Kdo se trochu zajímá o čilské kaktusy, určitě zná i Václava Dvořáka, pěstitele a neúnavného propagátora těchto - snad i neprávem opomíjených, ale přesto překrásných rostlin rodů Copiapoa, Neoporteia, Pyrrhocactus atd. Nedávno jsem se ho zeptal, jaké jsou jeho vzpomínky na kaktusářské dětství, takže tiše, Václav vypráví:

„Musím se přiznat, že o kytky jsem se začal zajímat skutečně jako malé dítko školy obecné, snad i o něco víc, než o fotbal, střílení prakem a jiné klukovské zábavy. V té době jsem už měl Polívkův Klíč k určování rostlin a tak jsem z botaniky už leccos znal. Toho jsem později často používal ke konverzaci s děvčaty, většinou málo úspěšně.

Václav Dvořák třítýdenní, tříletý a jinoch – archiv Dvořákovi

Hlubší zájem mne postihl, až když jsem se vrátil z vojny, oženil jsem se, dostal byt a takzvaně se usadil. V té době mě už bylo něco přes třicet. Pracoval jsem jako lékař v nemocnici a tak času moc nezbývalo. Nicméně, už tehdy jsem si pořídil balkónový skleníček a postupně ho naplňoval úlovky, pro které jsem chodil do prodejny na Národní třídu. Ta už tam přirozeně dávno není.

Tehdy jsem se také přihlásil do pražského kroužku kaktusářů. O několik let později jsme zakládali s několika stejně postiženými fandy kroužek kaktusářů v Písku, kam přešlo i pár přátel z milevského kroužku a další zájemci z Písku. Začali jsme jezdit se zájezdy po známých kaktusářích v Československu a později i do NDR. Po roce 1970 jsem získal zahrádku a jedna z prvních akcí byla stavba pařenišť a skleníku, kde se topilo naftou (tenkrát byla velmi levná). Jeden čas jsem dokonce písecký kroužek vedl. Prostřednictvím známých jsem dostával nějaká semena kaktusů od Künzlera z USA a také nějakou literaturu. Postavil jsem další skleník, o něco větší s vytápěním na ústřední topení, a tak jsem za pár let měl dosti slušnou sbírku, co do kvality i rozlohy. Musím ovšem na sebe prozradit, že jsem vždycky pošilhával i po sukulentech (ale i po jiných pokojových rostlinách) a tak přibývalo rostlin nejen v pařeništích a ve skleníku, ale i bytě.

Na základě Ritterových zpráv, článků Knížeho a dalších, se mi stále více líbily čilské kaktusy. Začal jsem je hromadit, zatímco ostatní kaktusy postupně ubývaly. Sepsal jsem tehdy dokonce přehled dosud známých skutečností o čilencích, což nakonec vyšlo ve Fričianách a také několik článků pro náš ústřední časopis. Ke konci 70. let ještě s několika přáteli jsem spoluzakládal Andskou sekci, s jejímiž členy jsme se několikrát sešli na jakýchsi sympoziích o těchto rostlinách. Sekce vydávala zpravodaj Acta chilenia, kde se nám podařilo otisknout překlady některých základních prací, a také některé naše vlastní články a úvahy.

Václav Dvořák tančící s vlastní manželkou, která ho neúnavně a ráda provází po nejrůznějších kaktusářských akcích – nyní na výroční schůzi táborských kaktusářů v lednu 2001 (foto PP, Tábor, leden 2001)		Dvořákovi s nerozlučnými přáteli – také Dvořákovými, také kaktuáři, a také z Písku (foto PP, leden 2001).

Po převratu r. 1989 začala členská základna sekce ubývat. Krátce jsem se ještě účastnil práce v ústředním výboru kaktusářů. Pro různé pracovní problémy, pro úbytek členské základny a také pro postupující věk jsme byli nuceni po roce 1990 činnost Andské sekce ukončit.

V současné době (2001) mi zůstalo ještě pár čilských rostlin, zkoušel jsem štěstí i s jihoafrickými sukulenty, ale cesty za rostlinami na naleziště už musím nechat mladším. Zdá se, že kaktusářská záliba v poslední době prodělává jistou renesanci, a tak o další osud naší záliby snad nemusíme mít obavy.”

Já musím dodat, že Vašek má ještě jednu velikou zásluhu. Více méně pravidelně publikuje i pro náš, všem jistě dobře známý, Atlas kaktusů. A já mu děkuji za rozhovor, i za to, že pro vás o svých „čilencích” píše. Vašku, díky!

Kontaktní adresa:

MUDr. Václav Dvořák, Jeremiášova ul. 1385, 397 01 Písek