|
Tak, jaro nám začíná a někteří ještě
šturmují s přesazováním sbírkových rostlin a předhánějí
agrotechnické lhůty s hrnkováním přebytků. Slíbil jsem, že
dnes vám povím něco o tom, jak to při sázení dělám já a do
čeho lze sázet. Myslím tím ono různé nádobí –
o substrátech
jsem psal minule.
Jako spíše již délesloužící kaktusář pamatuji už sázení
opravdu do kdečeho. Když jsem začínal, většina rostlin se
sázela do klasických květináčů z pálené hlíny. Tedy ty
jednotlivé. Plastové květníky téměř nebyly a pokud, tak ne
pro normálního smrtelníka k sehnání. I byli jsme v Jiříkově
vidění nad čtyř a šestihrannými květníky z NDR specielně pro
kaktusy určenými. Také se sázelo do plechovek od konzerv,
odkud se šikovnou manipulací dalo vyvléknout to rozpárané
víčko a celek se pak namočil do nějaké barvy, aby věc
vyhlížela esteticky. Též bedničky z různých materiálů od
eternitu (př. Jelínek) přes dřevěné až po plechové (i dnes
skoro všichni..). Všimněte si, že to nádobí nijak
nehodnotím…
Tedy – když do něčeho sadím kaktus, musím vědět proč do
tohoto a co od toho budu žádat. Pak už je to jednoduché.
Sbírkové rostliny sázím až po velikost 10 x 10 do
čtyřhranných květníků, protože přeci jen nějak mám dojem, že
ušetřím místo. Každou kytku chci mít sazenou zvlášť,
manipulace, focení, přenášení, stěhování, prostě se mi to
zdá s výhodou.
Větší rostliny sázím do misek dodávaných firmou Pöppelmann
(pardon, asi skrytá veřejná reklama, ale fakt to vyrábí on),
používám průměry od 17 cm a sleduji tím dvě hlediska: ta
kytka má kolem sebe prostor a vynikne, což se u větších
sluší, a za druhé, ony mi umožňují sázet kytky do mělké
vrstvy substrátu, čili nikdy nebudou dlouho přemokřené a
rychle vyschnou. Navíc kořeny velmi rychle prokoření celý
objem misky a maximálně využívají zálivky. Poslední výhoda
je v tom, že miska svou plochou vytváří dostatek místa a
přesazování z důvodu „vylejzání z květináče“ nepadá moc v
úvahu. Čili, jde o to, aby kytkám bylo dobře, snadno se s
nimi manipulovalo a dobře u toho vypadaly. Ovšem – živě si
dovedu představit velký skleník s mírně zdviženým
prostředním parapetem, kde ve volné půdě budou růst velké
cereusy a po obvodě dejme tomu trsy zelených echinocereusů a
nějaké ty trsovité mamilárky – no…
Důležitá je příprava rostlin před sázením. Sázím–li maličké,
tu je moje pracoviště – veranda u domu – plná přepravek s
rostlinkami vytahanými ze sadbovačů, misek, jen jim
promnutím očistím kořeny od zbytku substrátu. Příliš dlouhé
kořeny odříznu a kladu na přepravku jednu vedle druhé. Ony
krásně oschnou, ranky na kořenech se zatáhnou a může se
sázet. Pokorně přiznávám, že hřeším proti pravidlu nezalévat
po sázení, tedy u těch mrněk v 4 a 5 květníčkách. Po
zasazení hned dávám kaktusky do namáčecí misky s přídavkem
hnojiva a fungicidu, aby se pěkně nacucaly, napíšu jmenovky
a hned jdou kytičky na stanoviště.
U sbírkových větších rostlin si počínám jinak a tu je mi
silně nápomocný můj substrát. Míchám totiž relativně velmi
hrubý a sypký, takže když vyklepnu rostlinu z květináče,
neznám pohled na zplstnatělé „zkamenělé“ kořenové baly.
Stačí trochu bal stisknout a celý se ve vteřince rozsype.
Pak jen vyšťourám zbytky z kořenového krčku, neboť se
bláhově domnívám, že kaktus do čerstvé ňamky zapustí o
nějaký kořínek navíc. Též hřeším proti pravidlu o
zakracování kořenů. Nechávám tak, když kořeny čistím, vše,
co nezdravé a mrtvé odpadne samo a zbytek tam zřejmě býti
chce.
Tyhle rostliny ale po přesazení nezaliju.
Ono je to taky proto, že opět na rozdíl od kvanta literatury
– já přesazuji sbírku v zimě, v době vegetačního klidu. Je
spousta času si kytky „pochovat“, pomazlit a pochválit či
napomenout a jak začne růstové počasí, vše potřebné je
připraveno a eventuelní ranky se v naprosto suchém substrátu
snad ani nemají možnost nějak rozšířit.
Také proto, že je více času, mám možnost kontrolovat
čitelnost a úplnost údajů na jmenovkách. Na tomhle nešetřím
ani časem, ani jmenovkami, protože těch nešťastníků, kteří o
jmenovku časem přišli, je ve sbírkách víc než dost a já je
nechci. Takže stále přepisuji, nahrazuji nečitelné či
zlomené a pokud možno doplňuji z paměti či výsevních deníků
chybějící údaje. Ale je to práce nekonečná a už vprostřed
jara vidím spoustu takových, které to v zimě zase budou
potřebovat.
Technika sázení jest vlastní každému a opět každý tu svou
chválí a nedá na ni dopustit. Oč jde
v zásadě – hlavně se musí vědět, že ke kaktusům substrát
sypeme a ne pěchujeme. Zvolíme květník a doprostřed
přidržíme – my praváci – levou rukou kytku tak, aby kořeny
volně splývaly ke dnu. Na dno trochu drenáže – u větších
květníků – poslední dobou používám tu část rašeliny, která
mi zůstala při setí na sítě a musel bych ji vyhodit. No a
čímsi, buď rukou či lžící hamounicí dosýpám substrát tak asi
něco pod okraj. Substrát trochu sklepnu poťukáním květináče
o stůl, čímž se substrát krásně sesype do všech mezírek, no
a ten zbylý prostor po okraj květníku vyplním hrubým pískem
či štěrkem. Naivně se domnívám, že to kytkám dělá dobře. V
reálu hlavně při vrchní zálivce vlastně vytvářím rezervoár
vody a pak, ty kytky opravdu líp vypadaj. No a to je
všechno. A příště si dáme ty výsevy.
Povídání pro začátečníky, podle abecedy 1 |
2 |
3 |
