 |
|||||||||||||||||
S moderní civilizací už i sem dorazil vlnitý plech, který tvoří střechy. Je samozřejmostí, že při dešti do domů zatéká, neboť ve střechách je spousta děr. Někteří obyvatelé se snaží tento nedostatek odstranit tím, že díry zakrývají listy z agáví. Podlahy domů jsou hliněné a tak má člověk dojem (bohužel to není dojem, ale holá realita), že je všude špína, vši a blechy tu nejsou žádnou vzácností. V takovýchto podmínkách není výjímkou, když potkáte 12-ti, 13-ti letou dívenku, která si vede bratříčka a pak zjistíte, že to není bratříček, ale syn. Všechny domy mají mimo jiné společnou ještě jednu věc a tou jsou nápisy. Nevím, zda to bylo tím, že jsme Peru navštívili před prezidentskými volbami, ale téměř každý dům (s vyjímkou policejních stanic a bank) byl pomalován volebními nápisy. „Peru 2000, País con futuro, Fuchimori presidente...” Hodně nápisů bylo děláno podle šablony, k nim se občas přiřazovaly jiné, pro našince často nepřeložitelné. Nápisy se vyskytovaly i na opuštěných domech a na různých zídkách - zkrátka všude, kde se dalo psát, bylo něco napsáno. Co se týče voleb - ty jsou zde pro všechny povinné. Kdo nejde k volbám, musí zaplatit pokutu. Stát se ovšem o své nezaměstnané (ti zde tvoří většinu) nestará, proto se každý snaží o sebe postarat, jak se dá. Hodně lidí se zde proto snaží krást. Ať již zvyšováním cen pro cizince neznalé poměrů, nebo přímo. V turistických částech hlavního města není výjímkou, když kolem vás proběhne peruánec a strhne vám z ruky hodinky. Není prý ani problém vytrhnout naušnici přímo z ucha - dámy, pozor! Tím ovšem nechci říct, že jsou všichni peruánci stejní, o hodně z nich se dá říci, že jsou to velmi kulturní lidé zakládající si na tradicích své země a snaží se, aby měla ve světě dobré jméno. Často zde také pracují děti, a to již od nejútlejšího věku. Čtyř až pětileté děti chodí po ulici s jakýmsi platem zavěšeným na krku, ze kterého nabízejí zboží nejrůznějších druhů. Nejčastěji to jsou nějaké sladkosti - lízátka, bonbóny, žvýkačky. Odrostlejší děti nastupují do autobusů, rozdají lidem karamely, pak chvíli něco povídají o tom, jak jsou chudé a chtěli by studovat, ale nemají na školy peníze. Pak jdou pamlsky zase sebrat. Když jich někdo má míň než na začátku dostal, musí je zaplatit. A cena je opravdu přízračná. Kromě chudoby všechny tyto děti spojuje perfektní znalost sčítání i odčítání. Zkrátka - co se týká peněz, jsou téměř rychlejší než kalkulačka.
Na většině tržnic, ale i ve městech, je to zařízeno tak, že zboží jednoho druhu se prodává ve více obchodech na jednom místě. Sháníte-li například maso, musíte se vydat hledat masovou ulici, tam je několik obchodů, které nabízejí desítky druhů zboží vámi žádaného typu. Z masa to jsou kromně klasických žeber ze všeho možného, kýt, kuřat a ryb i kozí hlavičky či morčata – v Peru velmi vyhledávaná pochoutka. Stačí však popojít o kousek dál a naleznete obchody specializované na prodej pružinek, koření, toaletního papíru... Navštívili jsme tak ulici botovou, hrncovou, brýlovou, chlebovou, železářskou, pneumatikovou, pitivovou, na výpadovkách z měst jsou pak ulice specializující se na prodej výfuků. To má nesporně své výhody. Chcete-li si koupit kupříkladu pružinku, jdete do ulice, kde se prodávají, a můžete si vybrat z tisíců druhů pružinek od těch nejmenších až po pružiny z náklaďáku. Pokud neseženete požadovanou pružinku v takovéto ulici, můžete si být téměř stoprocentně jisti, že ji nikde jinde mít nebudou. Pokud se ovšem člověk rozhodne pro nákup skádající se z více druhů zboží, vyžaduje to již určitou fyzickou zdatnost. Zvláště nevýhodné je toto uspořádání pro cizince, protože když nevíte, kde hledat, můžete proběhat desítky ulic, aniž by se vám podařilo narazit na krámek s požadovaným druhem zboží. Pravděpodobnost, že seženete chleba mimo chlebovou ulici je velmi malá. Když je hlad, tak to vadí, ale - řekněme si to upřímně - peruánský chleba není nic, po čem by se člověku už nadosmrti sbíhaly sliny. Zato žaludek si dlouho pamatuje peruánské „menu economico”. Je to finančně velmi výhodné jídlo. V přepočtu na naše peníze se tu v rozmezí 15 - 35 Kč dá pořídit kompletní menu, skládající se z polévky, hlavního chodu a nějakého pití. Polévka bývá podobná naší bramboračce, případně je to vývar s rýží a těstovinami. Hlavní jídlo je většinou velmi pestré, často se zde ovšem kombinují přílohy. Brambory jsou podávány se zeleninou a těstovinami. Často se jedí kuřata, ke kterým dostanete rýži a nejméně jeden brambor. Kombinace rýže a těstovin se vyskytuje méně často. K pití bývá nejčastěji čaj z různých místních bylin, nebo ovocné šťávy. K nejlepším patří šťáva vařená z černé kukuřice. Světlá kukuřice se konzumuje vařená, solená a s domácím sýrem - mimochodem to je vynikající kombinace. Při objednávce v restauraci může nastat (a pro nás mnohokrát i nastal) problém s tím, jaké jídlo si objednat. Všude se používají místní názvy jídel a tak, když dostanete na výběr z více možností, není možné ani ve slovníku najít, co který název vlastně skrývá. Takže si člověk vybere podle líbivosti jména a pak už jen čeká, co se z toho vyvine. Není však třeba se obávat, neboť jídlo bývá chuťově hodně podobné české kuchyni. Pokud se ovšem někdo chce této komplikaci vyhnout, může se jít najíst do restaurace, kde mají anglicky psaný jídelníček (pokud to někomu pomůže). Na takovýchto místech se však již ceny pohybují ve vyšších cenových relacích. V turistických centrech pak není žádným problémem pořídit jídlo i za 80 amerických dolarů. Gringo - podle slovníku označení pro cizince, přistěhovalce nebo poutníka. Toto slovo jsme na svých cestách po Jižní Americe slyšeli velmi často. Zvláště v méně turistických oblastech na nás pokřikovalo tímto slovem mnoho lidí. V menších vesnicích daleko od turistických cest to funguje tak, že první člověk, který cizince zahlédne běží napříč celou hlavní ulicí a křičí: „Gringo, gringo jde!” Načež se většina obyvatel vyleze podívat. Velkou atrakcí jsou modré oči a světlé vlasy. Mnozí lidé pak touží po tom, potřást si s vámi rukou, nebo si na vás alespoň sáhnout. Často se ptají odkud a kam člověk jde a zda by jim nedal nějaké peníze. Pro ně jste jednou bílí a ti přeci mají všichni peněz, že neví, co s nimi. Pokud se dostanete do úzkých, co se týče hledání cesty, a chcete od těchto lidí radu, je malá pravděpodobnost, že dopadnete jinak, než my. Průměrný rozhovor s domorodcem vypadá asi takto:
Pokud se řídíte touto určitě dobře míněnou radou, většinou nedojdete dál, než na autobusovou zastávku, či seřadiště taxíků, ale z 90% nenajdete výpadovku do XY. A proč vůbec k těmto rozhovorům musí docházet? Protože bez místních znalostí nemáte šanci z některých měst či vesnic vybloudit a něco jako dopravní značení v Peru (kromě středu hlavního města) neznají. Na srovnání s mapou je skoro stejný spoleh jako na rozhovor s domorodcem. Prostě občas dojdete na křižovatku, která ani není v mapě, nikde žádný ukazetel a pak babo raď. Buď se trefíte, nebo se taky může stát, že po několika desítkách kilometrů cesta zkončí uprostřed pustiny odkud není jiné cesty, než zpět. Nikdy nechtějte po domorodcích, aby něco ukazovali na mapě. Hodně lidí sice pozná, že to, co držíte v ruce, je mapa, ale mnozí ji právě u vás vidí snad poprvé v životě, tudíž nejsou vůbec schopni se v ní jakkoli orientovat. Tomuto problému se lze úspěšně vyhnout pouze ve větších městech, kde se člověk může zeptat policisty. Ti jsou k lidem světlé pleti velmi ochotní a mnohdy poskytnou osobní ochranu při cestě z města. Je pro ně jen trochu složitější pochopit, že gringo jde pěšky a nemá vlastní auto. Zajímavou součástí policejního stejnokroje je umělohmotná přilba. Peruánci doslova milují přilby. Nosí je všude, kde se dá. Dělníci, pracující na silnicích, mají přilby vždy a to i tehdy, pracují-li na rovině, kde jim nehrozí vůbec žádné nebezpečí. Přilby nosí teké někteří řidiči, ale nosí je také zahradníci, při kropení trávníků. Z počátku nám velký problém dělala peruánská ekologie. Domorodci si totiž s odpadky moc nelámou hlavu. Většinou všechno odhazují na zem. V prvních dnech jsme se neustále snažili hledat odpadkové koše, které v mnohých městech ani nebyly. Po čase jsme zjistili, že peruánci stejně veškerý odpad vyvážejí do řek, které ho odplaví pryč, nebo jejich odpadky končí v poušti, kde je rozfouká vítr. Pro kaktusáře je tento druh likvidace odpadu celkem výhodný, neboť nemusí vynakládat síly na hledání svých pichlavých miláčků, ale stačí jít najisto k nějaké větší kupce odpadků, které se za kytky zachytávají. Nemá tudíž vůbec žádný smysl se snažit odpadky hromadit v batohu a vozit ho do měst do odpadkových košů. Peruáncům ušetří práci, pokud ho vyhodíte někde venku. Buď přímo do řeky, nebo prostě jen tak z okénka autobusu. To, že plast vydrží v přírodě déle než rozkládající se papír, bubáky zatím zdá se příliš netrápí. Člověk si velmi rychle zvyke odhodit kde se mu co zlíbí a těžko se navrací zpět do evropské civilizace.
Ačkoliv je tato země nesmírně rozlehlá, člověk nikdy nemůže vědět, kde někoho potká. Domorodé obyvatelstvo je v tomto ohledu naprosto nevypočitatelné, lidé bydlí snad úplně všude. I v naprosté pustině - desítky kilometrů od nejbližšího města či vesnice najednou potkáte bosého dědečka o holi ženoucí své stádečko odnikud nikam. Člověk neustále naráží na volně se pasoucí stádečka lam a ovcí, roztroušená políčka, osamocené domečky a opuštěné děti. Uprostřed hor pak na zcela osamoceném políčku pracuje bubačka, které z pruhu látky na zádech vykukují malinkaté ručičky a nožičky, případně se celý raneček hýbe a brumlá. Během našeho pobytu v Peru jsme neviděli jediný dětský kočárek. Všechny ženy tam nosí své ratolesti přivázané na zádech. Svá políčka si domorodci budují nejraději na stráních s velkým sklonem. Z počátku jsme je litovali - pracovat v místech, kde se nedá ani pořádně chodit. Ale později jsme zjistili, že pole ve svahu mají své nesporné výhody, protože člověk se při práci nemusí vůbec ohýbat a hrbit, a tak mohou domorodci svá pole obdělávat vlastně vestoje. Pokud jim ve vybudování políčka překáží nějaký ten kaktus, musí se odstranit motyčkou nebo ohněm, aby nepřekážel vyšším zájmům. Běda ale kdyby si nějaký exemplář chtěl český kaktusář odvézt domů. To by pak šly stranou i sebe vyšší cíle. Jednou jsme zabloudili do krásného údolíčka. Tekl tam potůček se spoustou vodopádů, okolo travička, kameny obrostlé mechem, stromy skláněly své mohutné koruny nad uzounkou stezku - stručně řečeno to pomalu zavánělo kýčem. Pak se v zatáčce objevilo stádo oveček a za nimi dědeček. Byl bos, v ruce hůlku, měl dlouhé fousy, špinavé svršky a trošičku smrděl. Scéna jako do pohádky. Pozdravili jsme ho a on zalovil ve své mošničce přes rameno a vyndal z ní Coca-colu, kterou nám začal s vysokohorskou přirážkou nabízet. Zkrátka civilizace se dostane všude.
|
