rovné skály - křemičité sedimenty. Připomíná nám to vylitý beton mezi rostliny traviny. Zvláštní, něco takového jsme ještě neviděli. Později zjišťujeme, že pouze na tomto specificky tvarovaném podloží roste var. flavispina. Ostatní taxony rostou naprosto odlišně. Hledáme mezi porosty mechů, Encholirium, velócií,a drobných orchideí. A konečně je nacházíme!

Uebelmannia pectinifera var. flavispina,  směr na Conselheiro Mata

Rostliny se zdají být přechodnou formou mezi var. flavispina a var. pseudo- pectinifera. Proti typové var. flavispina má tato forma v dospělosti delší a silnější otrnění, trny nejsou uspořádány v řadách ale neuspořádaně. Také jsou tmavější barvy na rozdíl od šedých typových rostlin. Nové trny jsou u starších rostlin hnědočervené místo oranžové (nebo žluté) u typové var. flavispina. Juvenilní otrnění odpovídá typovým, tedy žluté, někdy až oranžové. Žeber v průměru kolem šestnácti, tedy výrazně méně než běžné var. flavispina, které mají kolem dvaceti i víc žeber. 

K semenům a květům se nemá význam vyjadřovat, to je pro odborníky a ne takové botanické lamy, jako jsme my…Pro nás to je opravdu pouze forma, velmi vzácná, kterou by pěstitelé a specialisté měli hýčkat ve sbírkách a snažit se rostliny pěstovat s původem, ne s nějakým „blbým” jménem. Howgh!!

Za celou dobu jsme našli pouze 10 dospělých rostlin a pár semenáčků. Přesto máme radost, stálo to za to. Doufáme také, že další kaktusáři co přijdou po nás nebudou „kopat”. Lokalita je sice známa teprve pár let, ale je na hranici ohrožení. To hrozí jen od kaktusářů, vlnatky a jiných potvor, dobytka tu mnoho není a velkou škodu nenadělá…

Vracíme se zpět pro naše „domečky”, nacházíme první vodu a krásnou tůni na koupání, objevujeme na naší kůži (občas i na té nejjemnější…) první klíšťata, svačíme, těšíme se na vydatný oběd. K označenému bivaku se dostáváme pomalu, nespěcháme, fotíme co se dá, nálada skvělá. 100 metrů od bivaku netrpělivě vyhlížíme batohy. 30 metrů od „místa” tuším, že se něco stalo.

„Nadi, vony tady nejsou!?”
„Tak to zme v prdeli!”, chladně prohlásila Naďa. Ten výrok si budu pamatovat nadosmrti.

Díváme se na sebe, jestli to není jen nějaký fórek, ale prázdná petflaška nám dává za pravdu, že jsme přišli téměř o všechno. Zbyl nám jen ten batůžek s několika málo drobnostmi, foťák bez nabíječky, kreditky a pasy (pro svůj se Naďa naštěstí vracela…). 

Vracíme se směrem k cestě, v šoku se na sebe díváme a začínáme se oba smát té absurditě. Projeli a prošli jsme nejnebezpečnější místa a tady v bezproblémové oblasti toto… Pokusíme někoho stopnout, a odjet na PRAVOU BRAZILSKOU POLICII. O tom, jak se náš výlet vyvíjel dál , zase příště…

Konec první části