Jedenáctý den - fotíme
impozantní trsy Euphorbia damarana,
která je přes dva metry vysoká, má šedě
ojíjěné, tužkovité stonky, květe žlutě
(samec) a rostliny jsou výlučně dvojdomé.
Tady jsem mezi stonky lovil bobulky se semínky
jakési popínavky, asi jsem si trochu
potřísnil prsty od latexu euforbie. Pak
stačilo trochu si pomnout oko, abych si
přivodil stav rovnající se navezení kolečka
písku pod víčko.
Vidíme taktéž olistěné Sesamothamnus
guerichi, je to uklidňující pohled poté,
co většina dřevin je bezútěšně holá –
no zima je zima! I když tak, jak je tady, bych
si kolikrát připomněl i naše chladnější
léto.
Cestou se začínají objevovat
zajímavé Moringa, impozantní
ztlustlé kmeny dávají na vědomí, že jsme v
exotické cizině.
Zastavujeme poblíž skalních
rytin a obrazů křováků, které jsou velkou
turistickou atrakcí. Pověřuji přátele, aby
na můj foťák něco z té krásy vyfotili,
zůstávám totiž u vstupu, kde je stříška z
větví. Kupuji si dvě pixly ledového piva
(mají tu německé pivovary, takže pivo je
skvělé chuti). Každou pixlu přikládám na
jedno oko a trochu ulevuju bolesti pod víčky.
Rytiny jsou totiž asi kilometr od vstupní
brány...
Dnes už v těchto místech
křováci nežijí, před třemi stoletími je
odtud vyhnali Damarové, kteří nás dnes
křováckou galerií pod širým nebem
provázejí. Paradoxy jsou v životě na denním
pořádku. Kresby jsou mimořádně zachovalé a
některé i perfektně zdařilé.
Odtud jedeme na Petrified Forest,
kde jsou zkamenělé stromy. Cestou však vidíme
již první Welwitschia mirabilis. Jsou
to skutečné přežívající relikty, mají jen
jeden pár listů, které jsou za příznivých
okolností schopné růst a plazit se i několik
metrů do stran po terénu.
Ty příznivé okolnosti jsou
například v Palmengarten ve Frankfurtu,
zajímavé je, že zdejší rostliny pocházejí
ze semenáčků, které sem před lety daroval
Rudolf Šubík z pražské BZ.
Rostliny to jsou zajímavé a
mají velkou podzemní „nohu“, kterou nám
ukazuje zdejší průvodce a hlídač parku. Pod
ní pak roste údajně několikametrová
„mrkev“, schopná nasávat vlhko z hlubších
vrstev.
Pod večerem ještě fotíme
porost léčivých aloí. Oči jsou už v
pořádku a je to dobře, jinak bych si do nich
vymačkal šťávu nejméně ze dvou lupenů, a
jen Manitů ví, jakých komplikací bych se
ještě dožil. Nicméně byla to ze začátku
taková bolest, že jen strach ze spokojených
pohledů kamarádů mne donutil hlasitě
nenaříkat, když už slzy zastavit nešlo.
A to je večer – 30. června,
čas, kdy u nás doma je u značné části
populace velká pohoda, vždyť začínají
prázdniny. No – snad až na pár reparantů...
Konec 4. části
|
