Teplé kaktusy Brazílie
Uebelmannia (2)

Nevím co se děje. Nechápu. Počtvrté dávám policistovi, „co řeší náš případ” pod nos mapu. Zas a znova ukazuju, zakresluju. Pak další mapu, stejný postup. A vono nic.

„To přece není možný, ten poliš je úplnej degen nebo co!?!”, ujíždí mi nervy.
Naďa sedí, je spokojená. Má druhý kafíčko, neskutečně silný, sladký. Doma ho nepije a tady?

„A já si dám ještě jedno!”, klidně prohlašuje.
„Nadi, soustřeď se! On mě pořád nerozumí! “
„Buď v klidu, sis nevšiml, že neumí číst v mapě?, odvětí mi. Zdá se, že jí zajímá jen bica (cafe arabica)!
„Jak to praží?”…

Tuto poznámku už vůbec nechápu. Nemáme takřka nic. Zbyl foťák, kreditky, pasy, a důležitá mapa s poznámkami a Naďu to nevzrušuje…

Uebelmannia pectinifera var. pectinifera (1)

Co budeme dělat? Nikdo tady nemluví anglicky, španělsky také ne. Vedle nás policista, státní zaměstnanec, důkladně zapisuje protokol. Byl pro nás speciálně vybrán, ten jediný umí pár slov anglicky. Sedíme třetí hodinu na policii, pár kiláků od centra Diamantiny. Houf kolem nás narůstá. Je to tu jak v průchoďáku. Každou chvíli bez problémů přicházejí malí kluci na policejní stanici, aby si nás prohlídli. Je to pro ně zábava, takový pitomce tu asi dlouho neměli. „Našemu” policajtovi donesla mamka oběd. Zasmála se jako všichni tomu, co se nám stalo, a za chvíli ji vystřídali další návštěvníci..

Už nevnímáme čas, minuty ubíhají a protokol stále nedopsán. Jen tak na okraj, má necelou stránku!

Uebelmannia pectinifera var. pectinifera (2) 

Povedlo se. Lejstro máme, kontakt na policajty taky, ale jak průběžně zjišťujeme, docela „ku hovnu”…

Pojišťovna nám stejně nic nezaplatí, no jo, uzamčenej prostor to halt nebyl…

Měsíc poté, když jsme se vrátili zpět do Datasu, nikdo nic neudělal. Nezjistili ani majitele pastvin, oplocených a zjevně využívaných. Prý je to problém! No a když je v Brazílii problém, tak se neřeší. Nestresují se, nehádají se... Vše je v klídku, tranquille. Pomalu, den po dni zjišťujeme, že to má něco do sebe. Je to ale těžký, pro nás Evropany, příležitostné nerváčky (netýká se mé kočenky, pozn.autora) …

Den končí příjezdem do Diamantiny v policejním voze. Ušetřili jsme.

Ubytování v levným hotelu, nákup jídla, pití, opalovacího krému, kartáčků a jiných blbostí pro přežití a už nedočkavě diskutujeme o zítřejším výletu k var. pectinifera HU 106. Jupíííí!!!

Uebelmannia pectinifera var. pectinifera (3) 

Brzy ráno vstáváme(před šestou) a mažem přes celý město na stop směr Mendanha, tam někde kytičky rostou. Už třetí kárka zastavuje, jak jináč v Brazil než W- brouk. Jsou tu běžné, jak u nás „hundrdky”před patnácti lety. Předčasně vystupujeme a jdeme pár kiláků po svých, než se konečně rozhodneme zanořit do lesa. GPS souřadnice nemáme, ale oba máme pocit, že tuto krajinu jsme již viděli na  Schultzových fotkách. Taky že jo, pár set metrů od cesty nacházíme první dva osamocený jedince, výš pak další. Žádné semenáčky. Na ja, lokalita je u cesty, a to je něco pro katusáře lenochy – vzít krumpáč a kopat.

Uebelmannia pectinifera var. pectinifera, asi 35 cm 

Rostliny mají do 13 žeber, našli jsme pouze 3 kytky rostoucí u sebe, které měly 15. To má být jediné rozlišení od var. multicostata, neboli mnohožeberná. Var . pectinifera HU 106 je uváděna jako typ. Mnoho specialistů považuje za typovou rostlinu var. multicostata. Já bych si zdovolením myslel to stejné... Var. multicostata je běžná rostlina v porovnání se vzácnou var. pectinifera HU 106. Ta vypadá spíše jako lokální odchylka od typu.

Quem conhece?

Každopádně bílé pectinifery (má takové někdo ve sbírce? OZVĚTE SE!) jsou mnohem hezčí než var. multicostata. Jsou to Nadiny miláčci. Zvláště pak ty s fialovým zabarvením epidermis.

Uebelmannia pectinifera var. pectinifera, 15 žeber

Je hodně hodin, tak rychle mažeme zpátky na silnici. Brzy chytáme stop, brazilskýho šílence, před kterým domorodci jen těžko uskakují z cesty. Opět nákup žranice a zdecimovaní uléháme do betle. Pokud si matně vzpomínám, nic nebylo. Z toho slunka a chození je vám chlap tak unavenej, že se člověku chce tak akorát chrápat... A co nás čeká další den?

Zas brzo vstávat, přechod města, další stop (řidič dokuřoval travku, Bobík Marley hrál pěkně do rytmu...) a hurá směr Conselheiro Mata. Tam někde rostou var. flavispina. Jiný farmář nás vysadil v místech, kde tušíme, že by mohlo něco růst. Opět podlézt ostnaté dráty, projít před kravami a hurá na to. Kromě Pilosocereus a Cipocereus je tu jen Discocactus aff. latispinus. Roste v čistém křemičitém písku, ne na skalách. Naďa fotí bez brýlí, já na to nemám. Peklo. 30 ve stínu, bílej písek, odraz paprsku do voka a seš hned koženej jak pásek...

Discocactus aff. latispinus 

Nakonec jsme objevili asi 3 kytičky typové var. flavispina, nádhera. Však jen pohlédněte, co bych popisoval. To jsou zase moji oblíbenci! Také proto, že jsou velmi vzácní, frajeři, a těžko se hledají. Kytky rostou přísně vázány na ploché křemičité skály s typickou vegetací pro celý rod. Nové trny jsou žluté,oranžové, staré jsou šedé. Napočítali jsme kolem 20 až 33 žeber.

Uebelmannia pectinifera var. flavispina (1) 

Z kultury známe rostliny celé žlutě otrněné, je to roubováním. Pravokořené semenáče nebo zpravokořeněné si ponechávají žluté (oranžové) pouze nové trny, ostatní zešednou.

Uebelmannia pectinifera var. flavispina (2)

Ten den jsme našli ještě další tři lokality této variety (někdy též uváděné jako ssp.).

Žádná auta, žádný stop. Nezbývalo nám nic jiného, než jít do hotelu pěšky. Na posledních pár kilometrů se nám podařilo zastavit autobus, ale to už po tmě. Konečný sportovní výkon = kopec, ještě s dvěmi pivsony v bachoru do hotýlku, až na samý vrch Diamantiny, uf (asi 1200 m. n. m). Lehl jsem opět do naší betle a co myslíte, bylo NĚCO?

Neřeknu, zase až příště. Jak říkávala moje mamka: „Tak, vyčurat, pomodlit a spat”!

DOBROU NOC!!!

Konec druhé části

část 1