Pod pojmem východní Etiopie si můžeme vybavit
rozsáhlou oblast, která zahrnuje regiony afarský, hararský, somálský
a částečně amharský. Z botanického pohledu byl vytvořen floristický
region Harenge, se kterým se můžeme setkat v odborných botanických
publikacích a který zahrnuje východoetiopskou akáciovo-komiforovou
buš.
|
Aloe megalacantha s
květem
|
Oblast Harenge začíná u Rift Valley, zahrnuje celou
etiopskou vrchovinu a končí u hranic Somalilandu. Charakteristickou
základní vegetací jsou suchu odolné dřeviny, byliny a zejména pak
sukulentní a kaudexní rostliny. Nejběžnějšími dřevinami jsou různé
druhy akácií, jmenovitě pak Acacia bussei, A.
drepanolobium, A. seyal a A. tortilis. Dalšími
dominantami jsou Croton dichogamus a Euphorbia candelabrum
(Euphorbiaceae). Podrost tvoří traviny rodů Panicum,
Heteropogon, Setaria a Hyparrhenia. V travinách
můžeme spatřit výhony zástupců Cucurbitaceae nebo barevné
listy rostlin z čeledi Hyacinthaceae, kdy mne osobně nejvíce
zaujaly Ledebouria kirkii, L. somaliensis a zeleně
kvetoucí Albuca abyssinica. Milovníky sansevierií potěší
početné populace Sansevieria ehrenbergii, S. phillipsiae
a S. forskaoliana. V regionu Harenge se vyskytuje 16 druhů
aloí z celkového počtu 45 taxonů rostoucích v Etiopii.
|
Aloe megalacantha
subsp. alticola, detail květu
|
Patrně nejběžnější aloí je nezaměnitelná Aloe
megalacantha včetně A. megalacantha subsp. alticola.
A. megalacantha tvoří kmínek, na jehož konci je růžice až
80 cm dlouhých a dolů stočených listů. Pokožka je zelená až
modrozelená a v mládí může být tečkovaná. Tento sukulentní keř má na
okrajích listů výrazné zuby. Délka i větvení květního stvolu je
variabilní, stejně tak je různorodá i barva květů. Přibližně 3 cm
velké květy mohou být žluté, oranžové i šarlatové, kdy různobarevně
kvetoucí rostliny mohou růst i těsně vedle sebe a neexistuje zde
žádná geografická bariéra. Popsaná A. megalacantha subsp.
alticola se vyskytuje v nadmořských výškách nad 2100 metrů a od
typových rostlin se odlišuje markantně řídkými hrozny květů.
Semenáče a mladé odnože A. megalacantha bývají šedivé a
rostou dvouřadě. Teprve po vytvoření základního kmínku se listy
začnou stáčet do růžice.
|
Aloe megalacantha
|
Pokud milovník aloí navštíví oblast východní
Etiopie, pak chce patrně spatřit Aloe mcloughlinii. Typové
rostliny pocházejí z jižního sousedství Dire Dawa. Bohužel, toto
město se neustále rozrůstá, na jižním okraji vznikly chudinské slamy
a navíc dvě zbrusu nové cementárny. Typová lokalita je tedy
nenávratně zničená. Přesto pokud pěšky pokračujeme k přibližně 8 km
vzdáleným kopcům, nacházíme bohaté populace A. megalacantha,
A. trichosantha a ostrůvkovitě i A. mcloughlinii.
|
Aloe mcloughlinii,
Dire Dawa
|
Rostliny pozorujeme především v náplavech vyschlé
řeky Dachata včetně jejích přítoků – téměř výhradně rostou ve stínu
keřů a stromů. První, co pozorovatele upoutá, jsou temně zelené,
výrazně skvrnité, asi 50 cm dlouhé a 7 cm široké listy. Markantní je
rovněž přibližně 120 cm vysoký, hustě rozvětvený květní stvol.
Jelikož všechny tři zmiňované druhy rostou navzájem v těsné
blízkosti a kvetou i ve stejnou dobu, pak není divu, že se zde běžně
vyskytují přírodní kříženci. Nejpočetnější jsou kříženci A.
megalacantha × A. mcloughlinii. Ovšem spatřil jsem rovněž
téměř „typovou“ A. mcloughlinii s obrvenými květy, což
nasvědčovalo hybridizaci s A. trichosantha.
|
Aloe trichosantha
subsp. longiflora, Dire Dawa
|
A. trichosantha je v oblasti Harenge běžně
rozšířena a vždy se jedná o A. trichosantha subsp.
longiflora. Samotná temně zelená rostlina není zajímavá ani
dekorativní, ovšem výrazně obrvené květy, květní stvol a dokonce
i plody jsou přímo úchvatné. Její blízce příbuzná A. pubescens
má šedivé listy, květy jsou méně markantně chlupaté a navíc mají
dlouhý pedicel. Pokud zastavíte v podstatě kdekoli okolo hlavní
trasy spojující Harar a Tog Wajaale, pak narazíte na výrazně
skvrnité, přisedlé a tuholisté aloe. Jedná se o žlutě kvetoucí
Aloe pirottae, které jsou blízce příbuzné růžově kvetoucím A.
mcloughlinii. A. pirottae zpravidla neodnožuje a netvoří
kmínek. Tuhé listy tvoří vzpřímenou až téměř ježatou růžici, jsou 45
– 50 cm dlouhé a zřetelně bíle tečkované. Tvrdé a pichlavé okrajové
zuby bývají 5,5 mm velké. Květy se nejčastěji objevují v říjnu až
lednu, jsou vždy kanárkově žluté, tvoří válcovité hrozny na bohatě
větveném květním stvolu. Rostliny jsou nenáročné na půdní podmínky.
Měl jsem možnost je pozorovat jak v záplavových oblastech,
štěrkových polích i na téměř holých skalách. Blízce příbuzná A.
parvidens je v přírodě na první pohled odlišitelná od A.
pirottae podle široce rozprostřených listů a růžových květů.
|
Aloe pirottae,
severně od Fafem
|
Patrně nejohroženější a nejvzácnější aloí z oblasti
Harenge je A. harlana. Taxon se vyskytuje na vápencových
výbězích jižně od Dire Dawa. Růžice jsou přisedlé a tvoří je
mramorované nebo skvrnité, asi 40 cm velké listy. Tuhé, hnědé
okrajové zuby lemují hnědý okraj listů. Květní stvol je větvený jen
asi třemi rameny a na konci je hlávkovitý hrozen zářivě vínově
zbarvených květů. Druh je podle mne kriticky ohrožen lidskou
činností, ať už se jedná o těžbu hornin nebo rozšiřování lidských
obydlí. A jelikož mi není známo, že by se tento unikátní taxon
vyskytoval jinde než oblasti zvané „Harla“, pak vzhledem ke zjištěné
situaci už v budoucnu nebude moc botaniků, kteří A. harlana
spatří ve volné přírodě.
|
Aloe harlana
|
Když jsem v planině blízko osady Fafem u městečka
Jijiga poprvé spatřil A. macrocarpa, byl jsem zaskočen.
Nedovedl jsem rostlinu okamžitě zařadit. Jednalo se o relativně
drobnolistou rostlinku, kdy listy měly délku nejvýše 20 cm, byly
šedivě zelené, tečkované a vzdáleně mi připomínaly nějakou velmi
drobnou formu A. lateritia. Malý rozestup zoubků zase
ukazoval směr k drobné A. ellenbeckii. Až po nalezení
kvetoucí a plodící rostliny jsem mohl aloi jednoznačně určit a
následně jsem pod keři viděl další a další jedince. Aloe
macrocarpa z oblasti Ogadenu mají listy nejvýše 15 – 20 ×
3 – 4 cm, jsou široce rozevřené, extrémně měkké, s množstvím
nepravidelně rozmístěných skvrn, které se navzájem prolínají. Květní
stvol je poměrně dlouhý, až 1 m vysoký, hrozen je relativně řídký a
je tvořen růžovými květy. Pedicel je až 4 cm dlouhý a rovněž
válcovitá tobolka je 4 cm velká. Růžice A. macrocarpa jsem
nacházel zpravidla v otevřených planinách pod nízkými keři, rostly
solitérně a jednotlivé rostliny byly od sebe navzájem poměrně
vzdálené.
|
Aloe percrassa,
Karamille
|
Jednou z rostlin, která je sice v kultuře velmi
běžná (ne tak v přírodě) a kterou jsem chtěl studovat, byla A.
camperi. Povedlo se mi ji nalézt v blízkosti vesnice Kalubi
v podhůří Arba Guru Mountains. Zde mě žádné překvapení nečekalo.
Ovšem v nejvyšších partiích Arba Guru jsem nalezl rostliny, které se
na první pohled vyznačovaly velmi masitými, tlustými, hladkými listy
a které tvořily převážně přisedlé růžice. Velmi vzdáleně mi
připomínaly A. debrana, tyto aloe ovšem rostou v jiné oblasti
Etiopie. V oblasti východní Etiopie roste pouze jediná aloe s tak
tlustými listy, a tou je A. percrassa. Podle popisu tvoří
A. percrassa vzácně až 50 cm vysoký kmínek a mají hladké
šedozelené až zelené, výrazně tlusté listy. Květní stvol je 60 cm
vysoký, větvený 5 – 10 rameny s válcovitými hrozny cihlově
zbarvených květů. Vyskytuje se v nadmořských výškách 2200 až 2700
metrů. Mnou pozorované rostliny rostly v bujné horské vegetaci,
často pod keři a v relativně vlhkém substrátu. Ve vyšších
nadmořských výškách totiž pravidelně kondenzují mlhy a tráva i keře
fungují jako lapače rosy.
|
Aloe macrocarpa,
Handew
|
Co dodat závěrem? Na všech navštívených místech
Ogadenu a Harenge se při botanizování a fotografování rostlin vždy
„odnikud“ objevili domorodci, většinou se jednalo o skupinky dětí.
Zvědavě si prohlíželi, co to ten bláznivý běloch dělá a proč fotí
rostliny, které se nedají sníst. Některé z pozorujících dětí mi
následně samy vyhledávaly a ukazovaly rostliny, které bych patrně
nikdy nenašel. Jednalo se o různé podzemní hlízky, kaudexy,
terestrické pryšce. Chytaly mi ještěrky, želvy a ochotně se s úlovky
nechaly fotit. Nikdy jsem se zde nesetkal s projevy nepřátelství
(jako např. na dřívější cestě po Zambii), děti nežebraly peníze,
tužky či jídlo (jako například v Keni) a neome zovaly můj pohyb
(jako na mé cestě po jižní Tanzanii). To jsou patrně důvody, proč
cestu po východní Etiopii hodnotím jako svou zatím „nejpohodovější
expedici“ a určitě se sem brzy vrátím.
Príspevok je prevzatý z časopisu
Cactaceae etc. 4/2012
Cactaceae etc. vychádza od r. 1991 (XXII. ročník) v Spoločnosti
Cactaceae etc. 4-krát ročne. Každé číslo má 40 strán formátu B5, je
plnofarebné od r. 2005 (ako prvý časopis v regióne strednej Európy),
ročne 160 strán.
Objednávky prijíma (v prípade objednávky uveďte kód – webpp):
MUDr. Roman Staník, Česká ul. 17, 831 03 Bratislava, SR alebo
e-mail: cactaceae@azet.sk
|