|
Motto: Jména rostlin by měla být užitečná
i těm, kteří se jimi zabývají…
Nejasnosti s rodovým jménem ECHINOFOSSULOCATUS
začínají hned po jeho pojmenování Lawrencem v roce 1841. Původní
dlouhý název Echinofossulocactus určil Lawrence pro širší
taxonomický soubor rostlin; pro více rodů v dnešním pojetí a navíc
neuložil typový druh. Takové nešťastně široké pojetí rodu
Echinofossulocactus zúžili v roce 1922 američtí botanici N.
Britton a J. Rose, za což si později vysloužili ostrou kritiku od D.
Hunta /Hunt, 1980, Decent re-burial for Echinofossulocactus Lawr. /.
Jako neopodstatněnou ji v roce 1989 odmítl P. V. Heath /The question
of Echinofossulocactus (Cactaceae)/.
 |
|
Obr. 1 – Echinofossulocactus spec. Sandia, NL |
Obr. 1 - Ilustrativní snímek, na kterém jsou zřetelné základní
charakteristiky rodu: zvlněná žebra a dvojí typ trnů - jednak
robustní střední trny (zde 3 horní mohutné trny) a drobnější, často
sklovitě průsvitné okrajové trny. Květy mívají tmavší proužek a jsou
většinou drobné. Příslušníci rodu jsou schopni růst jak na
vápencových (na snímku) nebo silikátových horninách, tak v údolních
sedimentech nebo naplaveninách různého původu. Na lokalitách jsou až
na výjimky přítomny v početných populacích.
 |
|
Obr. 2 – E. coptonogonus 20 km východně od města San Luis
Potosí. |
Na snímku je vidět v jaké úrovni začala rostlina růst a jak je půda
po rozrušení pastvou dobytka odnášena větrem pryč. Při troše dobré
vůle je vidět náznaky zvlněných žeber. Pro E. coptonogonus je
typický nejmenší počet žeber, který pouze výjimečně přesahuje 13 a
nikdy nepřekročí 21. Velmi stará rostlina na snímku má počet žeber
v tomto rozmezí.
 |
|
Obr. 3 – V případě E. multicostatus dosahuje počet žeber
naopak maxima.
Rostlina na snímku z lokality La Muralla (Coahuila) má 144 žeber. |
Kratší jméno STENOCACTUS pro stejnou skupinu kaktusů zvolil
v roce 1898 K. M. Schumann /viz.: VIII. subgenus rodu
Echinocactus: Stenocactus K. Sch. (Stenogoni C.
Lem.)/. Jméno však použil pouze na úrovni podrodu a to bez ohledu na
již existující Lawrencovo rodové jméno Echinofossulocactus.
K. M. Schumann se odvolává na C. Lemaireho, na jeho "§ 4.
Stenogoni. - Lem.". Ačkoli „stenos“ může být výstižné, protože
to etymologicky znamená „úzká“ žebra, celá historie jména „Stenocactus“
má daleko více otazníků, než je na první pohled zřejmé:
1. V roce 1837 vyčlenil L. Pfeiffer v rámci rodu Echinocactus
podskupinu se stlačenými a zvlněnými žebry („Costis compressissimis,
crispatis“) a zařadil do ní druhy: Echinocactus crispatus,
E. dichroacanthus, E. anfractuosus, E. obvallatus a
E. phyllacanthus. V následujících dvou letech lze pozorovat
postupnou snahu C. Lemaireho vymazat Pfeifferovo označení „crispatis“
(zvlněný, zkadeřený) z názvů pro tuto skupinu. V roce 1838 zavedl C.
Lemaire novu podskupinu "ECHINOCACTI COMPRESSICOSTATI", kde
jasně vynechal slovo „crispatis“, ale kde stále ještě můžeme najít
shodu s Pfeifferovým označením „compressissimis“ (Lemaire, A.
C. 1838: Cactearum aliquot novarum ac insuetarum in horto
Monvilliano cultarum accurata descriptio. Paris). Hned v dalším roce
udělal ale rázný konec se zbytkem Pfeifferova označení a přejmenoval
tuto skupinu nově na "§ 4. Stenogoni" - Lem. (Lemaire, A. C.
1839: Cactearum genera nova speciesque novae et omnium in horto
Monvilliano cultarum ex affinitibus naturalibus ordinatio nova
indexque methodicus. Paris.), což později použil K. M. Schumann pro
podrod Stenocactus.
2. Snaha C. Lemaireho vymazat slova „crispatis“ či „crispatus“
z názvosloví kaktusů se zvlněnými žebry se neomezila jen na úroveň
podrodu, byla zaměřena i na druhou úroveň. V roce 1838 doporučuje
odmítnout De Candollův Echinocactus crispatus na základě
podivného argumentu, že po jeho popisu byly v některých sbírkách
nalezeny odlišné exempláře (Lemaire, 1838). Ze stejného důvodu
popisuje C. Lemaire tamtéž Echinocactus ensiferus, nadbytečný
nový druh s obdobnými charakteristikami jako E. crispatus.
Tento počin je v rozporu s duchem Mezinárodního kódu pro botanickou
nomenklaturu, protože nebere ohled na práci Lemairových předchůdců
Martína Sessého, Josefa Mocina, Augustina Pyramuse de Candolle a
Ludovica Pfeiffera. Proč C. Lemaire vyvinul takové úsilí vůči slovu,
které tak přesně charakterizuje rod, zůstává záhadou. Přitom E.
crispatus byl popsán v roce 1828 jako vůbec první
Echinofossulocactus a o rok později bylo uveřejněno jeho
vyobrazení (viz obr. 4). Na svou dobu byl tedy E. crispatus
dokumentován dostatečně, nebyl důvod popisovat E. ensiferus.
3. Díky překladům od Dr. Vítka Zavadila a jeho syna ze staré latiny
dnes také víme, proč C. Lemaire odmítal slovo crispatus. Podle
vlastní Lemaireho citace: „Používám slovo crispatus nerad, protože
jsem si všiml, že žebra jsou zvlněná pouze, když jsou suchá a téměř
mrtvá; žebra jsou rovná a sotva zvlněná, když jsou v plné síle.“ (Lemaire,
1838). Takovýmto způsobem odmítá C. Lemaire charakteristickou
rodovou vlastnost, totiž přítomnost zvlněných žeber.
 |
|
Obr. 4 – Echinocactus crispatus = Echinofossulocactus
crispatus (DC.) Hill
/Zdroj: (Torner Collection # 0791) DC.
Prodr.3: 462, 1828.
MacVaugh, Bot. Res. S & M Exp. VII: 107, 2000/. |
Na historické kresbě jsou patrná zvlněná žebra na rostlině, která je
viditelně v dobré kondici.
Těmito kroky znevěrohodnil C. Lemaire vlastní podskupinu „Stenogoni“,
ze které později K. M. Schumann odvodil rodový název „Stenocactus“.
A tak s vyslovením rodového názvu Stenocactus, byť zní uchu mnohem
lahodněji než Echinofossulocactus, zůstává v člověku
nepříjemná pachuť dávno zapomenutých souvislostí.
 |
|
Obr. 5 – E. crispatus u Zempoala (Hidalgo). |
Vykopnutá rostlina na pastvině za městem mi letos v únoru na první
pohled připomněla kresbu na obr. 4, zejména charakteristické, dolů
ohnuté středové trny.
V roce 1987 zasedala Komise pro Spermatophyta a na základě
nejednotnosti hlasování týkající se platnosti jména Stenocactus
nebo Echinofossulocactus nedospěla k jednoznačnému závěru
(pro ten by bylo nutno získat nejméně 8 hlasů), zda odmítnout nebo
přijmout jedno z navrhovaných jmen. Vzhledem k nastíněnému
komplikovanému vývoji názvu je dnes pro profesionální botaniky rod
Echinofossulocactus na okraji zájmu. Nejsou schopni ani
jednoznačně vyvrátit, ani potvrdit rodový název
Echinofossulocactus nebo Stenocactus. Tendenční jména
Brittonrosea nebo Efosus pro diskutovaný rod byla
odbornou veřejností odmítnuta.
 |
|
Obr. 6 – E. crispatus blízko Jilotepec (Hidalgo). Zřetelné
jsou dolů ohnuté trny
a drobný květ v průměru do 2 cm. |
CRISPICACTUS…, a proč ne? Mám odpor k vytváření nových jmen,
nicméně základ tohoto názvu není nový. A pokud je dnes možno
označovat rostliny z tohoto rodu jak platným jménem
Echinofossulocactus, tak i platným Stenocactus a nikdo na
světě není schopen toto dilema rozhodnout, potom rodové jméno
Crispicactus jenom předbíhá vývoj, rehabilituje Pfeifferovo
označení skupiny a napravuje Lemaireho snahu vymazat Pfeifferovo
označení „crispatis“. Jako typovou rostlinu rodu je možno
navrhnout Crispicactus crispatus, který je ve svých
charakteristických znacích v rozsahu svého areálu téměř 350 km
v poledníkovém směru vzácně stabilní a který byl první vyobrazenou
rostlinou rodu. Jsem si vědom toho, že jméno Crispicactus
vzbudí řadu emocí, nicméně tento odstavec je přednostně adresován
botanikům.
 |
|
Obr. 7 – E. crispatus N83.001 Teotihuacán, Mexico. |
Kulturní rostliny vypěstované ze semen od pana Helmuta Nagla ze
sbírky Pavla Pavlíčka se příliš neliší od rostlin v přírodě.
 |
|
Obr. 8 – E. crispatus N83.001 Teotihuacán, Mex. Detail květů. |
Pro nás, pro sběratele, by měla být na prvním místě úcta k přírodě.
A stejně tak jako ona pohrdá šuplíky a škatulkami, tak bychom měli
ve svých sbírkách dávat přednost spíš původu rostlin a současným
neutěšeným stavem taxonomie rodu se netrápit. Měli bychom připojením
polního čísla či označením lokality respektovat současné dramatické
změny mexické přírody a tomu odpovídající překotný vývoj rostlin
provázený neustáleností rodu. Oč lépe můžeme např. shromažďovat
informace o bájných rostlinách Echinofossulocactus
multicostatus SB 1147 Los Imagines, Coah., než o stejné
rostlině, kterou označíme E. multicostatus a o níž nebudeme
vědět, zda pochází z Rinconady, Murally, Vegy, Los Imagines, atd.
 |
|
Obr. 9 – E. crispatus N83.001 Teotihuacán, Mex.
Detail květů
na jiné rostlině |
Poděkování: Autor příspěvku děkuje za nezištnou pomoc s překlady
Dr.
P. Zavadilovi a Dr. V. Zavadilovi.
Rod Echinofossulocactus v přírodě
i v kultuře – část 1.
| 2.
|
3.
| 4.
|
