Přibližně také před těmi 6-8 lety jsem si přečetl tuším v časopisu National Geographic článek o CITES a pašování zvířat. Jako „žertovná příhoda” tam bylo uvedeno a fotograficky zdokumentováno, jak úřady zabavily kufr s volně uloženými hady a jak jej i s obsahem museli nechat zmrznout, aby se dal „bez nebezpečí” otevřít. „Nebezpeční” hadi bylo (podle snímku) několik neškodných užovek, korálovek a malý hroznýš královský. Kdyby nebyli tito úředníci tak nabubřelí a šlo jim o zvířata a ne o cosi jiného, mohli kontaktovat kteroukoli blízkou ZOO nebo nějakého teraristu a zajistit tak, aby někdo věci znalý hady schytal a ošetřil.

O něco později jeden zástupce centrály CITES ze Švýcarska při přednášce o Washingtonské konvenci pro naše pracovníky ochrany přírody konané na MŽP ČR tvrdil, že je nutno registrovat a kontrolovat i pěstování kříženců a kultivarů chráněných orchidejí či kaktusů, přestože jde o dlouhodobě pěstované zahradnické výpěstky, které nemají s divokými populacemi ohrožených druhů v přírodě nic společného, kromě části jejich genů. Je v tom stejná pseudologika, jako kdyby do programu ochrany vlka zahrnoval všechna plemena psů. Naštěstí se to nerealizuje.

Z uvedených, namátkou a nesoustavně zaznamenaných „špiček ledovce” začínám postupně nabývat dojmu, že možná ta deformace a inverze původních myšlenek CITES nemusí být naším národním specifikem, že se možná i do centrálního úřadu s tak pozitivní a potřebnou náplní jako je realizace CITES mohou dostávat všeobecně působící principy Parkinsonových zákonů nebo motivy samoúčelné seberealizace. Přesto se obávám, že zejména u nás socialistický „absurdistan” nejen že nevymizel po roce 1989, ale naopak se poněkud rozkošatil.

Je mi jasné, že pro nějakého úředníka (v pejorativním významu tohoto označení) je nejpohodlnějším řešením nechat zabavená zvířata utratit nebo případně uhynout v nevyhovujících podmínkách. Někdy to tak přímo vypadá – například jeden ministerský úředník zastával názor, že vinen smrtí utracených zvířat by byl ten, kdo je nezákonně dovezl, ne ten, kdo nařídil jejich popravu; jiný mé kolegyni z magistrátu, když se pohoršovala nad zbytečnou smrtí zabavených želv, řekl cynicky „snad vám těch želv není líto?”.

Někdy takové výroky budí dojem, jakoby si někteří lidé svou oprávněnou averzi vůči pašerákům zvířat odreagovávali na jejich obětech, jakoby jediní potrestaní v některých kauzách byli nešťastní tvorové, kteří za nic nemohou.

(pokračování příště)

část 1.    2.