V minulosti jsme se velmi často setkávali s poněkud kritickým pohledem na činnost a následky zásahů některých státních úředníků z České inspekce životního prostředí či Agentury ochrany přírody ČR. Podobné úvahy ovšem vycházely od těch „potrefených” a mohly tedy vyznívat zaujatě. Nedávno jsem si však v časopisu Ochrana přírody (č. 3, 2001) přečetl článek s nadpisem Odvrácená strana CITES. Napsal jej pan doktor Pavel Pecina, který působí právě u Inspekce. Ten článek mne hluboce oslovil. Velmi zřetelně je z níže uvedených řádků cítit, že je nepsal jenom úředník, ale člověk přírodu milující a soucítící s ní. Člověk s hlubokými vědomostmi, který dokáže pohlédnout na problémy ohrožené přírody nejen ze strany úředníka, ale i ze strany člověka a znalce.

Považuji za velmi důležité, aby článek, který je poměrně rozsáhlý, byl k dispozici maximu čtenářů. Jeho obsah rozhodně musí zajímat širší okruh čtenářů, než je limitován těmi, kteří se dostanou k časopisu Ochrana přírody. Už proto, že tento web navštěvují lidé se zájmem o přírodu, i když je často zúžen jen na zájem o sukulentní flóru. Proto jsme se rozhodli v několika částech článek přepsat, včetně reakcí na něj v časopise otištěných. Protože je to však problém, který si diskusi zaslouží a určitě ji i vyvolá, zveřejníme také všechny příspěvky, které k nám do redakce pošlete. Pavel Pavlíček

Když u nás před několika lety probíhal zápas o přijetí zákona k úmluvě CITES, k níž jsme jako stát sice s velkou slávou přistoupili, ale pro její uvedení do praxe po několik let neudělali vůbec nic, patřil jsem k těm lidem, kteří ve prospěch prosazení tohoto zákona veřejně vystupovali a loboval jsem s kolegy z ČSOP v parlamentě za jeho přijetí. Tolik úvodem, aby nemohlo dojít k chybnému či záměrně překroucenému výkladu toho, co níže píši. Tenkrát mi připadalo obludné nejenom to, jakým způsobem fungovala Česká republika při nezákonných kšeftech s ohroženými druhy, ale i způsob, jakým se někteří poslanci „racionálně pragmatických” stran k tomuto zákonu stavěli a jak zneužívali demokratických možností k uplatňování amorálních metod. Dnes už zákon o CITES funguje, ale bohužel zdaleka ne tak, jak by měl, a mně připadá dnes stejně obludné, že se v řadě případů zvrhl, jaksi „zmutoval” v negaci myšlenek či zásad, kterým měl sloužit, že se místo předpisu chránícího ohrožené druhy před extinkcí a jednotlivé živé tvory před utrpením stává záštitou cynických byrokratických přístupů. Dovolte mi uvést příklady.

Na karanténě jedné nejmenované zoologické zahrady jsem v říjnu 1999 objevil čtyři dehydrované, vychrtlé a umírající chameleony, jejichž druhové zařazení bylo pro pozměněný vzhled velmi nesnadné. Byli umístěni v tmavé přípravně bez jakéhokoliv přisvětlení a připomínali mi dokumentární snímky vězňů z Mauhausenu. Dotazy jsem postupně zjistil, že šlo o chameleony ze zásilky zabavené v září 1999 v Ruzyni, která postrádala příslušná dovozní a vývozní povolení. V zásilce byly početně zastoupeny gravidní samice, které ve zmíněné ZOO rodily mláďata, ale těm byla poskytnuta ještě menší péče, než jejich matkám, takže několik desítek vzácných chameleonů a více než stovka jejich mláďat zde zahynula, popravdě řečeno, byla zde utýrána k smrti. Důvod (zdůrazňuji že druhotný) – nezájem a otrlost chovatele „teraristy” na karanténě zmíněné ZOO, neinformovanost ředitele (ten se zděsil, když jsem mu vylíčil situaci), nevybavenost příslušné karantény pro podobné případy. Při nasazení extrémního entuziasmu by to vše mohlo ještě dopadnout jinak (v jiné ZOO, kam se část stejné zásilky dostala, údajně dosud – tj. v zimě 1999–2000 – přežilo asi 40 chameleonů, jistě by nebyl problém udělat pár klecí ze staré záclonoviny na rámech, vybavit je větvemi a žárovkami a rozdělit do nich zvířata podle stavu nebo velikosti; nicméně zodpovědnost za jakékoliv zvíře, tím spíš za ohrožené, by neměla být založena na principu benevolence nebo na citovém vydírání nadšenců.

Z dopisu, který jsem obdržel z magistrátu, jsem se dozvěděl, že od data nabytí právní moci rozhodnutí, tj. od 24. 9. 1999, se zmínění chameleoni stali majetkem státu a Ministerstvo ŽP ČR jeho správcem. V této okolnosti spatřuji primární příčinu smrti chameleonů a hlavní problém, k němuž se ještě vrátím.

Připadá mi naprosto absurdní, že paradoxně uplatněním CITES došlo k utýrání několika desítek vzácných chameleonů a asi stovky jejich mláďat; kdyby totiž tato zásilka nebyla zabavena, octli by se ještěři v převážné většině v rukách chovatelů, kde by se jim dostalo odborné a láskyplné péče. Nejenom, že by tam z větší části přežili, ale založili by tam s největší pravděpodobností metapopulaci v péči člověka. O významu takových metapopulací pro ochranu druhu v přírodě jsem psal už mnohokrát. Zmocňuje se mne hluboký smutek a deprese, když si uvědomím, že místo aby vznikly u našich a následně evropských teraristů početné stavy zmíněných druhů chameleonů v péči člověka, které by nahradily dovoz z přírody a potenciálně by mohly být použity pro případnou repatriaci, bude stále znovu docházet k legálním i ilegálním dovozům. Chycenému chameleonovi je totiž jedno, dostane-li se do Evropy s povolením nebo bez něj – tak jako tak zmizí ze svého prostředí, a jeho přirozený život bude násilně změněn. Ať už jsou určitá množství z populace, která místní úřady povolí odchytit a vyvézt, pro danou populaci a ekosystém únosná nebo ne, považuji vždy za lepší alternativu, když co nejdříve vznikne metapopulace v chovu, která způsobí, že druh se stane u chovatelů běžným, čímž klesne jeho cena a nasytí se poptávka po něm, takže se obchodníkům nevyplatí financovat chytače a transport a riskovat ztráty úhynem nebo dokonce zabavení zásilky v případě ilegálního dovozu. U příbuzného druhu Chamaeleo calyptratus k takovému stavu již došlo. Druh je alespoň u nás velmi rozšířený, každému dostupný a pravidelně je odchováván. Z toho důvodu byl vyňat z povinnosti registrace a jen velmi hloupý obchodník by tyto chameleony riskantně dovážel hromadně z přírody v Jemenu.

(pokračování v příštím čísle)