|
Únor 2012 byl v Mexiku neobvykle deštivý. Třináctého dne měsíce
jsme si to s Vojtou namířili ke skalnatým výběžkům 18 km jižně od Ojuelos de
Jalisco, hlavního města státu Jalisco. Ze jména malé osady „Papas de Arriba“
(Brambory nahoře) s necelými dvaceti obyvateli lze vytušit, co je hlavním
předmětem obživy místních. Zatím ale vůbec nevíme, jaké „brambory“ nás na
skalkách nahoře čekají.
 |
|
Obr. 1 – Zemědělská krajina. |
Brzy potkáváme místního hospodáře na jakémsi stroji. Míjí nás
bez zájmu. Cíl naší vycházky je ale v opačném směru. Jsme tu v podstatě
náhodou, zápasili jsme s nedostatkem benzínu. A abychom neztráceli denní
světlo, překopali jsme nejbližší program a navštívili skalky na dohled od
hlavní silnice. Přímo na okraji obce v ohradě pro dobytek jsme mezi kameny a
kravskými lejny narazili na první přírodní skvosty.
 |
|
Obr. 2 – Echinofossulocactus sp.
Papas de Arriba na pastvině u obce. |
Mnozí by rádi slyšeli jméno, identifikaci druhu. Je to na
místě, ale u echinofosulokaktů jde o úkol víc než nelehký. Kdysi, před více
než pětadvaceti lety, když se ještě pan Nagl z Rakouska rodu
Echinofossuocactus naplno věnoval, říkával, že si příslušníky této
skupiny pracovně označuje jako „polyacanthus“ (mnohotrnný) a hned
ochotně přidával vysvětlení, proč pro ně nelze použít ani jméno E.
ochoterenaus, ani E. wippermannii. Říkal také, že to pak jednou
s Haraldem Perndlem popíší a že by proto bylo žádoucí s tímto označením
šetřit. Při jedné z kaktusářských návštěv na sympóziu Pobeskydí však sám pan
Nagl některé rostliny v navštívené sbírce označoval jako „polyacanthus“ a
dotyčný toto označení používá dál. Snad se tedy příliš neprohřešíme, když se
ke stejnému označení skupiny v tomto příspěvku připojíme.
 |
|
Obr. 3 – Tatáž rostlina jako na obr. 2
zobrazená v prostředí, ve kterém roste. |
Charakteristika skupiny je následující: velké květy s dlouhou
trubkou; areoly charakteristické velkým množstvím sklovitě průsvitných
okrajových trnů a třemi (vzácně jedním nebo čtyřmi) většími, často
zploštělými, barevnými trny vyrůstajícími z horní části areoly (viz nákres
na obr. 4); jde o rostliny solitérní (po poškození i vícehlavé), které
kvetou na konci období sucha (leden, únor) a které upřednostňují silikátové
podklady.
 |
|
Obr. 4 – Zjednodušené schéma otrnění E.
sp. Papas de Arriba |
Ve srovnání s jinými rostlinami okruhu „polyacanthus“ n.
n. mají E. sp. Papas de Arriba ohnuté a rozšířené horní střední trny.
 |
|
Obr. 5 – Jedna dvojice kytek jakoby naopak
„vypadla z oka“ rostlinám
popisovaným v 2. části
seriálu o EFC jako Echinofossulocactus sp. Molinitos
(přítomen pouze 1 střední trn). |
 |
 |
|
Obr. 6 – S barvou trnů si tady rostliny
opravdu hlavu nelámou. |
Obr. 7 – Nerovnoměrná délka horních
trnů na temeni rostlin |
Nerovnoměrná délka horních trnů na temeni rostlin je
častým jevem nejen u místních echinofosulokaktů.
 |
|
Obr. 8 – Nadměrná pastva a zoufale marná
snaha udržet mělkou půdu
na místě kamennými hrázkami. |
 |
|
Obr. 9 – Hustota populace
Echinofossulocactus sp. Papas de Arriba. |
 |
|
Obr. 10 – Místní fosuláče jsou náročné na
vodu. |
 |
|
Obr. 11 – Zapomínat se nesmí ani na
organická hnojiva. |
 |
|
Obr. 12 – Mammillaria uncinata je
ale na výživu určitě náročnější.
|
 |
|
Obr. 13 – Na jižním svahu skalní průrvy se
nachází
pravděpodobné původní útočiště našich krasavců. |
Jeden z nich si hoví v polštáři vranečků pod trsem Melinis
repens (květenství na temném pozadí vodopádu), nepůvodní, africké,
expanzivní trávy, která provází člověka a jeho aktivity a zvláště v Mexiku
se agresivně šíří.
 |
|
Obr. 14 – Při návratu k autu Vojta opatrně
fotí vodní želvu. |
Navečer, při cestě na východ k nocovišti u Villa de Reyes,
necelých 50 km vzdušnou čarou od Papas de Arriba, Vojta zastavuje a vyzývá:
„Pojď se na něco podívat“. Když Vojta promluví, to už musí být. Divím se, co
by tady v rovinách Valle de Bledos (SLP) mohlo být zajímavého. A jako už
poněkolikáté v duchu obdivuji Vojtův cit pro mexickou krajinu. Na kamenném
výchozu roste celá rodinka fosuláčů, které se jen nepatrně liší od
předcházející lokality (rozdíl je patrný ze schématu na obr. 18). A další
překvapení mělo ještě přijít!
 |
|
Obr. 15 – Skupina jiných fosuláčů ze
skupiny E.„polyacanthus“ n. n. rostoucí
v oblasti Valle de Bledos (San Luis Potosí). |
 |
|
Obr. 16 – Jsou trochu jiné. Nemají tak
zploštělý horní střední trn
a v každé areole je navíc prostřední trn. |
 |
|
Obr. 17 – Ty nejsvětlejší byly opravdu
překrásné. |
 |
|
Obr. 18 – Schématické porovnání rozdílu
mezi uspořádáním trnů na areole
u obou pozorovaných populací E. „polyacanthus“ n. n. |
A) spec. Papas de Arriba bez prostředního trnu a
s výrazně zploštělým horním středním trnem, B) spec. Valle de
Bledos s prostředním trnem.
 |
|
Obr. 19 – V sousedství „rodinky“ E. „polyacanthus“
n. n. měl Vojta nachystané
další a toho dne již poslední překvapení, buclatý E. coptonogus,
připravený ke květu. |
Pomyslnými „bramborami dole“ se tak uzavřel krásný únorový
den ve středním Mexiku.
Poděkování:
Autor tímto děkuje Klubu
kaktusářů Plzeň za shovívavost s převzetím
a rozšířením původního příspěvku z internetových stránek klubu.
Rod Echinofossulocactus v přírodě
i v kultuře –
část 1.
| 2. |
3.
| 4.
|
