Začínal jsem (jako asi každý) s roubováním na Echinopsis, to mi bylo asi 13 let. Roubovalo se celkem dobře, podnože do rukou píchaly tak akorát snesitelně, rouby dobře přirůstaly a v prvních dvou sezónách i dobře rostly. Další sezóny již roubovanci rostli pomalu a cca o 1/3 ročně jich ubývalo. (Vám také? A nikde o tom pořádně nenapíšou nebo se nepřiznají).

Tak nastoupil jusbert (Eriocereus jusbertii). Roubovalo se na něj (pokud byl dobře zakořeněný a v květináči se neviklal) ještě lépe než na echinopsis, podnože skoro nepíchaly, rouby výborně rostly. Jenže kaktusy občas vyžadují klid. Během prvního zimního období více než 2/3 jusbertů uhynuly. Rouby je doslova ”vycucly”. Z této ”doby jusbertů” se mi do dneška dochovali jen dva poslední mohykáni.

Po neúspěších s nejčastěji používanými a ve všech kaktusářských knihách a všemi autory doporučovanými podnožemi jsem na roubování zanevřel a zásadně ho odmítal. (Obzvlášť nesnáším jusberty !!) Narouboval jsem jen několik rostlin na několik druhů Trichocereus. Ale ty zase buď nepříjemně píchají nebo „nafukují” rouby k prasknutí. (To jsou potom ohyzdy. Fuj!)

Mezitím jsem dostudoval střední a vysokou školu, založil rodinu, postavil tři skleníky a také mi ze tří maličkých kytiček Ferocactus glaucescens dorostly velké, ty dospěly, daly semena a jejich potomstvo vyrostlo do velikosti velkého vlašského ořechu. Tak jsem zkusil experimentálně naroubovat několik echinomastusů, telokaktusů, obregonií a jiných ferokaktusů zrovna na ně. Proč ne, že? Přítel Krechovský roubuje na grusony - to je přeci podobné. Pro porovnání dalšího růstu jsem stejné druhy narouboval také na grusony. To se událo v roce 1993.

Dnes si již dovolím hodnotit. Po šesti letech od naroubování zůstalo cca 80 % rostlin (největší podíl na úhynu mělo připálení jarním sluníčkem), jejich růst je pravidelný, trvalý, i když (například v porovnání s jusbertem) pomalý. Podnože pod rouby již téměř nejsou vidět a rouby mají vzhled pravokořenných rostlin s krásným vytrněním. Ani žádná „noha” je nehyzdí. Po dosažení správné velikosti kvetou, jsou srovnatelně velké jako na grusonech.

F. glaucescens má oproti E. grusonii ještě tři výhody navíc (zároveň se značnou odolností vůči suchu i mokru), a to:

1. podstatně méně obráží (skoro vůbec),
2. snadnější manipulace při roubování (dá se držet v ruce),
3. možnost vlastní produkce semen.

Na tomto místě může být konec vyprávění o chlapci, jenž našel tu svou „vyvolenou” podnož pro roubování, na které rostou všechny zatím vyzkoušené kaktusy a rostou a rostou až na věky (nebo alespoň déle než my). Ale příběh ještě nekončí...

To bych nebyl zvídavý tvor, kdybych se s tím spokojil ! Protože se dále snažím experimentovat, vyzkoušel jsem letos několik druhů kaktusů, které se mi jeví jako velmi odolné, dobře a dlouho rostoucí. Mezi trichocereusy, pseudolobiviemi a jinými echinocereusy mně výjimečně překvapil Echinocereus tayopensis nádherným vytrněním roubů. Je to zcela zapomenutý (jak nepochopitelné!?) echinocereus příbuzný druhům E. stoloniferus a E. subinermis, vzhledem obtížně odlišitelný od některých druhů Echinopsis, s obrovskými žlutými květy (okolo 18 cm v průměru !!), spolehlivě přezimující při 12°C i při 4°C. Obdobných vlastností pro roubování by mohly být i oba výše jmenované druhy, obzvláště téměř holý E. subinermis by mohl být perspektivní podnoží (bohužel je zatím nemám).

Máte-li ve vaší sbírce několik výborně rostoucích kaktusů, nebojte se a odhodlejte se je vyzkoušet jako podnože, třeba zrovna vy objevíte naprosto dokonalou, vynikající podnož. I když roubovat třeba na ariokarpusy nebo uebelmánie je přeci jen příliš. Ale což taková astrofyta, mamilárie či pilosocereusy?

Příspěvek jsem nadepsal „O roubování” a psal jsem jenom o podnožích. Ale o podnožích celé roubování totiž je. Vše ostatní (technika roubování, péče o roubovance) je jen tááákhle malinké.

Konec? Kdepak, jen nový začátek. Velmi rád uvítám vaše zkušenosti a názory.

Kaktusář a prezervativy (1/2001)

Roubování kaktusů v zimním období (3/2001)

Roubování kaktusů - věčné kaktusářské téma (7/2001)