 |
|||||
Machu Picchu - v překladu Starý vrchol. Snad nejznámější a určitě nejnavštěvovanější místo Peru. Dodnes se mnoho lidí dohaduje o pravém významu tohoto místa. Někteří vědci tvrdí, že je to poslední útočiště Inků, kteří se zde údajně po několik desetiletí skrývali před španělskými nájezdníky, jiní se dohadují o tom, že to bylo obřadní místo, kde inčtí Páni a Panny slunce uctívali své bohy a radili se s nebesy. Existují i zastánci teorie, která tvrdí, že jsou tam ukryty vesmírné šifry mimozemských civilizací. Mnoho lidí se také domnívá, že se v okolních jeskyních, které jsou z velké většiny naprosto nepřístupné, ale hlavně doposud neobjevené, nacházejí obrovské zlaté poklady. Asi nejvěrnější teorie říká, že Machu Picchu bylo komplexem chrámů, paláců a observatoří a domovem vládnoucích inckých tříd. Dokonce prý bylo město zničeno a jeho obyvatelé vyvražděni ještě za kmenových válek před španělskými nájezdy. Ať už je to jak chce, toto místo rozhodně stojí za zhlédnutí. A peruánci to vědí. Proto jsou na turisty velmi dobře připraveni. Na Machu Picchu se člověk může dostat jedině vlakem, neboť žádná silnice do těchto míst nevede. Vlakové spojení je tedy finančně patřičně ohodnoceno. V přepočtu na naše poměry vychází jeden kilometr skoro na desetinásobek. Pro movitější turisty tu pak je možnost vylepšeného cestování. V tom případě má vlak v oknech záclonky, polstrované sedačky a hlavně do něj nemají přístup domorodci. Lístek do tohoto vlaku stojí (místo asi 300 Kč) 80 amerických dolarů. Existují ještě další způsoby, jak se do vytoužených míst dostat. Helikoptéra - za pouhých 300 USD. Pak samozřejmě můžete vyrazit pěšky na dvou, či čtyř denní „Inka trail”. Na jeho počátek se však stejně musíte dopravit vlakem a při vstupu na trasu pochodu zaplatit patřičný poplatek. Absolvovali jsme vlakem nejkratší možnou vzdálenost, přičemž množství lidí a průběh cesty vůbec si v ničem nezadá s líčením různých cestopisů. To, že se vlakem musí přepravit naprosto všechno, je zcela jasné. Tudíž na jeden čtvereční metr tu zhruba připadá asi jedna ovce, půl telete, tři slepice a sedm až osm lidí. Asi osm kilometrů od Machu Picchu leží městečko Agua Caliente, ve kterém staví vlak a odkud se lze na bájné místo vydat. Buď příšerně předraženým autobusem (oněch osm kilometrů vyjde na naše peníze asi na 350 Kč), nebo pěšky. Cesta vede po starých indiánských schodech (dnes již patřičně zrenovovaných) do vysokého kopce. Ostrou chůzí to je možno zvládnout zhruba za hodinu. Nahoře je člověk slušně zpocený hlavně díky teplotě a vysoké vzdušné vlhkosti - zde již začíná horský prales. Ale ten pohled stojí za absolvovanou námahu. Hned za vstupní branou, kde vás usmívající se domorodá slečna obere o 10 USD, se člověku otevře pohled na celý komplex starých kamených staveb, které ani pět století neúprosného sevření peruánské džungle nedokázalo připravit o nic víc, než rákosové střechy. Celá stavba je výsledkem milionů hodin lidské práce. Říká se, že Inkové nikdy nepřišli na to, jak vyrábět železné nástroje (přestože bylo nalezeno mnoho předmětů ze zlata, stříbra, mědi a bronzu), neměli tudíž teoreticky techniku ke zvládnutí tesání takového množství a druhu kamene, přesto ho zvládli (nebo jim skutečně pomáhali mimozemšťané?). Zhruba uprostřed celého města se nachází posvátný kámen Intihuatana, což v překladu znamená něco jako opěrný sloup slunce. Je zasvěcen bohu slunce Intimu a je vytesán z jednoho výchozího bloku. Byl používán především jako sluneční hodiny, daly se však podle něj předpovídat i pohyby nebeských těles.
|
