|
Milý Václave, tak dlouho se chystám, že za Tebou a za Tvou paní zajedu do Písku, a najednou se dočtu, že se sejdeme někde úplně jinde.
Musím Ti říct, že mě to silně zaskočilo. Jak vono je to vlastně dlouho, co jsme se spolu v Chrudimi na burze bavili naposled? Mně to přijde, jako včera. A tenkrát, když jsem u vás byl poprvé... člověče, kdy vono to vlastně bylo? Počítám nějakej pátek po tý legendární slezině v Liberci.
Přijel jsem tenkrát vlakem, vykulenej a ještě potmě rovnou do skleníku ... no, odtamtud nás paní vyhnala oba. A druhej den pár sbírek v okolí a spoustu povídání zase večer a s Dvořákama druhejma a s Edou Vodičkou a Mírou Stehlíkem... Za moc Vám oběma vděčím a vlastně bych se měl omluvit, že jsem se tak dlouho neozval. Ale s tvejma článkama a studiema ve Fričianách jsme spolu vlastně furt. A taky pár kytek od Tebe... A hlavně, nadhled a úžasná sranda v člověku, který už tenkrát věděl, jak je důležitý mít radost z těch kytek, a až potom teprv vědět, co to je a jak vzácné. A tak vlastně ty posezení u Vás jsou pro mě víc.
Vlastně už nějak nevím, co Ti dneska napsat. Pozdravuj chlapy tam nahoře a hlídej, jestli moc neblbnem. A hlavně, jestli to neberem nějak moc vážně.
Teď, když vím, že už tu nejsi, budeš mi moc chybět.
Tak... ahoj.... Pavel Urbánek
A co bych měl dodat já, Pavel Pavlíček?
Václave, byli jsme si blízcí. Určitě jsme si vážili jeden druhého.
Všichni Tě měli rádi. Myslím, že je to dobrý smysl života.
Pavel P.
|
