Mexiko 2014, podzim – Sierra El Laurel, Aguascalientes

Obr. č. 1 – Severozápadně od Villa García v nadmořské výšce 2100-2200 m vystupují z travnatého údolí skalnaté vršky, stanoviště mamilárií.

Obr. č. 2 a 3 – V travnatém údolí potkáváme kromě juk a opuncií i Ferocactus histrix a Stenocactus zacatecasensis.

Sierra El Laurel přísluší do fyziografické provincie Sierra Madre Occidental, dosahuje maximální výšky 2900 m n.m. a jeho největší část se rozkládá ve výškách 2000 až 2500 m n. m. Nad úroveň údolí, jež obklopuje, vystupuje o 700 až 1200 m. Jeho svahy jsou nejméně na jedné straně zřícené a celé pohoří je rozbrázděno četnými kaňony, které odvádí deštové srážky do vodních toků Gil a Calvillo. Průměrné roční dešťové srážky kolísají mezi 700 až 800 mm a tím se toto pohoří řadí mezi nejdeštivější místa státu Aguascalientes. Průměrné denní teploty mezi zimou a létem se pohybují od 3 do 21 °C.
 

Z rostlinných společenstev nás očekávají vlhké (mezofilní) lesy mírného pásma, ve stromové vrstvě pak smíšené listnaté porosty s převahou dubu různých druhů, v keřové vrstvě krasikaulní matoral s kaktusy, když subtropický matoral je v municipiu Calvillo nejrozšířenějším rostlinným společenstvem. Ve výškách nad 2400 m lze očekávat už jen čisté dubiny, někde s příměsí borovic, jalovců a cypřišů.

Směřujeme do horské části Barranca de los Alisos, na náhorní rovinu El Garruňo – La Mojonera rozkládající se ve výšce cca 2400 m n. m. v nejvyšší části pohoří Sierra El Laurel, přibližně 20 km jihovýchodně od obce Jaltiche de Abajo po místní zpevněné cestě. Tuto horskou část pokrývá převážně fragmentovaný nízký až střední, 4-20 m vysoký, dubový opadavý les s řídkou keřovou vrstvou.
 

Ve večerních hodinách jsme dorazili na travnatou plošinu ze všech stran obklopenou většími či menšími úseky (manchony) řídké, nižší stromové vegetace a výchozy skal. Rozhodně působivé, ale jen zdánlivě uklidňující místo, protože netrvalo dlouho a dvě bouřky, které se potkaly právě nad námi a přívalový déšť, rychle a důkladně prověřily naši tábornickou připravenost a nenechaly nikoho z nás na pochybách o deštivosti této oblasti. Přečkali jsme to s malými nervovými otřesy, když v nastalé tmě, na první třísknutí hromu a záblesku blesku nad našimi hlavami reagoval v sousedním stanu Petr Bortel zoufalým výkřikem „Bože, co mi to děláš, já se snad budu bát“. Vydržel to on i my ostatní a od časných ranních hodin jsme pak už zažívali jen samé radosti.
 

První zastávka nového dne na cestě zpět splňovala hned dva požadavky. Jednak nám po několika kilometrech nabídla u Los Alisos nádherné panoramatické výhledy do amfiteátru svahů Sierra El Laurel a pak se dobrodružnější povahy mohly pokusit o záznam Mammillaria bombycina Quehl 1910 v jejím poměrně drsném životním prostředí, které obývala v polostínu vyšší vegetace na skalním útesu spolu s Echinocereus polyacanthus Engelm. a Mammillaria pettersonii Hildm. Tou nejdobrodružnější povahou byl jako obvykle vedoucí a dobrá duše výpravy přítel Karel Pavlíček, který lokalitu nejdříve vyhledal, aby se vzápětí pokusil získat pro ten zážitek nějakou spřízněnou duši. Tu, která by neváhala riskovat vypíchnuté oko, zlomenou nohu, ne-li vlastní život pádem kamsi do zelené díry. Podařilo se, přišel si pro mne a musím říct, že na té cestě dolů na skalní útes roštím a balvany se o mne staral jako rodná matka. No a pak jsme si to s těmi kytkami oba užili jaksepatří. Bohužel, ten zážitek byl pro zbytek výpravy slovy nesdělitelný a tak to skrze připojenou fotografii částečně napravuji.
 

Pro úplnost dodejme, že druhou zastávkou toho dne ve státě Aguascaliente bylo, jak jinak, známé stanoviště Mammillaria perezdelarosae Bravo et Scheinvar 1985 po pravé straně nad silnicí Mex70 u obce El Sauz.
 

Pak již míříme do amfiteátru skalních stěn národního parku La Sierra de Organos, rozkládajícího se ve státě Zacatecas, při hranici s Durangem.