 |
||||||||||||||||||
Zhruba před rokem jsme se vydali do Peru a strávili jsme tam skoro tři měsíce. Je pravdou, že kaktusy byly hlavní náplní naší cesty, přesto však nebudeme psát pouze o nich. Pro ty, kdož by chtěli jít v našich stopách, jsou určeny následující stránky - převážně informativního směru. Cestovali jsme převážně stopem. Autobusem v případě, že nebyla jiná možnost. Autobusová doprava v Peru vychází přibližně stejně draho jako u nás. Autostop je také většinou placený, ale dost řidičů se spokojí s tím, že pěkně poděkujete a potřesete si s nimi rukou. To ovšem neplatí pro domorodé obyvatelstvo, které platí vždy. Během našich cest jsme se vždy velmi těšili na panamerikánu. Kromě několika desítek kilometrů čerstvě vybudovaných silnic je totiž tato silnice jedinou asfaltovou cestou v zemi. Mimo ni čekají na turisty hodiny a hodiny strávené na prašných cestách nevalné kvality. V období dešťů je hodně silnic buď zavaleno sesuvy půdy nebo odplaveno tekoucí vodou. Peruánci se tímto problémem příliš nezalamují. Většinou takový problém řeší slovem maňana - zítra je taky den, proto s odklízecími pracemi příliš nepospíchají. Mimochodem maňana je v Jižní a Střední Americe snad nejpoužívanější slovo.
Pokud není silnice zaplavená ani odplavená, je vyhráno. Ale jen zdánlivě. Na cestě jsou obrovské jámy, které nikdo nespravuje. Auto tudíž nemá možnost vyvinout jakoukoliv vyšší rychlost. Většinou se na těchto silnicích pohybují rychlostí od 5 do maximálně 40 km/hod. I tak je nakonec člověk celý omlácený od toho, jak auto neustále nadskakuje. Proto je nejvýhodnější si na korbě sedat co nejblíž za kabinu řidiče, kde jsou otřesy nejsnesitelnější. Navíc cesta vedoucí do kopce (a opačně) se neustále kroutí. Několikrát se nám stalo, že po několika hodinové jízdě a několika desítkách ujetých kilometrů byl stále v dohlednu výchozí bod cesty. Domorodé obyvatelstvo se většinou přepravuje nákladními auty a autobusy. Ty jsou zde velmi moderní. Přestože mívají to nejlepší pérování, hodně peruánčat během cesty blinká a to bez jakékoli základní znalosti igelitových pytlíků. Dalším problémem peruánského cestování je množství přepravovaných lidí na metr čtvereční. Do mikrobusu, do kterého se podle našich technických předpisů má vejít maximálně 9 lidí i s řidičem, jsou peruánci schopni namačkat až 35 lidí včetně zavazadel. Je to také díky tzv. naháněčům. To jsou lidé, kteří shánějí lidi do autobusu, aby byl co nejvíce vytížen. Mnohé autobusy prostě nevyjedou dřív, než jsou plně obsazené. I pak se naháněči snaží člověka velmi hlasitým projevem přemluvit, aby jel s nimi. Hodně z nich se nedá odbýt, ani když jim řeknete, že jedete opačným směrem, případně jste zrovna přijeli z města, do kterého vás chtějí oni zavést.
Většina zavazadel se vozí na střeše a počítají se mezi ně i ovce, telata a jiná zvířata. Přesto není výjímkou, když za jízdy nějaké to zavazadlo ze střechy spadne. Proto je lepší batohy s foto výbavou brát s sebou do vozidla i za tu cenu, že batoh bude uvnitř a vy budete viset napůl ven z okénka. Úplně nejlepší je proto jízda na korbě náklaďáku. Dá se říct, že tento druh přepravy patří v této zemi k jednomu z nejčastějších a nejoblíbenějších. Výhodou takového cestování je nádherný výhled a podle druhu přepravovaného zboží i relativní pohodlí. Od prosince do dubna to má však i své nevýhody, neboť v těchto měsících je v Peru období dešťů. Již ve středních polohách se začínají srážet vodní páry. V oblastech přiléhajících k pacifické straně déšť začíná většinou okolo jedné hodiny odpoledne a vydrží mnohdy až do ranních hodin. Vnitrozemní strana And je na srážky trochu chudší. Prší tam odpoledne, někdy až k večeru, najdou se však i světlé výjímky, kdy nezaprší vůbec, nebo začně pršet už ráno. Pobřežní oblasti jsou na srážky i v období dešťů velmi chudé. To je způsobeno tím, že se v moři na povrch dostává studený proud, který ochlazuje vodní páry obsažené ve vzduchu a proto prší nad mořem. Nad pevninu se dostane chladný vzduch, který se nad rozpálenou zemí rychle vysouší. Pouze v chladnějším období se zde vyskytují občasné mlhy, ze kterých jsou některé rostliny (jako např. Tilandsia, Islaya) schopny přijímat vláhu.
|
